ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3688.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3688/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně AGAPA, s.r.o. , IČO: 273 76 133, se sídlem v Praze 9 - Libeň, Čihákova 872/17, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Hostivař, Hokejová 928/4, proti žalovanému Dr. J. M. , zastoupenému Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 27, o zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 162/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 29 Co 3/2015 - 227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. října 2014, č. j. 16 C 162/2010-205, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, předpoklady jehož přípustnosti vymezila odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), jež současně ocitovala v dovolání, poukazujíc dále na „meritum věci včetně jejích konkrétních zvláštností, které ji činí individuální“; jako dovolací důvod ohlásila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.) v označených otázkách, odkazujíc dále – co do přípustnosti dovolání – i na poučení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku (jeho písemném vyhotovení). Po obsáhlé reprodukci závěrů, na nichž jsou založena rozhodnutí soudů nižších stupňů, při rozvedení důvodů dovolání (kritiky závěrů odvolacího soudu), navrhla, aby změnou napadeného rozsudku bylo podané žalobě vyhověno (tedy aby dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně), eventuelně aby byl napadený rozsudek zrušen.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. či jeho citace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Požadavek na vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odůvodněn též povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i obligatorním zastoupením dovolatele advokátem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (i zde srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Příslušná pasáž dovolání, článek II – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Zjevně nepřiléhavý (spatřuje-li snad dovolatelka pro jednu z formulovaných otázek přípustnost dovolání v odklonu napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe dovolacího soudu) je odkaz na jediné v textu dovolání citované rozhodnutí Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 2. května 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, jenž řeší otázku uznání dluhu dlužníkem ve smyslu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v situaci, kdy plnění bylo poskytnuto třetí osobou na část dluhu dlužníka s jeho svolením, zatímco v dané věci jde o případ, kdy ani částečné plnění dluhu třetí osobou – společností EKOSA s. r. o., jež nebyla dlužníkem plněného závazku z půjčky – nemohlo mít proto za následek uznání zbytku dluhu (či dokonce přechod závazku) touto třetí osobou. [Nejde proto ani o případ kontradikce napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu].
K formulovaným důvodům dovolání sluší se dále uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i zde srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), přičemž současně platí, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde jednostranného právního úkonu dlužníka, dle závěru odvolacího soudu podloženého úmyslem splnit dluh), a to i pomocí výkladu projevů vůle jednajícího, jde o skutkové zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
I proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již pro vady dovolání) nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu