ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4452.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4452/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Mgr. Monika Cihelková , insolvenční správkyně se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, IČ 47114983, zastoupena Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o zaplacení částky 1 360 160,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 29/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 1 Cmo 176/2013-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. dubna 2013, č. j. 14 Cm 29/2010-238, zastavil odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání. V odůvodnění uvedl, že žalobce soudní poplatek nezaplatil ani na výzvu soudu učiněnou dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a soudu prvního stupně tak nezbylo, než po marném uplynutí lhůty poskytnuté žalobci ve výzvě k zaplacení soudního poplatku odvolací řízení zastavit v souladu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
K odvolání žalobce proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. prosince 2013, č. j. 1 Cmo 176/2013-264, zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalobce v odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení vznesl návrh na osvobození od soudního poplatku za odvolání. Takový návrh nelze dle právního názoru odvolacího soudu pominout a je třeba o něm rozhodnout v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1814/08 s odkazem, že v onom případě bylo také rozhodováno o návrhu účastníka na osvobození od soudního poplatku z odvolání, který byl učiněn až v odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které je dle jejího názoru přípustné, neboť jde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uvedla, že usnesení o zastavení řízení lze dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zrušit pouze tehdy, je-li soudní poplatek zaplacen do konce lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení. A může tak učinit pouze soud, který předmětné usnesení vydal. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, který se dle jejího názoru svým usnesením odchýlil od judikatury Ústavního soudu, konkrétně od usnesení ze dne 14. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1814/08, a usnesení ze dne 15. března 2006, sp. zn. III. ÚS 346/05. Co se týče prvně uvedeného usnesení Ústavního soudu, dovolatelka z něj vyvodila odlišný závěr než odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení. Dle dovolatelčina názoru tímto usnesením Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků nemá vliv na to, že usnesení o zastavení odvolacího řízení může být zrušeno pouze v případě uhrazení soudního poplatku ve lhůtě k odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Dovolatelka na základě toho tvrdí, že nezaplacení soudního poplatku za odvolání je skutečnost, kterou již nelze zhojit a na níž nic nemění ani to, že žalobkyně vznesla návrh na osvobození od soudního poplatku v odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Na druhé uvedené usnesení Ústavního soudu dovolatelka poukazuje z toho důvodu, že se v něm Ústavní soud zabýval nepřípustností prodlužování lhůty k dodatečnému zaplacení soudního poplatku až do okamžiku právní moci usnesení o zastavení řízení. Dovolatelka uzavřela, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje judikatuře Ústavního soudu, přičemž se jedná o vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se v minulosti již několikrát zabýval tzv. subjektivní přípustností dovolání, např. v usnesení ze dne 17. září 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, v němž judikoval: „ Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.”
Dovolání žalované míří proti usnesení odvolacího soudu, kterým jí nebyla způsobena žádná újma. Napadené rozhodnutí se týká čistě procesních práv a povinností žalobce, neboť jím odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby rozhodl o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků vzneseném v odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Rozhodnutím odvolacího soudu nijak nebylo zasaženo do sféry práv a povinností žalované, tím spíše jí napadeným rozhodnutím nemohla být způsobena újma. Lze tedy uzavřít, že podmínky subjektivní přípustnosti dovolání v tomto případě naplněny nejsou a dovolání je nepřípustné.
Na základě výše uvedeného dovolacímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout v souladu s ust. §243c odst. 1 o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., v němž je stanoveno, že soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dovolací soud na základě tohoto ustanovení nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná (dovolatelka) neměla úspěch ve věci a žalobkyni vzhledem k tomu, že se k dovolání nevyjádřila, žádné náklady řízení v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu