ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.442.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 442/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČD Cargo, a.s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, IČO 28196678, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalované Constellium Extrusions Děčín s.r.o., se sídlem v Děčíně V - Rozbělesích, Ústecká751/37, PSČ 405 02, IČO 18380654, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, PSČ 400 01, o zaplacení částky 488 093,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 50/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 12 Cmo 37/2012-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Císaře, advokáta, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, PSČ 400 01.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. srpna 2011, č. j. 20 Cm 50/2008-300, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 486 563,63 Kč s příslušenstvím a částku 1 530 Kč (výrok pod bodem I). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení přepravného ve výši 486 563,63 Kč za železniční přepravu hliníku z Rotterdamu do Děčína na úsecích tratí cizích železnic a zaplacení částky 1 530 Kč za prodlení žalované v délce 33 dnů se zaplacením faktury v částce 173 609,10 Kč za část provedené přepravy.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 19. ledna 2007 byla mezi BOHEMIA CARGO s.r.o. a Railion Deutschland AG, Railion Nederland N.V. a Českými drahami a.s. (právním předchůdkyní žalobkyně) uzavřena dohoda č. 9051.67 o mezinárodních železničních přepravách, jejímž obsahem je způsob účtování přepravy při přepravě hliníku z Rotterdamu do Děčína a dohoda, že plátcem dopravného pro železniční tratě ČD, DB a RNL je BOHEMIA CARGO s.r.o. Žalovaná (jako příkazce) si v souladu se zasílatelskou smlouvou uzavřenou s BOHEMIA CARGO s.r.o. (jako zasílatelem) objednala u BOHEMIA CARGO s.r.o. přepravu hliníku z Rotterdamu do Děčína. BOHEMIA CARGO s.r.o. ověřila u odesílatele STEINWEG HANDELSVEEM BV, že je hliník připraven k odběru, a objednala u Railion Nederland N.V. přepravu hliníku. Zároveň bylo odkázáno na dohodu č. 9051.67 a zdůrazněno, že plátcem přepravy bude BOHEMIA CARGO s.r.o. Nizozemské, německé a české dráhy provedly v červnu 2007 přepravu čtyř vagonů hliníku z Rotterdamu do Děčína, přičemž jako odesílatel je v nákladním listu označen STEINWEG HANDELSVEEM BV, jako příjemce žalovaná a jako dopravce Railion Nederland N.V. Žalobkyně dne 11. července 2007 fakturovala žalované přepravné za přepravu provedenou Českými drahami a.s. ve výši 173 609,10 Kč a ta je (dle svého tvrzení omylem) zaplatila. Dále žalobkyně vyfakturovala žalované přepravné za přepravu provedenou nizozemskými a německými drahami.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl prokázán opak ohledně obsahu nákladního listu, neboť smlouvu o přepravě uzavřela s nizozemskými drahami společnost BOHEMIA CARGO s.r.o. Vyplnění nákladního listu dopravcem v rozporu s obsahem přesné objednávky odesílatele a zároveň v rozporu s obsahem smlouvy, kterou uzavřel ohledně hrazení přepravného, nemůže jít k tíži žalované.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě, uveřejněné Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 49/2006 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva COTIF“) tak, že žalovaná není pasivně legitimována. Zaplacení části přepravy nebylo uznáním zbytku závazku již proto, že uhrazena byla pouze přeprava na území České republiky. Nadto žalovaná uvedla, že k úhradě došlo omylem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 12 Cmo 37/2012-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a částečně zopakoval dokazování. Zjistil, že dne 2. července 2007 byla mezi BOHEMIA CARGO s.r.o. jako zákazníkem a Railion Deutschland AG, Českými drahami a.s. a Railion Nederland N.V. jako dopravci uzavřena dohoda, která platí pro přepravu hliníku z Rotterdamu Botlek overige verladers, Rotterdam Europort do Děčína. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že pro použití této dohody je mimo jiné nutný záznam v kolonce 7 „Plátce dopravného pro železniční tratě ČD, DB a RNL – Bohemia Cargo, s.r.o.“ Platnost dohody byla sjednána na období od 25. června 2007 do 31. prosince 2007. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že předmětný mezinárodní nákladní list neprokazoval uzavření přepravní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž byl prokázán opak ve smyslu čl. 12 odst. 1 Přípojku B k Úmluvě COTIF (dále též jen „Přípojek“).
Odvolací soud věc právně posoudil tak, že žalovaná není pasivně legitimována. Žalovaná byla povinna platit na základě zasílatelské smlouvy společnosti BOHEMIA CARGO s.r.o. Ve vztahu k předmětné přepravě byla žalovaná pouze příjemce zásilky. Podle čl. 10 Přípojku B k Úmluvě COTIF hradí přepravné odesílatel, nedohodne-li se odesílatel s dopravcem jinak. Taková dohoda nebyla prokázána, proto žalované nevznikla povinnost hradit přepravné žalobkyni. Námitka, že Dohoda ze dne 19. ledna 2007 se nevztahovala na přepravu z Rotterdamu – Europort, ale pouze z Rotterdamu Botlek, není důvodná, neboť je podstatné, že se vztahuje na dopravu z Rotterdamu do Děčína. Je nepochybné, že Dohoda z 2. července 2007 kontinuálně navazuje na Dohodu ze dne 19. ledna 2007, s níž je až na upřesnění výchozí stanice obsahově totožná, a že tyto dohody měly platit pro všechny přepravy hliníku. Co se týče doložky INCOTERMS, upozornil odvolací soud, že ty hrají roli pouze ve vztahu prodávající – kupující. Potvrzení převzetí zásilky příjemcem nemá za následek potvrzení toho, že bude hradit přepravné. Jako nepřípadný označil odkaz žalobkyně na čl. 17 odst. 3 Přípojku B k Úmluvě COTIF. Dále vysvětlil obsah čl. 18 odst. 3 Přípojku B k Úmluvě COTIF.
Protože žalobkyně ze shora uvedených důvodů uhradila část přepravného ve výši 173 609,10 Kč bez právního důvodu, nevzniklo žalobkyni právo na požadovaný úrok z prodlení ve výši 1 530 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud nerespektoval podmínky, za nichž může být dle COTIF zpochybněna důkazní síla nákladního listu ohledně uzavření a obsahu přepravní smlouvy.
Dle dovolatelky je pro předmětné řízení určující posouzení otázky, zda lze zpochybnit důkazní sílu nákladního listu poukazem na smluvní ujednání tvrzeného odesílatele, k jehož sjednání však došlo až poté, kdy příjemce potvrdil a odebral nákladní list zásilky a převzal zboží. Konkrétně má jít o to, zda se takto lze dovolat čl. 12 §1 Přípojku, když čl. 18 §2 Přípojku stanoví, že právo odesílatele na změnu přepravní smlouvy zaniká, i když vlastní druhopis nákladního listu, v případech, kdy příjemce odebral nákladní list nebo přijal zboží. Tuto otázku pokládá dovolatelka za dosud neřešenou dovolacím soudem, a proto jí po právní stránce přikládá zásadní význam.
Dovolatelka se domnívá, že ustanovení Přípojku B Úmluvy COTIF neumožňují, aby byl změněn obsah přepravní smlouvy o mezinárodní přepravě odesílatelem poté, kdy příjemce již odebral nákladní list a převzal zboží. To vyplývá z ustanovení čl. 18 §2 a 4 Přípojku. Dle dovolatelky systematika Úmluvy COTIF a jejího Přípojku B neumožňuje, aby uvedená ustanovení byla obcházena za pomoci čl. 12 §1 Přípojku, jako by šlo o prokazování opaku ohledně uzavření a obsahu přepravní smlouvy.
Dále dovolatelka poukazuje na nesprávnost závěrů soudů obou stupňů, které učinily v návaznosti na nesprávnou aplikaci čl. 12 §1 Přípojku. Cituje ustanovení čl. 6 §1 a 2 a čl. 26 Přípojku a argumentuje tím, že právní předchůdce žalobkyně byl jako navazující dopravce vždy stranou přepravní smlouvy, úhrada přepravného příjemcem tak nemohla být plněním bez právního důvodu.
Rovněž argumentuje tím, že podpisem nákladního listu, jeho převzetím a převzetím zboží zanikly závazky ze smlouvy o přepravě a smlouvu již nebylo možno měnit. Údaje v nákladním listě jsou dovolatelky určující pro to, kdo – zda odesílatel nebo příjemce – bude platit přepravné, a v jakých částkách, přičemž poukazuje na čl. 18 §4 Přípojku.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, ani důvodné. Ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Dle žalované byl v řízení prokázán opak dle čl. 12 §1 Přípojku B Úmluvy COTIF. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 799/2001 upozorňuje, že právní otázka podstatná pro věc byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a právní názor na danou problematiku je v rozhodovací praxi jednotný.
K vyjádření žalované zaslala žalobkyně repliku, v níž setrvala na svém stanovisku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1 530 Kč, kterou žalobkyně požadovala v důsledku prodlení žalované s úhradou faktury znějící na částku 173 609,10 Kč, není dovolání přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o nárok se samostatným skutkovým základem, který nedosahuje hranice uvedené v tomto ustanovení.
Ve zbývajícím rozsahu přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp., jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o řešení otázky, zda lze zpochybnit důkazní sílu nákladního listu poukazem na smluvní ujednání tvrzeného odesílatele, k jehož sjednání však došlo až poté, kdy příjemce potvrdil a odebral nákladní list zásilky a převzal zboží. Konkrétně má jít o to, zda se takto lze dovolat čl. 12 §1 Přípojku, když čl. 18 §2 Přípojku stanoví, že právo odesílatele na změnu přepravní smlouvy zaniká, i když vlastní druhopis nákladního listu, v případech, kdy příjemce odebral nákladní list nebo přijal zboží.
Na této otázce však napadené rozhodnutí nezávisí, a to minimálně ze dvou důvodů.
Prvním důvodem je, že v posuzované věci není podstatné, zda byla odesílatelem společnost BOHEMIA CARGO s.r.o. (jak vyplynulo z obrany žalované) nebo STEINWEG HANDELSVEEM BV (jak bylo uvedeno v nákladním listu, jehož znění se dovolatel dovolával). Podstatné je, že odesílatelem nebyla žalovaná.
Podle čl. 10 §1 Přípojku B k Úmluvě COTIF platí, že nedohodnou-li se odesílatel a dopravce jinak, hradí náklady (přepravné, vedlejší poplatky, cla a ostatní náklady, které vzniknou od uzavření smlouvy až po dodání) odesílatel.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že příjemce nemá povinnost platit přepravné ex lege – tuto povinnost má odesílatel. Zároveň v řízení nebylo zjištěno, že by se odesílatel a dopravce dohodli jinak, ani že by tato skutečnost vyplývala z nákladního listu (a dovolatelka to v řízení ani netvrdila – naopak, jak vyplývá ze spisu na č. l. 123, dovolatelka výslovně uvedla, že se „odesílatel a žalobkyně jinak nedohodli, proto byl k úhradě nákladů zavázán odesílatel“). Na určení osoby povinné k úhradě přepravného nemá vliv ani uvedení doložky INCOTERMS „EXW“ do nákladního listu – tyto doložky totiž upravují vztah kupujícího a prodávajícího vyplývající z kupní smlouvy, nikoliv vztah dopravce a příjemce. Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované ani nebylo třeba dokazovat opak údajů uvedených v nákladním listu, neboť z něj nijak nevyplývala povinnost žalované hradit žalobkyni (její právní předchůdkyni) přepravné.
Druhým důvodem je mylný předpoklad dovolatelky, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že došlo ke změně přepravní smlouvy. Z rozsudku odvolacího soudu je však patrné (odstavec přesahující ze str. 5 na str. 6 napadeného rozsudku), že je založen jednak na tom, že dle čl. 10 Přípojku není dána povinnost žalované hradit přepravné, jednak na tom, že odvolací soud nepovažoval za podstatné, zda je zboží přepravováno z Rotterdamu Botlek či Rotterdamu – Europort. Dohoda ze dne 2. 7. 2007 byla pouze vodítkem pro závěr, že odvolací soud považoval za podstatnou skutečnost, že jde o přepravu na trase Rotterdam – Děčín.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody přípustnosti ani při posouzení dovolání podle obsahu, dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování účastníka advokátem v částce 10 260 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 218 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu