ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1587.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1587/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné KTZ KREDIT s. r. o. , se sídlem v Brně, Lidická 40, identifikační číslo osoby 28356411, zastoupené Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti povinným 1/ První prodejní s. r. o. , se sídlem v Plané nad Lužnicí, ČSLA 99, identifikační číslo osoby 29227461, od 2. 9. 2015 v úpadku, a 2/ M. J. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, pro 7 276 147,27 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 EXE 620/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 11. 2014, č. j. 15 Co 479/2014-170, 15 Co 498/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 21. 7. 2014, č. j. 4 EXE 788/2014-99, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, prováděné soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., na základě pověření téhož soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 EXE 788/2014-19 (výrok I.). Návrh povinné na odklad exekuce zamítl (výrok II.).
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 21. 7. 2014, č. j. 4 EXE 620/2014-121, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a na odklad exekuce (výrok II.), současně zastavil exekuci prováděnou na základě exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D., ze dne 17. 4. 2014, č. j. 006 EX 241/14- 33, srážkami ze mzdy a jiných příjmů manželky povinného, které jí přísluší od plátce První prodejní s. r. o. (výrok III.), a dále zastavil exekuci prováděnou touž soudní exekutorkou na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 006 EX 241/14-34, srážkami ze mzdy a jiných příjmů manželky povinného, které jí přísluší od plátce Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Karlových Varech (výrok IV.).
Okresní soud v obou případech uzavřel, že notářský zápis sepsaný Mgr. P. B. dne 17. 10. 2013, NZ 674/2013, N 702/2013, obsahuje všechny požadované náležitosti a žádnou z jeho částí (tj. ani vyčíslení nároku ani údaj o splatnosti) nelze mít za neurčitě sjednanou, resp. neplatnou. Závazkový vztah mezi účastníky byl založen smlouvami o půjčce ze dne 10. 7. 2012 a 12. 9. 2012, včetně dodatku č. 1 a 2 ke smlouvám. Odlišně uvedené datum (17. 10. 2012 namísto 17. 10. 2013), ke kterému strany v dodatku č. 2 ke smlouvě o půjčce ze dne 10. 7. 2012 a 12. 9. 2012 kapitalizovaly úrok z prodlení (viz čl. I. odst. 3 a čl. II. odst. 3 dodatku), posoudil jako písařskou chybu, neboť úrok je jinak vyčíslen správně. Úrok z prodlení ve výši 3 % měsíčně (36 % ročně) považoval za přiměřený v kontextu s výší půjčené částky, s rizikem věřitele a s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž byl za nepřiměřený považován úrok 56-66 %. Výše smluvní pokuty ve vztahu k dlužné částce činí v daném případě 14 % a není nemravnou (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 474/2006, které za nemravný považuje úrok ve výši 120 %). Okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, nikterak nevybočují ze situace v obchodněprávních vztazích. Jelikož povinná byla již dlouho v prodlení s plněním a vzhledem k výši půjčky se jeví takto sjednaná smluvní pokuta jako odpovídající.
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinné 1/ změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2014, č. j. 4 EXE 788/2014-99, ve výroku I. tak, že exekuci zastavil, ve výroku II. (o zamítnutí návrhu na odklad exekuce) je potvrdil. Oprávněné uložil zaplatit povinné 1/ náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 107 293,98 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci usnesení. Soudní exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. Současně krajský soud týmž usnesením rozhodl o odvolání povinného 2/ proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2014, č. j. 4 EXE 620/2014-121; přitom usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že exekuci zastavil, a ve výroku II. (o zamítnutí návrhu na odklad exekuce) je potvrdil. Oprávněné uložil zaplatit povinnému 2/ náklady exekučního řízení před soudy obou stupňů v částce 107 293,98 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení. Soudní exekutorce právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznal.
Odvolací soud nejprve spojil věci o odvolání obou povinných ke společnému projednání, neboť skutkově souvisely. Poté vyšel ze zjištění, že nárok oprávněné je založen smlouvami o půjčce ze dne 10. 7. 2012 a 12. 9. 2012, včetně dodatku č. 1 a 2, jež se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. K předání peněz došlo postupně, jak uvedeno ve smlouvách o půjčkách, a při naposledy předávané částce bylo předání veškerých finančních prostředků stvrzeno formou písemných smluv. Stejně jako okresní soud spatřoval ve vymezení období v dodatku č. 2, na něž se váže uznání nároku na úrok z prodlení, pouhou písařskou chybu, neboť z dalšího textu je zřejmé, za jakou dobu byl úrok vypočten a jakou konkrétní částku činil. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněným pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, účastníkům nic nebránilo v tom, aby se v dodatku č. 2 dohodli na tom, že takto vypočtené úroky z prodlení se stanou součástí jistiny, čímž vzniklo právo věřitele požadovat, aby dlužník i z této částky platil úrok. Námitku nezákonné a nemravné výše smluvní pokuty, sjednané v obou smlouvách o půjčce a v dodatku č. 2, odvolací soud posuzoval s ohledem na ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., ve znění od 1. 1. 2001, podle obchodního zákoníku (včetně jeho §301), přičemž uzavřel, že s ohledem na okolnosti sjednání smluvní pokuty (dlouhé prodlení, jediný způsob zajištění) a výši vymáhané částky (6,7 mil. Kč) není nepřiměřeně vysoká, navíc absolutní částka vyčíslené smluvní pokuty závisela na délce prodlení povinných a byla jimi jednoznačně ovlivnitelná. Odvolací soud však shledal neplatnými pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) smluvní ujednání v čl. I. a II. dodatku č. 2, že vyčíslené smluvní pokuty 700 000 Kč a 350 000 Kč se stávají součástí jistiny, a následně je i z těchto částek sjednáno placení 3% měsíčního úroku včetně zajištění plnění smluvní pokutou 1 mil. Kč (čl. III. dodatku č. 2). Podle odvolacího soudu na danou věc již nelze vztáhnout rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 101/2002, připouštějící (toliko) dohodu, že úrok z prodlení se stane součástí jistiny, protože smluvní pokuta je samostatným nárokem zcela odlišným od institutu úroků z prodlení jako civilních plodů peněz. Ujednání v čl. III. bod 4 dodatku č. 2, jímž si strany sjednaly úrok 3 % měsíčně z dlužné částky 4 718 910,27 Kč, odvolací soud vyhodnotil jako určité, avšak na rozdíl od okresního soudu jeho výši považoval za nepřiměřenou. Okresnímu soudu vytkl, že nevycházel z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření smluv o půjčce, resp. v době uzavření dodatku č. 2, a po doplnění dokazování statistickými materiály ČNB pro roky 2012 a 2013 učinil zjištění, že sjednaná výše úroku 3 % měsíčně, tedy 36 % ročně, víc než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků a je pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. neplatná, a to i s přihlédnutím k vyšší míře rizikovosti půjčky. Závěr o neplatnosti ujednání o 3% úroku pak má dopad na posouzení materiální vykonatelnosti notářského zápisu z hlediska uplynutí lhůty k plnění. Nemá-li oprávněná na tento úrok nárok (důvod pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), nemohlo dojít ani ke ztrátě výhody splátek v důsledku pozdního zaplacení 2. splátky až dne 18. 12. 2013, tzn., že ke dni podání exekučního návrhu nemohla být splatná ani dlužná jistina 4 718 910,27 Kč (splatná dle notářského zápisu 17. 12. 2014), ani smluvní pokuta 1 000 000 Kč, splatná do 3 dnů po datu splátky, s níž se povinná dostala do prodlení (důvod pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Závěrem odvolací soud uvedl, že notářský zápis neobsahoval úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 6 276 147,27 Kč od 19. 12. 2013 do zaplacení (který oprávněná učinila předmětem obou exekucí), přičemž pověření soudního exekutora žádný pokyn ohledně této skutečnosti neobsahovalo, proto soud v tomto rozsahu obě exekuce dle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavil pro nepřípustnost.
Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu ve výroku I a), c), II a), c) dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně nesouhlasí se závěrem, že úrok z půjčky ve výši 3 % měsíčně, tedy 36 % ročně, je nemravný, nepřiměřený, a tedy neplatný. Uvedla, že v rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, Nejvyšší soud považoval za nepřiměřený úrok ve výši 56 až 66%. Způsob, jakým se odvolací soud s odůvodněním svého rozhodnutí vypořádal, nepovažuje za správný. Tabulka ČNB B1.3, na kterou odvolací soud odkazuje, se týká úrokové sazby pro nové úvěry a nepostihuje situaci, kdy je povinný více jak půl roku v prodlení. Žádná tabulka ČNB neobsahuje data o výši úvěru banky nefinančnímu podniku, který je vůči bance dlouhodobě v prodlení s plněním úvěru a požádá o prodloužení splatnosti. Oprávněná zastává názor, že úroková sazba banky by byla v takovém případě víc jak trojnásobně vyšší než uvádí tabulka B1.4. V daném případě je s ohledem na okolnosti případu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2007) naprosto zřejmá vyšší míra rizikovosti pro věřitele. Úrok z prodlení není sice stejným institutem jako úrok z půjčky, ale sankce 0,1 % denně, tj. 36,5 % ročně, je přiměřená (takovou sankci uplatňuje i dle zákona stát pro neplacení daňových povinností). Dovolatelka považuje za platné i ustanovení dodatku smlouvy o půjčce ze dne 17. 10. 2013 ve vztahu ke kapitalizované smluvní pokutě ve výši 700 000 Kč a 350 000 Kč, která se dle článku III. odstavce 2 stala součástí jistiny. Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 102/2002, nevylučuje, aby se smluvní pokuta stala součástí jistiny. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí o úplném zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. a/, h/ o. s. ř.) ve vztahu k oběma povinným na posouzení následujících právních otázek, jehož správnost dovolatelka zpochybnila:
1/ ujednání o tom, že vyčíslená smluvní pokuta se stává součástí jistiny, jež je následně úročena smluvním úrokem a toto plnění zajištěno smluvní pokutou, shledal neplatným pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.);
2/ ujednání o smluvním úroku ve výši 3 % p. m. (tj. 36 % p. a.) z dlužné částky 4 718 910,27 Kč považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), neboť úrok víc než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků, uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček v době jejich sjednání.
Dovolací soud se nejprve zabýval ujednáním o smluvním úroku ve výši 3 % p. m. (tj. 36 % p. a.) z dlužné částky 4 718 910,27 Kč, jež odvolací soud považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Odvolací soud správně a zcela v souladu s judikatorní praxí dovolacího soudu (srov. nepř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009) v rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby považoval za stěžejní vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření smluv (tj. v letech 2012 a 2013), a to s přihlédnutím k okolnostem případu. Pokud však dovolatelka vytýká soudu, že nesprávně vyhodnotil statistické materiály ČNB (že nesprávně zjistil tehdy obvyklou úrokovou sazbu), směřuje sice ke zpochybnění právního závěru o neplatnosti ujednání pro nepřiměřenost úroku, avšak ve skutečnosti vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, v důsledku čehož má být nesprávné i jeho právní posouzení věci. Taková argumentace nevystihuje zákonný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Závěr o neplatnosti ujednání o smluvním úroku ve výši 3 % p. m. (tj. 36 % p. a.) z dlužné částky 4 718 910,27 Kč pro rozpor s dobrými mravy sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o zastavení exekuce (smluvní strany se totiž dohodly na splácení celého závazku tak, že nejprve měl být ve splátkách zaplacen tento 3% smluvní úrok a s poslední splátkou úroku měla být zaplacena i jistina; protože na splátky tohoto úroku není nárok, nemohly se stát splatnými a nemohlo dojít ani ke ztrátě výhody splátek pro jejich pozdní zaplacení). Za této situace je tedy již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky, neboť jejich přezkum již nemůže správnost meritorního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání oprávněné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu