ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3253.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3253/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem Praha 5 – Zbraslav, Vladislava Vančury 635, o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Co 485/2014-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Rostislava Šustka, advokáta se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Co 485/2014-116, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Jeho žádost (vztahující se k přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř.), aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (v daném případě otázka věcné legitimace manželů, jímž svědčí ve vztahu k bytu společné nájemní právo, ve sporu o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu) byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž významově neodpovídá (ve smyslu §237 o.s.ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zbývá dodat, že naposledy uvedený případ (který měl dovolatel – vzhledem k odůvodnění přípustnosti dovolání – zřejmě na mysli) míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o.s.ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek však nelze ani přehlédnout, že ve skutečnosti rovněž uplatněné vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ) a dovolací soud k takovým vadám přihlíží jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu