ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5463.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5463/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované SUZAP Plzeň, s.r.o. „v likvidaci“ , IČ 626 19 781, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 355/17, zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, o zaplacení 4.543.255,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 364/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2008, č. j. 13 Co 381/2008-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 33.880,- Kč k rukám advokáta JUDr. Antonína Janáka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. 9. 2007, č. j. 14 C 364/2004-134, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2.767.200,- Kč s příslušenstvím, jakož i částku 1.776.055,80 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky II. a III.). V řízení bylo zjištěno, že žalobce včas uplatnil výzvu k vydání domu v k. ú. P. na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), avšak ještě před tím, než bylo v roce 1999 povinné osobě soudem uloženo vydat tuto nemovitost žalobci, došlo v rámci privatizace k jejímu převodu na společnost ULTRA 92, s.r.o., která ji posléze prodala žalované. Žalobce se po žalované domáhal vydání plnění, které získala tím, že v letech 2001 až 2005 bytové a nebytové prostory v tomto domě pronajímala třetím osobám. Po provedeném dokazování soud dovodil, že žalovaná byla v rozhodném období ve vztahu k nemovitosti žalobce v pozici neoprávněného držitele, neboť mezi sebou účastníci vedli souběžné řízení o určení vlastnictví k předmětnému domu, čímž byla s ohledem na spornost vlastnického práva žalované vyloučena existence její dobré víry o tom, že jí dům patří. V souladu s §131 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), tedy žalovanou tíží povinnost vydat žalobci užitky, které nabyla v souvislosti s držbou nemovitosti. Soud neshledal žádných překážek vyhovění žalobě, zdůrazniv, že na vztah mezi účastníky se nepoužije úprava zákona č. 87/1991 Sb., poněvadž se žalobce uvedené částky proti žalované nedomáhal coby oprávněná osoba proti osobě povinné (kterou žalovaná není), nýbrž z titulu ochrany svého vlastnického práva k nemovité věci proti jejímu neoprávněnému držiteli.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 13 Co 381/2008-235, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., napadených odvoláním žalované, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a konstatoval, že žalobcovo vlastnické právo k předmětné nemovitosti je nepochybné, zatímco žalovaná své vlastnictví odvozovala od kupní smlouvy s osobou, která tento dům nikdy platně nabýt nemohla. Jak správně uvedl okresní soud, na žalovanou nelze hledět jako na oprávněného držitele, jelikož nebyla v rozhodném období se zřetelem k probíhajícímu soudnímu sporu se žalobcem v dobré víře o tom, že jí daná nemovitost náleží. Bylo zcela namístě zavázat žalovanou k vydání užitků, jež získala pronájmem domu, odvolací soud tudíž prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože napadené rozhodnutí řeší otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, a to otázku dobré víry držitele věci nabyté od státu v rámci privatizace. Dovolatelka, která má za to, že vydání nemovitosti žalobci proběhlo v rozporu s účelem zákona č. 87/1991 Sb., zdůrazňuje, že nebyla účastníkem restitučního řízení mezi žalobcem a státem, přičemž dobrou víru ohledně svého vlastnictví k předmětnému domu opírala o skutečnost, že byla právní předchůdkyně žalobce odškodněna podle mezinárodní dohody mezi USA a ČSSR z roku 1982. Namítá, že soudy zcela pominuly aplikaci stěžejních ustanovení posledně citovaného zákona, jenž působí jako lex specialis vůči občanskému zákoníku a zvláštním způsobem upravuje vzájemné nároky dotčených stran, přičemž ve svém §10 limituje práva související s vydávanými věcmi, jež může oprávněná osoba uplatnit proti povinné osobě. Pokud by dům vydával žalobci přímo stát, neměl by proti němu žalobce právo na projednávanou žalobou požadované plnění, není tedy souladné se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., aby vyplacení dané částky bylo uloženo žalované jen proto, že řečený předpis vydání věci jinou než povinnou osobou neupravuje. Nárok související s vydanou věcí uplatněný žalobcem proti žalované lze bezpochyby řadit mezi nároky, o nichž pojednává ustanovení §10 zákona č. 87/1991 Sb., pročež mu podle hmotného práva nemělo být vyhověno.
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 56 Co 472/2008, jako na důkaz rozporuplného rozhodování soudů v dané problematice s tím, že v něm bylo konstatováno, že zástavní právo váznoucí na nemovitosti přetrvalo i po jejím vydání žalobci, přičemž byla poskytnuta ochrana dobré víře zástavního věřitele. Je třeba vzít v potaz i to, že žalovaná musela nemovitou věc, kterou zhodnotila svými investicemi, přenechat žalobci v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy zapříčiněné pochybením státu. Dovolatelka koupila dům v havarijním stavu a po jeho vydání žalobci ztratila schopnost splácet úvěr, jímž financovala rekonstrukci této budovy, byla proto poškozena postupem státu, naopak žalobce byl kompenzován již na základě mezinárodní smlouvy s USA, vydáním domu se mu tedy dostalo dvojího odškodnění, pročež byl nepřípustně zvýhodněn oproti ostatním oprávněným osobám ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. K zamítnutí projednávané žaloby by v těchto souvislostech mělo dojít též s ohledem na dobré mravy.
Z předeslaných důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž uvedl, že ve vztahu mezi restituentem a domnělým nabyvatelem privatizovaného majetku lze plně aplikovat obecnou judikaturu řešící problematiku oprávněnosti držby, blíže polemizoval s dalšími dovolacími námitkami a své úvahy uzavřel návrhem, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pokládat nelze.
Úvodem je vhodné předeslat, že obnovením vlastnického práva žalobce k dané nemovitosti ve vazbě na uplatnění jeho restitučního nároku se Nejvyšší soud zabýval již ve svých rozsudcích ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, a ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 70/2006. Ve druhém z citovaných rozhodnutí mimo jiné při vědomí specifických okolností případu neshledal přesvědčivou námitku žalované, podle níž žalobce neměl nárok na vydání věci s ohledem na kompenzaci údajně poskytnutou jeho právní předchůdkyni na základě dohody mezi vládami ČSSR a USA z roku 1982, a za relevantní v tomto kontextu nepokládal ani poukaz na skutečnost, že nynější žalovaná nebyla účastníkem řízení, v němž bylo povinné osobě uloženo žalobci dům vydat. Pokud tedy žalovaná naznačuje i v současném dovolání nesouhlas s vydáním této budovy žalobci, zmiňujíc na podporu svého názoru totožné argumenty, nelze v tom nikterak spatřovat označení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008).
Prosazuje-li dovolatelka, že by přiznání některých nároků souvisejících s řečeným domem mělo být mezi ní a žalobcem vyloučeno za použití ustanovení §10 zákona č. 87/1991 Sb., je nutno zdůraznit, že žalobcovo právo na vydání užitků nabytých žalovanou po dobu neoprávněné držby nemovitosti právnímu režimu tohoto předpisu očividně nepodléhá, jelikož žalobce ve vztahu k ní nevystupoval jako osoba vybavená restitučním nárokem usilující o obnovení svého vlastnického práva k předmětné budově, nýbrž již jako vlastník věci uplatňující příslušný nárok proti jejímu neoprávněnému držiteli. Situaci žalované tak nelze srovnávat s postavením povinné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž s pozicí jakéhokoli jiného subjektu držícího cizí věc, pročež bylo ze strany odvolacího soudu přiléhavé na vztah mezi účastníky řízení aplikovat obecné občanskoprávní předpisy. Není rovněž možné hovořit o tom, že by žalovaná dům žalobci „vydala“ v tom smyslu, v jakém tento pojem užívá restituční zákonodárství (tj. že by se ve prospěch žalobce vzdala svého vlastnického práva), nemovitost totiž žalobci coby subjektu, jemuž bylo vlastnické právo k této věci již dříve postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. navráceno, nanejvýš fyzicky odevzdala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 897/97). Zákonná úprava restitucí, na jejímž základě je prováděno zmírňování některých majetkových křivd obnovením vlastnického práva ex tunc , sice může v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob oprávněných žádat vydání věci (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93), pakliže však na vzájemný vztah žalobce a žalované restituční předpisy nedopadají, nebylo důvodu, aby odvolací soud k aplikaci dovolatelkou vzpomenutých limitujících ustanovení přistupoval.
Řešená kauza nevykazuje specifika, jež by umožňovala tvrdit, že napadený rozsudek spočívá na otázce doposud v rozhodování Nejvyššího soudu nevyřešené, jelikož i na případ dobré víry držitele věci, která byla navzdory předchozímu uplatnění restitučního nároku předmětem privatizace, lze vztáhnout právní závěry již dříve vyslovené k problematice dobré víry obecně. Je tedy možné zopakovat, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1507/2014). Držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, jenž si i přes toto sdělení nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Naznačené setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele, neboť informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc patří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012). I kdyby se tedy dovolatelka, majíc za to, že se právní předchůdkyni žalobce dostalo vypořádání podle dohody mezi vládami ČSSR a USA z roku 1982, subjektivně cítila jista, že je vlastníkem daného domu, nemohla být v rozhodném období (nazíráno objektivně) v dobré víře ohledně svého vlastnictví, a to již proto, že o určení vlastnictví k této nemovitosti vedla v oné době se žalobcem soudní spor, v jehož průběhu bylo vlastnické právo žalované zpochybněno zejména poukazem na existenci pravomocného rozsudku soudu ukládajícího povinné osobě vydat dům č. p. 286 žalobci. Odvolací soud si tedy počínal konformně s výše nastíněnými názory judikatury Nejvyššího soudu, pokud na žalovanou nahlížel jako na neoprávněného držitele zmiňované budovy ve smyslu §131 obč. zák.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 56 Co 472/2008, jež se týká zatížení nemovitosti žalobce zástavním právem, k němuž došlo v souladu se zástavní smlouvou, kterou uzavřela žalovaná se třetím subjektem, se nepodává žádný právní úsudek relevantní pro řešení posuzované věci, neboť se v něm odvolací soud vyjadřoval k dobré víře nikoli žalované, jež vystupovala coby zástavce, nýbrž toliko zástavního věřitele, a to navíc ve vztahu k době předcházející vydání zastaveného domu žalobci i období rozhodnému z hlediska žalobcova nároku, jenž je předmětem tohoto řízení.
Má-li dovolatelka za to, že jí byla způsobena škoda postupem státu, spočívajícím v převodu nemovité věci v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ačkoli tato dispozice vzhledem k prioritě restitučních nároků vůči majetkoprávním přesunům realizovaným podle občanskoprávních či privatizačních předpisů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10) nemohla být realizována platně, může se zajisté za splnění zákonných předpokladů domáhat náhrady utrpěné újmy. Není však zřejmé, jak by se nepříznivé následky, k nimž v majetkové sféře dovolatelky v důsledku jednání státu údajně došlo, mohly projevit v omezení práva žalobce na vydání užitků vzniklých žalované neoprávněnou držbou nemovitosti, pakliže ani sama dovolatelka neuvádí, že by se snad na vzniku tvrzené škody žalobce jakýmkoli protiprávním počínáním podílel.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje soulad výkonu žalovaného práva s dobrými mravy, Nejvyšší soud však musí podotknout, že úsudky o souladnosti uplatnění určitého nároku s dobrými mravy jsou úzce provázány s konkrétními skutkovými zjištěními, jež není dovolacímu soudu umožněno v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, což zpravidla brání tomu, aby dovolací soud v tomto směru přehodnocoval závěry soudů nižších stupňů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost úvah (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2230/2014), o níž však v projednávané kauze nemůže být řeči. Skutečnosti, jež dovolatelka vypočítává coby důvody neslučitelnosti žalobcova požadavku na vydání užitků dle §131 obč. zák. s dobrými mravy, nejsou vesměs způsobilé řešení této otázky ovlivnit, neboť se opět vztahují zejména k důvodnosti restitučního nároku žalobce či ke vzniku domnělé újmy na majetku žalované v důsledku protiprávních úkonů státu, leč nevyplývá z nich, že by žalobcův postup bylo možno pokládat za rozporný s uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3692/2012).
Z dovolatelkou předestřených námitek tedy nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 27.700,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 33.880,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu