ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3249.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3249/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BÜRGER Transport s.r.o., se sídlem Libice nad Cidlinou 302, PSČ 289 07, IČO 26451824, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22 PSČ 500 02, proti žalované ČAS Znojmo s.r.o., se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2295/2, IČO 41609891, zastoupené JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 16, PSČ 669 02, o zaplacení částky 132 418,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 143/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2013, č. j. 8 Cmo 365/2013-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2013, č. j. 8 Cmo 365/2013-160, není přípustné podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 ( srov. bod 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2 článku II přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.) , neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., které dovolatelka namítá.
Dovolatelka ve svém podání formulovala čtyři právní otázky (resp. čtyři série otázek), které dle jejího názoru nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dosud vyřešeny.
První otázka zněla: „Lze v případě, kdy příjemce zásilky obdrží zásilku, jež byla při přepravě poškozena, a kdy se jedná o zásilku, za jejíž kvalitu a nezávadnost ve vztahu ke konečnému spotřebiteli odpovídá výhradně výrobce přepravovaného zboží, požadovat po příjemci zásilky detailní popis poškození a jeho rozsah pro to, aby mohla být jeho povinnost stanovená mu čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR považována za splněnou? Resp. má vůbec příjemce zásilky právo rozhodnout o rozsahu poškození zásilky, jestliže to není on, kdo odpovídá za její vlastnosti potřebné k jejímu následnému užití a za její nezávadnost pro zdraví konečného spotřebitele a není tak schopen určit možnost dalšího využití poškozeného zboží?“
V rámci argumentace k této otázce dovolatelka uvedla, že v případě, že příjemce splní své povinnosti podle čl. 30 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uzavřené dne 19. května 1956 v Ženevě, jež byla publikována vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), přenáší se důkazní břemeno na žalovanou, která pak musí prokázat, že ke škodě v rozsahu tvrzeném žalobkyní nedošlo a že zásilka byla předána ve stavu zaznamenaném v přepravních dokladech.
Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť směřuje proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacímu.
Podle čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR platí, že převzal-li příjemce zásilku, aniž spolu s dopravcem zjistil náležitě její stav nebo ohlásil dopravci výhrady s uvedením všeobecných údajů o povaze ztráty nebo poškození nejpozději při převzetí zásilky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně znatelné, a nejpozději do 7 dnů ode dne vydání zásilky, nepočítaje v to neděle a uznané svátky, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, má se za to, pokud se neprokáže opak, že obdržel zásilku ve stavu uvedeném v nákladním listě. Jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné, musí být výše uvedené výhrady učiněny písemně.
Podle čl. 30 odst. 2 Úmluvy CMR platí, že byl-li stav zásilky náležitě zjištěn příjemcem a dopravcem, je proti výsledku takového zjištění přípustný důkaz jen tehdy, jde-li o ztráty nebo poškození zjevně neznatelné a poslal-li příjemce písemné výhrady dopravci do 7 dnů po tomto zjištění, nepočítaje v to neděle a uznané svátky.
V daném případě nebyl stav zásilky zjištěn mezi příjemcem a dopravcem, jak vyžaduje ustanovení článku 30 odst. 2 Úmluvy CMR, nýbrž mezi příjemcem a poddopravcem. Zejména však podle tohoto zjištění stavu zásilky (jak se podává ze skutkového zjištění soudu prvního stupně) bylo pouze deklarováno, že několik palet s víčky bylo zatečených.
Takové zjištění však neposkytuje dostatečné zjištění stavu zásilky, neboť z tohoto zjištění strany činí rozdílné závěry. Rozsah poškození přepravované zásilky byl proto otázkou skutkového zjištění soudu, jež nemůže být v dovolacím řízení přezkoumáváno [dovolacím důvodem může být podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci], a tudíž tato námitka nemůže ani založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka dále položila otázku, resp. otázky, které vztahuje ke zpochybnění závěru, že dovolatelka – žalobkyně neprokázala rozsah škody a její existenci. Tyto otázky zněly: „Je někdo jiný, než výrobce, oprávněn za situace, kdy je prokázána kontaminace obsahu zásilky obsahující výrobek určený k dalšímu zpracování předem stanoveným výrobním postupem (zde lisování za studena) a kdy je to výrobce výrobku, kdo se jediný zaručuje za nezávadnost konečného výrobku pro spotřebitele, bude-li zachován stanovený výrobní postup, rozhodovat o vyřazení rizikového výrobku z dalšího zpracování? A je někdo jiný, než výrobce, oprávněn rozhodovat o způsobu přepravního balení a druhu přepravního obalu takového výrobku? Může o správnosti výše uvedených rozhodnutí rozhodovat soud?“
V rámci argumentace vedoucí k těmto otázkám dovolatelka uvedla, že má za to, že mj. i potvrzením výrobce zboží, které bylo obsahem zásilky, osvědčila množství nákladu a jeho poškození.
Tyto otázky však opět směřují do posouzení existence a rozsahu poškození zásilky, což je posouzení skutkové, a nemohou proto vyvolat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Třetí série otázek zněla: „Lze přepravu prováděnou žalovaným pro právního předchůdce žalobkyně označit za přepravu ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR, tj. byla přepravou prováděnou na základě jediné přepravní smlouvy několika dopravci? Nebo se jednalo o přepravu prováděnou jediným dopravcem na základě jediné smlouvy o přepravě? A pokud se jednalo o přepravu prováděnou jediným dopravcem na základě jediné smlouvy, lze nárok uplatněný žalobkyní po žalované z titulu náhrady škody vyplývající ze smlouvy o přepravě označit za nárok regresní ve smyslu čl. 37, nebo se jedná o nárok původní, se samostatným osudem?“
Dovolatelce je nutno dát za pravdu v tom, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, uvedené otázky vyřešily nesprávně, když věc posuzovaly, jako by se jednalo o nárok podle čl. 37 Úmluvy CMR. Nejvyšší soud v minulosti judikoval (rozsudek ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008), že pokud jde o charakter přepravy, na níž se podílí více dopravců, jsou možné dva přístupy: přeprava prováděná postupně několika dopravci, kdy Úmluva CMR stanoví, že přeprava je prováděna na základě jediné přepravní smlouvy tak, že si přepravovaný náklad dopravci postupně předávají a každý z nich přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy. Druhý a další dopravce se převzetím zásilky a nákladního listu stávají smluvní stranou původní přepravní smlouvy za podmínek stanovených v nákladním listě. Od tohoto postupu je nutno odlišit případy, kdy dopravce sám přepravu neprovádí, ale pověří jejím provedením jiného dopravce, který příslušný přepravní výkon fakticky realizuje. V těchto případech dochází zpravidla ke sjednávání dalších přepravních smluv, kdy účastníkům přísluší postihové nároky podle čl. 30 a násl. Úmluvy CMR.
Správně tedy soudy obou stupňů neměly aplikovat čl. 34 a 37 Úmluvy CMR, neboť se jednalo o situaci, kdy dopravce sám přepravu neprováděl, ale pověřil jejím provedením jiného dopravce, který příslušný přepravní výkon fakticky realizoval, přičemž došlo k sjednání další přepravní smlouvy.
Navzdory uvedenému však třetí série otázek položených dovolatelkou nevyvolává přípustnost dovolání, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soud prvního stupně ze dvou důvodů – kromě výše uvedeného nesprávného posouzení, které mělo za následek závěry (ne)prokázání úhrady škody na zboží odesílateli a tedy neprokázání vzniku škody, založil své rozhodnutí i na tom, že nebyl prokázán rozsah škody na zboží. Napadené rozhodnutí tak na otázkách položených v třetí sérii nezávisí.
Poslední otázkou se dovolatelka táže, zda má v projednávané věci aktivní věcnou legitimaci. Na posouzení aktivní legitimace však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (jak již bylo výše uvedeno, založil je na tom, že žalobkyně neprokázala rozsah škody), napadené rozhodnutí na ní nezávisí a proto tato otázka nevyvolává přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu