ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2597.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2597/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, s adresou pro doručování v Praze 1, Revoluční 23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 162/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č. j. 23 Co 394/2014-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11.120 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Tiché do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem ze dne 1. 7. 2013, č. j. 5 C 162/2012-111, rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vypočtených pozemků v katastrálních územích N., V. P. a Ú. u P. do vlastnictví žalobce (výrok I.), přičemž rozhodnutí o návrhu na nahrazení souhlasu žalované s vydáním dalších žalobcem požadovaných pozemků, jakož i o nákladech řízení vyhradil konečnému rozsudku (výrok II.). Žalobce tvrdil, že jeho restituční nároky dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), potvrzené rozhodnutími pozemkového úřadu, nebyly dosud vypořádány s ohledem na zcela nepostačující rozsah a kvalitu pozemků nabízených k převodu Pozemkovým fondem České republiky, jehož postup lze bezpochyby označit za liknavý a svévolný. Soud, který konstatoval, že žalobce je oprávněnou osobou s nároky na vydání náhradních pozemků v celkové hodnotě 9.320.056,72 Kč, tuto argumentaci akceptoval, neboť zjistil, že Pozemkový fond České republiky, na jehož místo v řízení nastoupila žalovaná, oprávněným osobám nabízel k převodu toliko zanedbatelné množství pozemků, jež pro svou nízkou hodnotu navíc mohly vést k saturaci žalobcových restitučních nároků jen v naprosto nepatrné míře. Bylo rovněž zjištěno, že pozemkový fond vydával pozemky osobám, na něž byla práva na poskytnutí náhradních pozemků postoupena, ačkoli nároky prvorestituentů nadále zůstávají neuspokojeny. Jelikož převodu pozemků uvedených ve výroku I. nic nebránilo, soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 23 Co 563/2013-153, částečný rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl napaden odvoláním žalované, zrušil, pokud jím byl nahrazen souhlas České republiky – Státního pozemkového úřadu s převodem pozemků parc. č. 3986/25 v katastrálním území Ú. u P. a parc. č. 592/1 v katastrálním území V. P., a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť ohledně vzpomenutých pozemků vzal žalobce svou žalobu zpět (výrok I.), jinak krajský soud odvolací řízení zastavil, poněvadž žalovaná následně přistoupila ke zpětvzetí svého odvolání v části týkající se ostatních žalobcem nárokovaných pozemků (výrok II.).
Okresní soud Praha-východ posléze konečným rozsudkem ze dne 30. 5. 2014, č. j. 5 C 162/2012-184, rozhodl o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vyjmenovaných pozemků v katastrálních územích V. P. a Š. u P. do vlastnictví žalobce (výrok I.), stran zbývajících pozemků, o jejichž vydání žalobce usiloval, žalobu na nahrazení projevu vůle žalované zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud, jenž co do podrobností odkázal na odůvodnění svého částečného rozsudku ze dne 1. 7. 2013, žalobě vyhověl, domáhal-li se jí žalobce převodu dalších pozemků ve vlastnictví České republiky, jejichž vydání nebránila žádná překážka, naopak k jejímu zamítnutí přistoupil tam, kde bylo převedení nárokovaných pozemků na žalobce znemožněno existencí restitučních nároků jiných oprávněných osob.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 23 Co 394/2014-255, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2014 změnil ve výroku III., napadeném odvoláním žalobce, tak, že žalobci přiznal proti žalované náhradu nákladů řízení ve vyšší částce, ve výroku I., proti němuž podala odvolání žalovaná, prvoinstanční rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedl, že si žalovaná při vypořádávání restitučních nároků žalobce počínala liknavě, pročež se tento nyní může dožadovat převodu náhradních pozemků žalobou, přestože dané nemovitosti nebyly zahrnuty do veřejných nabídek a aniž by se nejprve musel veřejných nabídek sám účastnit. Žalobce své restituční nároky uplatnil již v roce 1992, pozemkový úřad o jeho nároku rozhodl až v roce 2003, další 4 roky žalobce bezvýsledně čekal na vydání odpovídajících náhradních pozemků a teprve v roce 2008 podal u soudu první žalobu, kterou se pokusil uspokojení svých nároků docílit. Pozemky vypočtené ve výroku I. přezkoumávaného rozsudku okresního soudu jsou ve vlastnictví státu a jsou způsobilé vydání oprávněným osobám. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že bylo možné předmětné žalobě částečně vyhovět.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že převedení sporných pozemků na žalobce by bylo v rozporu s judikaturou zdůrazňovaným imperativem zaručení stejného přístupu k náhradním pozemkům všem oprávněným osobám. Takovou rovnost lze garantovat jen prostřednictvím veřejných nabídek dle zákona o půdě, oprávněné osoby proto zásadně nemají právo na převod konkrétního pozemku z vlastnictví státu. Dovolatelka trvá na tom, že se vůči žalobci nechovala liknavě ani diskriminačně. Tvrzení žalobce, že s ním bylo ze strany žalované jednáno nekorektně, nebylo nikterak prokázáno, naopak je zcela zřejmé, že veřejná nabídka pozemků byla v rozhodném období z hlediska kvalitativního i kvantitativního dostatečnou. Vydání žalobcem požadovaných pozemků by představovalo diskriminaci ostatních oprávněných osob, jejichž nároky dosud taktéž uspokojeny nebyly. Právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka pokládá za rozporné se smyslem zákona o půdě mimo jiné proto, že odvolací soud nevzal v potaz, že daný restituční předpis neobsahuje podmínku, podle níž by oprávněným osobám musel být nabídnut náhradní pozemek ve stejné obci, v níž se nacházel pozemek původně odňatý. Nejvyššímu soudu tudíž navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž reagoval na uplatněnou dovolací argumentaci a navrhl je odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení neskýtá, pročež je Nejvyšší soud nemohl shledat přípustným.
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je dlouhodobě artikulován názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatelka, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Těžiště dovolací argumentace pak nespočívá v polemice se shora popsanými tezemi (od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat), nýbrž v rozporování závěru, že si žalovaná v kontextu předmětné věci vůči žalobci počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i Státního pozemkového úřadu (potažmo jeho předchůdce Pozemkového fondu České republiky) je ovšem především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nazíráno ve světle právě uvedeného však Nejvyšší soud (vycházeje z uplatněné dovolací argumentace, jíž je dle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán) žádný deficit právních úvah zachycených v napadeném rozhodnutí neshledává. Za poněkud diskutabilní by bylo možno označit pouze blíže neobjasněnou poznámku krajského soudu, dle níž se žalobce nebyl povinen účastnit veřejných nabídek náhradních pozemků. Úspěšné podání žaloby na převod konkrétních pozemků coby náhrady podle zákona o půdě je totiž v soudní praxi pojímáno jako výjimečná eventualita, která přichází v úvahu tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba navzdory aktivnímu přístupu domoci uspokojení svého restitučního nároku zákonem předvídaným postupem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015). V kontextu projednávané věci je však zřejmé, že odvolací soud vycházel mimo jiné ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (detailně rozvedeného v částečném rozsudku ze dne 1. 7. 2013 a v dovolacím řízení již nezpochybnitelného), že nabídka pozemků zajišťovaná Pozemkovým fondem České republiky byla z kvantitativního i kvalitativního hlediska krajně omezenou, což legitimizuje úvahu, že po oprávněné osobě předchozí účast ve veřejných nabídkách nebylo možno spravedlivě požadovat, neboť by jejich prostřednictvím vydání odpovídajícího náhradního pozemku nemohla dosíci. I z tohoto pohledu tudíž právní posouzení věci krajským soudem obstojí. K poukazu dovolatelky na skutečnost, že současné znění zákona o půdě nevyžaduje, aby byly oprávněným osobám nabízeny náhradní pozemky ve stejné obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté, podotýká Nejvyšší soud, že odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto tezí v rozporu, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky naplňující kritéria obsažená v §237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.820 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.120 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu