ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.754.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 754/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinné S. K. , N. B., zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Polevsku 183, pro 550 000 Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 E 89/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2014, č. j. 30 Co 434/2013-165, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2014, č. j. 30 Co 434/2013-165, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 5. 2013, č. j. 37 E 89/2009-131, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě nařídil usnesením ze dne 1. 7. 2009, č. j. 37 E 89/2009-10, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinné v katastrálním území N. B. pro pohledávku ve výši 550 000 Kč a náhradu nákladů předcházejícího řízení ve výši též 550 000 Kč na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 25. 3. 1993, č. j. 522/71/92. Rozhodnutí okresního soudu potvrdil k odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 9. 2010, č. j. 30 Co 445/2009-61. Dne 3. 1. 2011 rozhodl Okresní soud v České Lípě usnesením, č. j. 37 E 89/2009-68, o částečném zastavení výkonu rozhodnutí pro částku 550 000 Kč, jelikož exekučním titulem byla uložena pouze povinnost uhradit částku 550 000 Kč, nikoliv již 550 000 Kč na náhradě nákladů řízení.
Okresní soud v České Lípě zamítl usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. 37 E 89/2009-78, návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, který byl odůvodněn promlčením pohledávky. K odvolání povinné Krajský soud Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 9. 2012, č. j. 30 Co 257/2011-105, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal okresní soud, aby se zabýval otázkou, zda nedošlo k promlčení v době od vydání vykonávaného titulu do doby, než byl podán návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 37 E 89/2009-131, výkon rozhodnutí zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Povinné přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 35 220,50 Kč. Okresní soud shledal důvodnou námitku promlčení s tím, že šestiletá promlčecí doba (§70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2007, dále též jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), ve které bylo možné právo vykonat, již uplynula. Dovodil, že nenastaly okolnosti, které by běh promlčecí doby přerušily, jelikož k tomu je třeba kvalifikovaného úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, zatímco oprávněná činila jen úkony prosté.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a přiznal povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 472 Kč. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že šestiletá promlčecí lhůta, která začala běžet dne 1. 1. 1994, marně uplynula dnem 1. 1. 2000, neboť oprávněná neprovedla žádné úkony směřující k vymožení nedoplatku, o kterých by byla povinná zpravena, jak vyžaduje §70 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. I kdyby ale za takový úkon považoval oznámení o zahájení správního řízení ze dne 19. 4. 1999, a došlo tak k přerušení běhu promlčecí lhůty, promlčecí lhůta by začala znovu běžet dne 1. 1. 2000 a její konec by připadl na den 1. 1. 2006. Další úkon, o kterém byla povinná zpravena, se stal až v roce 2008, tedy po uplynutí takto hypoteticky prodloužené promlčecí lhůty. Dále za nedůvodnou považoval námitku oprávněné, že povinná uznala svůj dluh. Uznání dluhu podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se vztahuje na soukromoprávní vztahy, zatímco v souzené věci se jedná o vztah veřejnoprávní mezi jednotlivcem a státem, proto zákon č. 40/1964 Sb. nelze aplikovat.
Oprávněná v dovolání namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., když vyžadovaly ze strany oprávněné kvalifikovaný úkon. Podle jejího názoru k přerušení promlčecí doby stačí jakýkoliv úkon směřující k vybrání nedoplatku. Takové úkony oprávněná činila, a proto vymáhaná pohledávka nemůže být promlčena. Uvedla, že již 12. 11. 1993 podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu povinné, tento Okresní soud v České Lípě neodmítl ani nezamítl. Oprávněná tvrdí, že povinná uznala svůj dluh žádostí o povolení splátek zvláštního poplatku ze dne 13. 10. 2008. Tato žádost pak splňuje požadavky na kvalifikované uznání dluhu dle §558 obč. zák., který lze v souzené věci aplikovat. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení krajského i okresního soudu a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud nezabýval výkladem úkonu ve smyslu §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.
Podle §70 odst. 1 tohoto zákona právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.
Podle §70 odst. 2 téhož zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2007, je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5.
Již v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku ze dne 21. ledna 2005, č. j. 7 Afs 52/2004-53, Nejvyšší správní soud vyložil, že zákonodárce v §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. stanovil jednak druh úkonu, který může způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty, jednak povinnost zpravit o tomto úkonu daňového dlužníka. Musí jít tedy o úkon, který je přímo adresován daňovému dlužníkovi (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2011, sp. zn. 2 Afs 82/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 1922/11). V tomto směru je také třeba vykládat pojem kvalifikovaný úkon, který ve svém odůvodnění používá soud prvního stupně. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 24. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006, zabýval výkladem úkonu směřujícího k vybrání nebo vymožení nedoplatku v souvislosti s výkladem §282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1997. Uvedl, že ustanovení §282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. přerušení promlčecí lhůty spojuje věcně s „úkonem směřujícím k vybrání nebo vymožení nedoplatku“, tj. s úkonem celního úřadu, jakým je např. písemná upomínka o zaplacení, výzva k zaplacení v náhradní lhůtě nebo vydání exekučního příkazu; z hlediska časového pak stanoví, že nová promlčecí lhůta začne běžet po uplynutí kalendářního roku, ve kterém „byl dlužník o tomto úkonu zpraven“. Provedenými úkony podle zmíněného ustanovení jsou úkony celního úřadu, jejichž cílem je vybrat nebo vydobýt nedoplatek způsoby předvídanými zákonem č. 13/1993 Sb. S ohledem na obdobnou právní úpravu je třeba shodně vykládat i úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku ve smyslu §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.
Za takové úkony proto nelze považovat úkony oprávněné směřující ke zjištění pobytu povinné, jejího majetku, informací o jejím podnikání či informací o tom, zda je vlastníkem motorového vozidla. Přímo povinné bylo naposledy doručeno oznámení o zahájení správního řízení, které povinná převzala dne 21. 4. 1999, poté až výzva k zaplacení ze dne 10. 9. 2008.
Pokud jde o podání návrhu na výkon rozhodnutí v roce 1993, ustanovení §70 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 nespojovalo podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se stavěním promlčecí lhůty. Teprve zákonem č. 296/2007 Sb. byla přijata úprava, podle níž po dobu výkonu rozhodnutí soudem nebo soudním exekutorem anebo do uspokojení z výtěžku veřejné dražby lhůta podle odstavců 1 a 2 neběží, a to až do právní moci rozhodnutí o ukončení těchto řízení nebo jeho ukončení; lhůta rovněž neběží po dobu přihlášení nedoplatku v insolvenčním řízení (srov. §70 odst. 3).
Nejvyšší soud při výkladu §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2007, v usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, uzavřel, že při absenci bližší úpravy promlčení v tomto ustanovení je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle §100 až 114 obč. zák. jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí doby. Proto je v takovém případě třeba vycházet z §112 věty druhé obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005). Stejný závěr přijal i při výkladu §282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 1997 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006). Protože se jedná o shodnou právní úpravu, je třeba i v případě úpravy §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 přijmout závěr, že při nedostatku úpravy lze aplikovat §112 obč. zák. (Nejvyšší soud si je vědom opačného názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Afs 86/2009-55, k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. III. ÚS 3551/13).
Podala-li proto oprávněná návrh na výkon rozhodnutí v roce 1993, nelze bez zjištění, zda a kdy bylo toto řízení ukončeno, posoudit, zda došlo k promlčení práva na vymáhání exekvované pohledávky.
S ohledem na výklad §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. považoval současně Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se otázkou uznání pohledávky povinnou, neboť se nejedná ve smyslu §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu