ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.423.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 423/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce V. P. P. , zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované Mgr. A. J., advokátce se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, o 340.242,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 112/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 18 Co 182/2012-153, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 18 C 112/2008-130, zamítl žalobu o zaplacení 340.242,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní rozsudek ze dne 10. 11. 2009, č. j. 18 C 112/2008-46, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit tuto částku žalobci, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2010, č. j. 18 Co 288/2010-80, a se závazným právním názorem neposuzovat listinu sepsanou spornými stranami dne 25. 6. 2007 jako dohodu o uznání dluhu podle §558 obč. zák. věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná advokátka při zastupování žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 222/2004 pochybila tím, že přes pokyn klienta nepodala žádost o osvobození od soudních poplatků, a způsobila, že odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Žalobce (v uvedeném řízení žalovaný) tak byl nucen uhradit 290.000,- Kč na jistině za dlužné nájemné, na úrocích z prodlení 30.000,- Kč a na nákladech nalézacího řízení 20.242,- Kč, celkem tedy 340.242,- Kč (v navazujícím exekučním řízení uhradil ještě 75.208,- Kč a 32.158,50 Kč, pro tuto pohledávku však byla žaloba původním rozsudkem soudu prvního stupně již pravomocně zamítnuta). Žalobce proto žalovanou vyzval k náhradě způsobené škody, ta na společné schůzce své pochybení, pro něž musel žalobce uhradit nájemné ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím měsíčně od srpna 2002 do listopadu 2003, písemně uznala a prohlásila, že náhradu škody uplatní ze svého advokátního pojištění. Zároveň mu však sdělila, že pokud pojišťovna nárok neuzná, bude se muset žalobce domáhat svého nároku žalobou. Soud prvního stupně při vázanosti právním názorem odvolacího soudu nově již zkoumal pouze to, zda by žalobce při řádném postupu žalované se svým nárokem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku uspěl, a dospěl k závěru, že nikoli. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byly nároky vyplývající se smlouvy o pronájmu nejen budovy, ale i pozemku, nejedná se výhradně o nebytové prostory ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a je tak nutno aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě. Protože v ní byl řádně vymezen předmět nájmu, nájemce i pronajímatel, doba nájmu a cena, nejednalo se o smlouvu absolutně neplatnou a v soudním řízení nemohla být ani vznesena námitka promlčení, neboť požadované plnění nebylo bezdůvodným obohacením. Ačkoli návrh na doplnění dokazování účastnickou výpovědí byl vznesen po poučení podle §118a o.s.ř. k neexistujícímu skutkovému tvrzení nemožnosti pronajaté nemovitosti po určitou dobu užívat a žalovaná v tomto ohledu pochybila, neboť o daném tvrzení svého klienta musela vědět, plná moc jí byla udělena až po uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne, kdy žalobce měl bez zbytečného odkladu uplatnit právo na prominutí nebo slevu z nájemného podle §675 obč. zák. Odvolání žalovaného (zde žalobce) nemohlo být úspěšné také z toho důvodu, že nebyli přesně označeni svědci. Uplatněné námitky mu tak nemohly v původním řízení přinést příznivější rozhodnutí ve věci a v této věci není dána příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 18 Co 182/2012-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně správně posoudil právní povahu nároku v původním řízení, platnost uzavřené nájemní smlouvy, a tedy i námitku promlčení nároku. Jestliže nebylo tvrzeno, že došlo ke zničení předmětu nájmu, a právo na prominutí nájemného nebylo uplatněno ve lhůtě podle §675 obč. zák., odpadl právní základ pro obranu v původním řízení. Žalobce proto nemohl být v původním řízení úspěšný, a závěr soudu prvního stupně o neprokázání příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie žalované a vznikem škody žalobci je tak správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které zdůvodňuje jak nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tak tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Soudy obou stupňů chybně posoudily předmětnou nájemní smlouvu, neboť smluvní strany provedly „volbu práva“ ujednáním, že ji uzavírají podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. V důsledku toho je neplatná podle ustanovení §3 tohoto zákona a žalovaná pak měla vznést námitku promlčení. Také právní názor odvolacího soudu ohledně uznání dluhu, kterým zavázal soud prvního stupně nově rozhodnout ve věci, není správný. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná uznala své pochybení při výkonu advokacie, v jehož důsledku byl žalobce nucen zaplatit částku 10.000,- Kč měsíčně za celkem 16 měsíců. Dluh uznala z určitých, jasně stanovených důvodů, navíc jej uznala včetně kapitalizovaného úroku, celkem tedy jde o 211.292,- Kč, jak plyne z jejího dopisu pojišťovně. Namítá také, že nemožnost užívat nebytové prostory v daném případě nelze považovat za vadu podle §673 obč. zák., a nelze proto aplikovat ustanovení §675 obč. zák. Povodeň a svévole pronajímatelů totiž není vadou předmětu nájmu, ale nemožností plnění. Nakonec rozporuje i to, že žalované sdělil, že k dané situaci existují svědci, a bylo její věcí, aby je v podání soudu řádně označila. Jako žalovaný mohl být v původním řízení úspěšný, pro pochybení advokátky (zde žalované) se tak nestalo, příčinná souvislost mezi porušením její povinnosti, založené na objektivním principu, a vznikem škody na jeho straně je tím dána, což žalovaná ostatně sama uznala. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2010, č. j. 18 Co 288/2010-80, vyjádřil právní názor, že v listině ze dne 25. 6. 2007 nebyl zachycen projev vůle předpokládaný ustanovením §558 obč. zák., protože jednak chybí jednoznačný příslib dluh zaplatit, jednak výše tam uvedené částky neodpovídá částce uplatněné v soudním řízení. Tento závěr přenesený i do napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje dovolatel za správný. Podle dovolacího soudu ovšem platnost uznávacího prohlášení nemá vliv na výsledek sporu.
Podle §558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem, který svou funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen. Protože jde o domněnku vyvratitelnou, není dlužník zbaven možnosti prokázat, že uznaný dluh neexistuje a že povinnost plnit nemá, důkazní břemeno se však v důsledku uznání dluhu přenáší na jeho stranu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1636-1637, bod III. 3. a 4.). Bez ohledu na to, zda je správný názor odvolacího soudu na neplatnost uznávacího prohlášení, nelze mu vytýkat, že se zabýval obranou žalované a posuzoval existenci jejího dluhu vůči žalobci z titulu odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie.
Podle §24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení advokát se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1) výkon advokacie, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska §16 zákona o advokacii [advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odstavec 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2).]. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je i újma vzniklá snížením majetkového stavu klienta, který byl pro neúspěch v soudním sporu nucen zaplatit protistraně soudem uloženou částku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.
Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Zatímco běžně ve sporu o náhradu škody proti advokátovi má důkazní povinnost v tomto směru poškozený, v dané věci by v případě uznání dluhu měla naopak žalovaná povinnost prokázat, že jí z titulu odpovědnosti za škodu dluh nevznikl. Vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávaného případu však ani tento přesun důkazního břemene (byť jej odvolací soud závěrem o neplatnosti uznání dluhu vyloučil) není pro rozhodnutí významný, protože bez zřetele k tomu odvolací soud dovodil, že povinnost žalované k náhradě škody vůči žalobci nevznikla.
Podle odvolacího soudu totiž bylo prokázáno, že pochybení žalované advokátky nebylo v příčinné souvislosti s neúspěchem žalobce v soudním sporu, neboť žalobce přišel o právní obranu, že nebyl povinen hradit nájemné k pronajatým nemovitostem pro jejich nepoužitelný stav po povodni, ještě před uzavřením smlouvy obou účastníků o zastoupení, a to v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty, kterou §675 obč. zák. stanoví k uplatnění nároku na slevu z nájemného, nikoliv pro pochybení žalované v odvolacím řízení.
Podle dovolatele se na jeho případ ustanovení §675 obč. zák. nevztahuje, neboť nájemní smlouva, podle níž byl povinen plnit, se řídila zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor, protože sami její účastníci si pro svůj právní vztah zvolili úpravu zákona č. 116/1990 Sb., čímž vyloučili aplikaci občanského zákoníku. Tento závěr ovšem není správný. Účastníci smlouvy sice v některých bodech skutečně použili text zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (např. v označení smlouvy či čl. V. odst. 2), na druhé straně ovšem v čl. VI odst. 2 smlouvy ujednali, „pokud není v této smlouvě výslovně uvedeno jinak, řídí se vzájemné vztahy obchodním a občanským zákoníkem“. Je tedy zřejmé, že jejich představa o právní kvalifikaci nebyla jednoznačná, navíc uvedená dovolací námitka přehlíží, že režim zákona č. 116/1990 Sb. se uplatní jen ve vztahu k některým bytům a nebytovým prostorům definovaným v §1 tohoto zákona. Vyšel-li v dané věci odvolací soud ze skutkového zjištění (správnost těchto závěrů dovolatel nenapadá, a nepodléhají tedy dovolacímu přezkumu), že ve smlouvě byl sjednán nájem jednoznačně identifikovaných nemovitostí (dům a pozemek) na stanovenou dobu určitou za výslovně daný pravidelný měsíční nájem, a to za účelem podnikatelské činnosti žalobce, nelze mu vytýkat, že takovou smlouvu právně kvalifikoval jako smlouvu o nájmu domu a pozemku podle občanského zákoníku. Pak se ovšem v tomto právním vztahu uplatní i ustanovení §675 obč. zák. a odvolací soud správně dovodil, že v soudním sporu o dlužné nájemné se mohl dovolatel (v tehdejším postavení žalovaného) úspěšně bránit jen tehdy, nebyl-li jeho nárok na slevu z nájemného pro nemožnost používání předmětu nájmu prekludován. O tuto obranu jej však žalovaná svým postupem v odvolacím řízení nepřipravila.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu