ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3009.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3009/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně FK VIKTORIA ŽIŽKOV a.s. , IČ 63080818, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Seifertova 2871/10, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou , advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované Fotbalové asociaci České republiky (dříve Českomoravský fotbalový svaz, o. s.) , IČ 004 06741, se sídlem v Praze 6 - Břevnově, Diskařská 2431/4, o určení, že rozhodnutí orgánu žalované je v rozporu se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 102/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. 25 Co 338/2012-55, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Slepičky do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č. j. 14 C 102/2011-30, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že rozhodnutí arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu, o. s. ze dne 11. 3. 2011, č. j. AK 56/10, 57/10, kterým byla změněna rozhodnutí arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu, o. s. ze dne 10. 12. 2010, č. j. AK 56/10 a AK 57/10, je v rozporu se zákonem a stanovami žalované (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se jakožto členka žalované žalobou podanou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, domáhala posouzení rozhodnutí odvolacího orgánu arbitrážní komise žalované ve sporech vyplývajících ze smluv o přestupu hráčů Z. K. a J. H. uzavřených mezi žalobkyní a FC Baník Ostrava, a.s. Předmětem arbitrážních řízení byly částky, jež měly smluvní strany zaplatit za přestup hráčů, a sjednané smluvní pokuty. Odvolací senát arbitrážní komise o sporných finančních nárocích ze smluv posléze na základě odvolání FC Baník Ostrava, a.s. proti rozhodnutí arbitrážní komise rozhodl tak, že co do požadované jistiny 3,000.000,- Kč řízení zastavil a smluvní pokuty prominul v plném rozsahu. Soud zjistil, že dle čl. 11 stanov žalované je arbitrážní komise oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob v ČMFS, mimo jiné spory o plnění smluv mezi kluby o odstupném za hráče, a že dle čl. 9 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise žalované bylo možno podat proti rozhodnutí arbitrážní komise odvolání k odvolacímu senátu arbitrážní komise, z čehož dovodil, že v dané věci rozhodoval orgán, který k tomu byl oprávněn. Předmětné smlouvy představující ujednání mezi podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnost je třeba posuzovat jako smlouvy podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Byla-li mezi stranami sjednána smluvní pokuta v souladu s §544 obč. zák. s odkazem na §1 odst. 2 obch. zák., lze dle §301 obch. zák. snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, k tomuto kroku je přitom oprávněn soud. Současně je však třeba mít na zřeteli, že zákon č. 83/1990 Sb. sleduje zejména to, aby stát do sdružení občanů co nejméně zasahoval. Dle čl. 11 odst. 4 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise je úkolem arbitrážní komise vést strany sporu ke smírnému řešení, především cestou nové úpravy vzájemných práv a povinností, kompenzacemi, rozložením splátek plnění a dalšími ujednáními směřujícími k lepšímu plnění smluvních povinností; nedojde-li k uzavření smíru, stanoví arbitrážní komise práva a povinnosti stran svým rozhodnutím. Rozhodovaly-li tedy ve sporu příslušné orgány žalované, mezi jejíž členy náleží jak žalobkyně, tak zřejmě i FC Baník Ostrava, a.s., dle příslušných ustanovení statutu a jednacího řádu arbitrážního komise žalované, je třeba nehledě na obchodněprávní povahu posuzovaných závazků mít s ohledem na podstatu zákona č. 83/1990 Sb. za to, že došlo k řádnému stanovení práv a povinností stran rozhodnutím arbitrážní komise. Jelikož napadené rozhodnutí není v rozporu se zákonem ani stanovami, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 25 Co 338/2012-55, změnil tak, že určil, že rozhodnutí arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu, o. s. ze dne 11. 3. 2011 pod č. j. AK 56/10, 57/10, kterým byla změněna rozhodnutí arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu, o. s., ze dne 10. 12. 2010 pod č. j. AK 56/10 a AK 57/10, je v rozporu se zákonem a stanovami žalované (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že určitá ingerence státu do spolkové autonomie se podává již z §15 zákona č. 83/1990 Sb. Součástí hypotézy tohoto ustanovení je, že člen sdružení považuje rozhodnutí některého z orgánů sdružení, proti němuž nelze podat opravný prostředek, za nezákonné nebo za odporující stanovám. Z výkladu otázky ingerence státu do spolkové autonomie v judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1075/2011) se podává, že pravomoc soudu k přezkumu rozhodnutí orgánů občanského sdružení je třeba podmiňovat dostatečně intenzivním naplněním určitých kritérii, mezi něž patří zejména protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany, společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výrazná újma (materiální či osobnostní). V posuzované věci o sporné otázce rozhodoval orgán sdružení v souladu s jeho statutem a jednacím řádem. Přezkoumávané rozhodnutí je pak založeno na výkladu smluv o přestupu hráčů, především závazku týkajícího se smluvní pokuty. Bylo tak rozhodnuto za situace, v níž uzavřené smlouvy v souladu s §261 obch. zák. podléhají obchodnímu zákoníku, jenž v souladu s §301 svěřuje pravomoc snížit smluvní pokutu výlučně soudu. Je tedy nasnadě, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a základní zásadou ovládající soukromé právo – pacta sunt servanda. Jedná se současně o rozhodnutí zásadním způsobem zasahující do majetkové sféry člena občanského sdružení, pročež je přípustná intervence státní moci ve formě soudního přezkumu. V situaci, v níž je zřejmé, že občanské sdružení rozhodlo o majetkových právech svého člena zcela v rozporu se zákonem, nelze přijmout argumentaci o nutnosti respektu ke spolkové autonomii a o zákazu ingerence do rozhodování občanského sdružení, jejíž připuštění by znamenalo odepření práva na soudní ochranu. Předestřené úvahy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobnímu žádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež má za to, že přípustnost dovolání je s ohledem na měnící povahu napadeného rozhodnutí dána §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že dle jejích stanov, jež se žalobkyně při přijetí za člena zavázala dodržovat, je arbitrážní komise oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob v ČMFS (nyní Fotbalové asociaci České republiky), zejména spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, spory o plnění smluv mezi kluby o odstupném za hráče a další spory z obdobných smluv. Dle předpisů žalované je rozhodnutí arbitrážní komise pro účastníky a jiné členy či orgány žalované závazné. Stanovy, v nichž jsou uvedená pravidla zachycena, přitom nebyly při registraci Ministerstvem vnitra shledány rozpornými se zákonem, neboť jinak by ministerstvo jejich registraci odmítlo. Ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. předpokládá úpravu práv a povinností členů občanského sdružení ve stanovách sdružení, jak tomu je i v řešené věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil skutkový stav, konstatoval-li, že arbitrážní komise odpustila smluvní pokutu pouze s ohledem na blíže nespecifikované ekonomické důvody. Arbitrážní komise smluvní pokutu pouze snížila do výše již uskutečněného plnění, které převyšovalo jistinu. Dle dovolatelky odvolací soud dále nesprávně aplikoval §301 obch. zák., uvedl-li, že moderací může soud pokutu i zvýšit, a přehlédl-li, že z §301 obch. zák. se nepodává, že smluvní pokutu moderuje pouze soud, ale toliko to, že soud má oprávnění pokutu snižovat (dovolatelka v této souvislosti odkázala na §760 obch. zák.). V soukromoprávní sféře je přitom možno činit vše, co není zákonem zakázáno. Zmiňovaná úprava tudíž občanskému sdružení neupírá upravit vzájemná práva a povinnosti mezi svými členy. Dovolatelka dále poukázala na konkrétní skutkové okolnosti, jež vedly odvolací senát arbitrážní komise k moderaci smluvní sankce a jejímu prominutí v rozsahu přesahujícím plnění poskytnuté ke dni vydání rozhodnutí. Oprávnění arbitrážní komise moderovat smluvní pokutu se pak podává z čl. 11 odst. 4 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise žalované, dle nějž je úkolem arbitrážní komise vést strany sporu ke smírnému řešení a v případě, že nedojde k uzavření smíru, stanovit práva a povinnosti stran svým rozhodnutím.
Dovolatelka dále pokládala za vhodné poukázat na specifičnost sdružování, a to zejména ve vztahu ke sportovním aktivitám, a zdůraznila, že žádný zákon nezapovídá občanskému sdružení upravit vzájemné vztahy mezi ním a jeho členy. Právní úprava svobodného sdružování je založena na principu členské samosprávy, do níž může stát zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích. Bylo-li orgánem spolkové samosprávy vydáno rozhodnutí, jež je možno napadnout v souladu s §15 zákona č. 83/1990 Sb., nelze argumentovat tím, že jde o rozhodnutí v rozporu s právním řádem České republiky. Dovolatelka upozornila rovněž na to, že žalobkyně v jiných sporech rozhodnutí arbitrážní komise respektuje, a navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci dovolatelky a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., se zabýval v mezích vymezených dovolacími námitkami jeho důvodností.
V projednávaném sporu se nejeví, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve světle argumentů dovolatelky neobstálo. Jak zdůraznil Nejvyšší soud například ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4380/2011, ustanovením §15 zákona č. 83/1990 Sb. byla založena možnost soudní ochrany člena občanského sdružení jakožto prostředku obrany vůči interním rozhodnutím orgánů sdružení, čímž byl omezen ústavněprávní princip spolkové autonomie a odluky občanských sdružení od státu (článek 20 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod). Připuštění určité intervence státu do interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť by jinak mohlo docházet ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob (členů sdružení), kterým by takto mohla být způsobena majetková či nemajetková újma. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná, pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence , neboť přezkum těchto otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti.
Nezávislost spolků tedy nelze pojímat absolutně a zákonnost rozhodování jejich orgánů je třeba posuzovat pod prizmatem právního řádu jako celku a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem řešeného sporu.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že předmětem původního sporu, v němž orgán žalované vynesl své rozhodnutí, bylo plnění z obchodněprávního smluvního vztahu sjednaného mezi dvěma obchodními společnostmi – členkami žalované. Obě společnosti projevily svou vůli, jak mají být vztahy mezi nimi upraveny, v uzavřených smlouvách, jimiž byly vázány a jež byly určující pro stanovení vzájemných práv a povinností. Odvolací soud v tomto ohledu zcela přiléhavě zmínil obecnou zásadu soukromého práva „pacta sunt servanda“, jíž je, jak opakovaně zdůrazňuje Nejvyšší soud (z mnohých rozhodnutí v tomto směru srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 763/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), třeba dbát při posuzování práv a povinností účastníků soukromoprávních vztahů. Oprávnění orgánu žalované rozhodovat vymezený okruh sporů mezi jejími členy je pak třeba vnímat v kontextu této zásady, akcentující vázanost stran smluvními ujednáními, jež nelze bez dalšího jednostranně měnit, a které tak z logiky věci determinují i stanovení práv a povinností smluvních stran orgánem, jemuž je předložen k rozhodnutí spor mezi nimi.
Ustanovení §301 obch. zák. umožňuje určitý zásah soudu do smluvní úpravy práv a povinností týkajících se sjednané smluvní pokuty, a je tedy zákonem výslovně založeným oprávněním soudu stanovit práva a povinnosti smluvních stran vztahující se ke smluvní pokutě odlišně od toho, jak se podávají ze smlouvy. Dovolatelce by bylo možno přisvědčit, že v soukromoprávní sféře není vyloučeno, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti tak, že nad rámec zákonného zmocnění svěřujícího soudu oprávnění moderovat smluvní pokutu, podrobí určení takových vzájemných práv a povinností ze smlouvy v konkrétně vymezeném směru ingerenci další osoby. Zmiňovaný krok by však musel vycházet z náležitě projevené vůle (srov. zejména §34 a násl. obč. zák.) dotčených stran, neboť volnost subjektů v soukromoprávní sféře činit vše, co není zákonem zakázáno, není možno pojímat jako bezbřehou, či dokonce takřka anarchickou, ale jak se podává ze soukromoprávních kodexů, jako usměrněnou zákonem danou úpravou způsobu a mezí formování práv a povinností účastníků soukromoprávních vztahů i obecnými zásadami soukromého práva. Z rozsudků soudů nižších stupňů a argumentace dovolatelky se ovšem nepodává, že by snad žalobkyně či její smluvní protějšek FC Baník Ostrava, a.s. náležitě projevily vůli k založení oprávnění moderovat sjednanou smluvní pokutu orgánem žalované. Odkaz dovolatelky na §760 obch. zák. je v tomto třeba pokládat za nepřiléhavý, neboť uvedené ustanovení se vztahuje na uplatnění práva před rozhodcem, v rozhodčím řízení opírajícím se o řádně uzavřenou (tj. v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) rozhodčí smlouvu, jež však v projednávané věci absentuje.
Dovolatelkou zdůrazňovanému ustanovení statutu a jednacího řádu arbitrážní komise, dle nějž je arbitrážní komise, nedojde-li k uzavření smíru, oprávněna určit práva a povinnosti stran svým rozhodnutím, tedy nelze v kontextu výše uvedeného rozumět tak, že by v podstatě připouštělo jakékoliv svévolné určení práv a povinností jejích členů mimo rámec mezi nimi uzavřených smluv a zákonné úpravy daného právního vztahu. Oprávnění spolků upravit práva a povinnosti svých členů stanovami dle §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. je třeba vnímat jako možnost stanovit si vlastní pravidla pro fungování a řešení vztahů mezi spolkem a jeho členy, případně mezi členy navzájem, nikoliv však jako nástroj, na jehož základě by bylo možno popřít zákonnou úpravu vztahů mezi fyzickými či právnickými osobami a atrahovat si pravomoc určovat smluvní práva a povinnosti svých členů bez opory v zákoně či ve smluvním ujednání. Za daných okolností přitom již bylo nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval námitkami upínajícími se k nedostatečné skutkové podloženosti rozhodnutí, jímž byla moderována smluvní pokuta.
Zmiňuje-li dovolatelka jiné spory, v nichž se žalobkyně rozhodnutími arbitrážní komise bez námitek řídí, je třeba podotknout, že úkolem Nejvyššího soudu je přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo podáno dovolání, nikoliv hodnotit postup žalobkyně v jiných sporech.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 bodu 4 písm. c) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu