ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3324.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3324/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Trojdům , se sídlem Praha 10, Káranská 340/30, IČO: 25694693, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sídlem Praha 5 – Smíchov, Duškova 164, proti žalované E. J. , zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, o zaplacení částky 92.654,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 212 C 34/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. 23 Co 286/2013-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.195,- Kč k rukám Mgr. Denisy Valentové, advokátky se sídlem Praha 5 – Smíchov, Duškova 164, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. 23 Co 286/2013-284, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelka usuzovala na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Nejde tedy o případ, kdy by se měl dovolací soud odchýlit od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v dovoláním napadeném rozhodnutí (v němž odvolací soud ohledně otázky pasivní věcné legitimace vycházel navíc ze závazného právního názoru dovolacího soudu /§243g odst. 1 věta první za středníkem ve spojení s ustanovením §226 odst. 1 o. s. ř./ vyjádřeného v rozsudku ze dne 22. října 2014, č. j. 26 Cdo 681/2014-249, ve spojení s usnesením ze dne 18. prosince 201č, č. j. 26 Cdo 681/2014-262), jak se snad mylně domnívala dovolatelka. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že nedostatky při zjišťování skutkového stavu nejsou podle současné právní úpravy způsobilými dovolacími důvody (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu