ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3375.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3375/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti povinnému V. A. , zastoupenému JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, pro 429 342 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 Nc 1995/2009, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 69 Co 85/2014-212, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 4. 12. 2013, č. j. 68 Nc 1995/2009-186, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 27 C 283/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 64 Co 286/2007, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 429 342 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9. Námitku nedostatku pravomoci soudu neshledal opodstatněnou a odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 20. 7. 2011, č. j. 69 Co 247/2011-103, ve kterém se podrobně zabýval otázkou pravomoci českých soudů a uzavřel, že pravomoc českých soudů je dána podle čl. 22 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), neboť podle pokynu oprávněného, obsaženého v návrhu na nařízení exekuce, má být exekuce provedena na území České republiky. Na tomto závěru přitom nemá důvod ničeho měnit. Jestliže na základě toho poté Nejvyšší soud určil místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 4 a tento soud vydal usnesení o nařízení exekuce, nelze napadenému usnesení, a to nejen z hlediska existence podmínek řízení, ale i dalších skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, nic vytknout.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – pravomoci soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když adekvátně nereflektuje otázku nedostatku pravomoci českých soudů. Pokud Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. prosince 2012, č. j. 26 Nd 359/2012-148, uvedl, že nebylo zpochybněno, že věc patří do pravomoci českých soudů, je tento názor ve zjevném rozporu s dosavadním průběhem řízení. Poukazuje na čl. 22 odst. 5 nařízení Brusel I, dle něhož bez ohledu na bydliště má výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soud členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden. Tedy rozhodující je pouze skutečnost, zda výkon rozhodnutí bude skutečně proveden na území toho kterého státu a není důležité bydliště povinného. Provedení výkonu rozhodnutí znamená jeho skutečnou realizaci, což nutně předpokládá existenci majetku na území tohoto konkrétního státu. Protože povinný žádný majetek na území České republiky nemá, nemůže být zde výkon rozhodnutí realizován. Poukazuje na povinnost Nejvyššího soudu předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu uvedeného ustanovení s tím, že je tak třeba učinit vždy, když existuje pochybnost ohledně výkladu normy. Přitom je třeba brát do úvahy, že právní předpisy ES jsou sepsány v několika jazycích a různé jazykové verse jsou současně závazné, proto je nutné jejich porovnání (bod 18 rozsudku Soudního dvora /Soudního dvora Evropské unie/ ze dne 6. října 1982, ve věci C 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità , SDEU 283/81), i při naprosté shodě různých jazykových verzí právo ES používá vlastní terminologii, proto právní normy zde nemají nutně stejný význam jako v různých vnitrostátních právech (bod 19 rozsudku) a každé ustanovení práva ES je třeba posuzovat v jeho celkové souvislosti s ohledem na všechna ustanovení tohoto práva, jeho cíle a stav vývoje (bod 20 rozsudku).
Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby řízení sám zastavil.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitky povinného byly již v průběhu předcházejícího řízení řešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je věcně i právně správné. Tvrzení povinného, že se zdržuje v cizině, nebylo nijak prokázáno. Namístě je aplikovat speciální ustanovení §45 exekučního řádu, upravující místní příslušnost soudu a nikoli nařízení Brusel I, jak uvádí povinný. Pokud povinný nemá bydliště v České republice, ani se v ní nezdržuje, místně příslušným je soud, v jehož obvodu má majetek. Skutečnost, že se soudnímu exekutorovi nepodařilo ustanovit žádný majetek povinného v České republice, není ještě důkazem toho, že takovýto majetek neexistuje a nemůže být dohledán v budoucnu po zahájení řízení. Postoj povinného, který nespolupracuje a nesděluje své bydliště, znemožňuje výkon rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku pravomoci českých soudů, na níž jeho rozhodnutí závisí, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 25 Nd 55/2006, uveřejněném pod číslem 43/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 43/2007“, uvedl, že pravomoc soudu členského státu Evropského společenství (nyní Evropské unie) ve věci výkonu rozhodnutí je dána místem skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení; výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy kde povinný má (může mít) postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného (čl. 22 odst. 5 nařízení Brusel I). Ve fázi před nařízením exekuce, kdy způsob provedení dosud nebyl stanoven, není možné dovodit, zda povinný má majetek nacházející se na území České republiky, jenž by podléhal exekuci. Pravomoc českého soudu proto dosud není vyloučena a do doby, než případně bude zjištěno, že se v České republice žádný postižitelný majetek nenachází, se uplatní podmínky výlučné příslušnosti (pravomoci) podle čl. 22 bod 5 nařízení Brusel I.
Nejvyšší soud dále ve svém usnesení ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněném pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že skutečnost, zda povinný má exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde najevo až činností soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný má bydliště na území cizího státu, a jedná se tedy o řízení s mezinárodním prvkem. Jestliže odvolací soud následně v dovoláním napadeném usnesení (resp. ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2011, č. j. 69 Co 247/2011-103, na jehož závěry odkazuje) dovodil, že je s ohledem na čl. 22 odst. 5 nařízení Brusel I dána pravomoc českých soudů, neboť na území České republiky má být výkon rozhodnutí (vydaného českým soudem) podle pokynu oprávněné, obsaženého v návrhu na nařízení exekuce, proveden, pak je tento závěr zcela správný a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li dovolatel na povinnost Nejvyššího soudu vznést k Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu práva Evropské unie, je třeba uvést, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie vyvstane-li otázka výkladu aktu přijatého orgánem Evropské unie při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. V rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982, ve věci C 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità , byly formulovány tři výjimky z této povinnosti, z nichž jedna spočívá v situaci, kdy jediné správné použití práva Evropské unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost – tzv. acte clair (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě je přitom výklad čl. 22 odst. 5 nařízení Brusel I, uvedený mj. ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu R 43/2007, naprosto zjevný, a to i vzhledem ke srovnání různých jazykových verzí textu ustanovení, terminologii a výkladu práva Evropské unie a přesvědčení, že výklad musí být stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie. Není proto důvod pro vznesení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, ani k odchýlení se od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
Nad rámec uvedeného je též vhodné doplnit, že je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost, není oprávněn zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí ve věci; §105 odst. 2 o. s. ř. totiž předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu