ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4510.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4510/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Alicante UNO s.r.o. , se sídlem Praha 2, Francouzská 836/31, IČO 26493195, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem Praha 10, Vršovická 7/27, proti žalované Mgr. S. H. , zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 506/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 21 Co 314/2014-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Elišky Kadlecové, advokátky se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 15. 7. 2014, č. j. 21 Co 314/2014-45, potvrdil usnesení ze dne 19. 5. 2014, č. j. 16 C 506/2013-28, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části soudního poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že projednání věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že (předběžná) otázka platnosti nájemní smlouvy ze dne 6. 3. 1995 (dále jen „Nájemní smlouva“) byla v poměru mezi účastníky řízení již závazně vyřešena v řízení o žalobě na vyklizení bytu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 194/2006, jež byla zamítnuta (dále jen „předchozí řízení“). Zjistil, že v předchozím řízení se společnost FORTE s.r.o. (právní předchůdkyně žalobkyně, která od ní na základě kupní smlouvy nabyla dům, v němž se nachází byt, o jehož vyklizení v tomto řízení jde /dále též jen „předmětný byt“/) domáhala vyklizení předmětného bytu s odůvodněním, že Nájemní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a chybí v ní ustanovení o výši nájemného. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že řízení se týká týchž osob (žalobkyně totiž vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně), a ve shodě s ním zaujal rovněž názor, že jde o „tytéž prostory“ (přestože v předchozím řízení byl předmětný byt označen jako „byt se všemi parametry“ a nyní se žalobkyně domáhá vyklizení „bytové jednotky“ vymezené na základě prohlášení vlastníka budovy podle §4 zákona č. 72/1994 Sb.). V této souvislosti dále konstatoval, že soud se v předchozím řízení otázkou platnosti Nájemní smlouvy zabýval, a to nejen z pohledu jejího případného rozporu s dobrými mravy, ale rovněž zkoumal, zda obsahuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o nájmu bytu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tj. nejen jeho potvrzující výrok, ale jakoby i nákladový výrok napadeného usnesení. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedeného nákladového výroku nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která není rozporná a ani není důvod se od ní odchýlit.
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká stejných osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce a zda jej soud v původním řízení posoudil po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě zamítavého výroku je při zkoumání existence neodstranitelné podmínky řízení (§103, §104 odst. 1 o. s. ř.), jíž je překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.), nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002), neboť jedině tak je možné učinit závěr, zda spor mezi účastníky již byl závazně pravomocně rozhodnut či nikoliv.
Z porovnání zamítavého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 1. 2007, č. j. 16 C 194/2006-39, a žaloby ze dne 30. 12. 2013 (projednávané u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 506/2013) je zřejmé, že žalobkyně se domáhala vyklizení téhož bytu jako původní žalobkyně, přičemž neoprávněnost zásahu do svého vlastnického práva spatřovala opět v jeho užívání žalovanou na základě neplatné Nájemní smlouvy. Uplatňuje tak – vycházeje ze stejného skutkového základu – stejný nárok, jaký byl uplatněn již v předchozím řízení. Jedná se proto o totožnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., neboť řízení se týká týchž osob (žalobkyně je právní nástupkyní původní žalobkyně) a téhož předmětu řízení; v tomto ohledu je přitom nerozhodné, že se předmětný byt stal v mezidobí bytovou jednotkou podle zákona č. 72/1994 Sb. Na uvedených závěrech pak nemohou nic změnit ani výtky dovolatelky, že soud v předchozím řízení posoudil uplatněný nárok po právní stránce nesprávně, a že původní žalobkyně se domáhala vyklizení bytu „pro rozpor smlouvy s dobrými mravy“, zatímco ona ve své žalobě (ze dne 30. 12. 2013) dovozovala neplatnost Nájemní smlouvy (jak ostatně uvádí i ve svém dovolání) toliko z toho, že z ní „nelze zjistit, v jaké výši bylo sjednáno měsíční nájemné“.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. května 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu