ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2571.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2571/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. T. K. , zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Mikuláškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě
– Svinově, U Rourovny 556/3, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava – městský obvod Svinov, se sídlem v Ostravě – Svinově, Bílovecká 69, zastoupenému JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, o zaplacení částky 52.656 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 171/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2015, č. j. 8 Co 745/2013-444, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2015, č. j. 8 Co 745/2013-444, se v dovoláním napadených nákladových výrocích pod body II a III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 58 C 171/2003-345, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 52.656,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 120.890,- Kč k rukám „zástupkyně žalovaného“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 8 Co 745/2013-444, rozsudek okresního soudu ve výroku bod bodem I potvrdil (výrok I), zatímco v nákladovém výroku pod bodem II jej změnil tak, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud tak rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhal vrácení části kupní ceny, kterou jako kupující zaplatil žalovanému (prodávajícímu) na základě neplatné smlouvy o převodu označené bytové jednotky (uzavřené účastníky dne 25. 9. 1996). V situaci, kdy sám žalobce (jenž se domáhal po žalovaném vydání takto získaného bezdůvodného obohacení) žalovanému nevrátil, ani nebyl připraven vrátit plnění, jehož se mu dostalo podle neplatné smlouvy, a následně bytovou jednotku prodal třetí osobě, kvalifikoval i odvolací soud žalobcovo počínání jako výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k době vzniku takto získaného – tvrzeného – bezdůvodného obohacení; §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že „důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení je „několik“; v prvé řadě – pokračoval odvolací soud – je jím „důvod zamítnutí žaloby, tedy uplatnění práv v rozporu s dobrými mravy, dále i okolnost, že na neplatnosti smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky na žalobce se podílel sám žalovaný, a konečně bylo přihlédnuto i k tomu, že dále řízení (a tedy i výše nákladů řízení) byla do určité míry ovlivněna i postupem soudu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výrokům II a III o náhradě nákladů řízení – podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost (podle §237 o. s. ř.) spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci, v označené otázce procesního práva – výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Kritizuje jeho použití v posuzované věci, v níž to byl žalobce, jenž nedůvodně inicioval řízení a následně v něm pokračoval i poté, co převedl bytovou jednotku na třetí osobu, a nebyl tak schopen dostát své vzájemné povinnosti vůči žalovanému. Odvolacímu soudu žalovaný vytýká, že nepřihlédl ani k dalším okolnostem případu, včetně té, že se žalobci dostalo za následný prodej bytové jednotky dalšího plnění, že to byl žalobce, jenž – i dle závěru odvolacího soudu – uplatňoval právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy, že se na neplatném převodu bytové jednotky podílel také žalobce a na straně žalovaného osoba jemu blízká a že délku řízení, s níž soud rovněž spojil své úvahy o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nemohl žalovaný významně ovlivnit, přičemž většina nákladů vznikla účastníkům právě v době po prodeji bytové jednotky žalobcem třetí osobě. Rozhodnutí o nepřiznání nákladů žalovaný považuje za překvapivé, namítaje, že jej odvolací soud se svým právním názorem dříve neseznámil. Konečně – nad rámec důvodů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí
– argumentuje i tím, že k obraně v takto náročném sporu se neobejde bez právní pomoci kvalifikované advokátky. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadených výrocích pod body II a III změnil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů v plné výši.
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné, současně se pak vyjadřuje i k věcné argumentaci žalovaného, jíž pokládá na neopodstatněnou. Rekapituluje průběh řízení a vysvětluje též důvody, které jej vedly k podání žaloby o vrácení kupní ceny (riziko promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení). Poukazuje i na specifické postavení žalovaného coby statutárního města – veřejnoprávní korporace. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně (shledá-li je přípustným) zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označenou právní otázku procesního práva – týkající výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení – v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolateli napadeným rozhodnutím odvolacího soudu odepřena, je přitom zjevné, že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč (jež představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (jež bylo uveřejněno pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jež je – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) uvedl ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ), že základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
S vědomím toho, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Ve shora citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 Nejvyšší soud – ve shodě s názory právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005) – uvedl i tolik, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v tom, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně a že zejména nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se shora citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe se rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci evidentně rozchází.
Rozhodnutí odvolacího soudu zde dostatečně nereflektuje zásadu úspěchu ve věci (doplněnou zásadou zavinění) coby vůdčí zásadu ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, s tím, že nepřiznání náhrady nákladů řízení (zejména pak nákladů odvolacího řízení) je opatřením zcela výjimečným. Při samotné úvaze o tom, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. odvolací soud nepřihlížel k poměrům účastníků řízení (zde zejména k poměrům povinného žalobce, bez jejichž objasnění jsou předčasné jakékoliv závěry o tom, že uložení povinnosti k náhradě nákladů tomuto účastníku bylo by vůči němu nespravedlivé, v situaci, kdy žalovaný je veřejnoprávní korporací
– statutárním městem). Úvaha odvolacího soudu o aplikovatelnosti ust. §150 o. s. ř. zakládá se – jak vidno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí – zejména na izolovaném posouzení některých vybraných okolností, nikoliv na komplexním posouzení všech okolností sporu a poměrů účastníků, nebo své úvahy v tomto směru odvolací soud odpovídajícím způsobem nevysvětlil. Odvolacím soudem uváděné dílčí okolnosti nelze klást toliko ku prospěchu žalobce a k tíži žalovaného (zejm. pak co do důvodů zamítnutí žaloby pro kolizi výkonu práva s dobrými mravy přičitatelnou žalobci, nebo nerelevantního kritéria délky řízení, která ve svých důsledcích postihla jak žalobce, tak i žalovaného a k jejichž satisfakci slouží jiné právní prostředky než institut moderace náhrady nákladů řízení). Vedle okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, bylo pak třeba zvažovat i postoj účastníků v průběhu řízení (se zřetelem na průběh sporu a okolnosti jej provázející, na které nyní poukazuje žalovaný ve svém dovolání a jimž oponuje žalobce v podaném vyjádření).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení správné není a že závěry, k nimž zde odvolací soud dochází (bez posouzení všech okolností dané věci, významných z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř.), jsou přinejmenším předčasné.
K řečenému sluší se dodat, že dosud se odvolací soud nezabýval ani žalobcem předestřenou otázkou účelnosti vynaložených nákladů na straně (jinak oprávněného) žalovaného, s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je statutárním městem, v jejichž případě lze zpravidla předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13; z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014). Ani tato úvaha soudu nemůže být ovšem mechanická a musí zohledňovat konkrétní okolnosti případu (kdy si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, apod.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených nákladových výrocích pod body II a III zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu