ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4006.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4006/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce P. B. , zastoupenému Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo náměstí 1144, PSČ 504 01, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, PSČ 500 03, o zaplacení částky 223 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 238/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 521/2013-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. října 2013, č. j. 33 Cm 238/2010-107, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 223 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 521/2013-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítal procesní vady řízení spočívající v neprovedení jím navržených důkazů, zpochybnil skutkové a právní závěry odvolacího soudu týkající se započtení pohledávek žalovaného vůči žalobci a uvedl, že právní posouzení platnosti započtení pohledávek považuje za nesprávné. Dle dovolatele se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalovaného není dle jeho názoru přípustné, neboť odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobce tedy navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jestliže dovolatel v dovolání namítá, že řízení před soudem prvního stupně trpí procesnímu vadami a že soud odvolací tyto procesní vady pominul, nezbývá než konstatovat, že procesní námitka procesních vad nezakládá přípustnost dovolání. K tomuto se již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil, například v rozhodnutí ze dne 4. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, v němž judikoval: „Námitka, že se odvolací dopustil procesního pochybení tím, že své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s . ř. založit. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu“.
Co se týče námitky dovolatele ohledně nesprávného právního posouzení platnosti započtení pohledávek, které podle dovolatele učinil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, je důležité podotknout, že dovolatel ve své námitce vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudem odvolacím. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Nejvyššímu soudu proto nemá možnost přezkoumávat skutkové závěry odvolacího soudu, v jeho pravomoci je pouze přezkum právního posouzení, což je zřejmé i z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje jediný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel vychází z toho, že v listině o zápočtu vzájemných pohledávek účastníků bylo uvedeno, že tyto vzájemné pohledávky co do částky 223.000,- Kč zanikly ke dni jejich střetu a žalovaný vyzval žalobce k zaplacení rozdílu ve výši vzájemných pohledávek v částce 7.327,- Kč jako doplatek dlužného nájemného. Z uvedené je zcela patrné, které pohledávky započtením zanikly a která pohledávka (dlužné nájemné) a v jaké části 7.237,- Kč nikoli. Takové skutkové zjištění však soudy neučinily a argumentace odvolatele je založena na své vlastní verzi skutkového stavu věci odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že uvedená listina prokazuje, že žalovaný projevil vůči žalobci vůli započítat proti jeho pohledávce z faktury č. 2006018 ze dne 4. 9. 2006 na vrácení částky 223.000,- Kč své pohledávky z titulu neuhrazeného nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 2001 ve výši 59.000,- Kč za měsíce leden, únor, březen, duben a květen 2006, nezaplaceného vodného, stočného a telefonu ve výši 2.143,- Kč, bezdůvodného obohacení za užívání nábytku a dalšího vybavení restaurace „Na půdě“ ve výši 80.000,- Kč, zákonného úroku z prodlení s placením nájemného ve výši 18.295,- Kč a dále z titulu náhrady škody ve výši 70.799,- Kč. V úkonu započtení však neuvedl, která část započítávaných pohledávek, jež ve svém součtu (230.237,- Kč) převyšují pohledávku žalobce (223.000,- Kč), započtením zanikla a která nikoli. Na základě tohoto skutkového zjištění dospěl – v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006 a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl – ke správnému závěru, že právní úkon je neurčitý, a tudíž neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu