ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.856.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 856/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkovy schody 67/2, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 1/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 14 Co 388/2013-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 9 C 1/2007-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s 2 % ročním úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 14 Co 388/2013-99, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř., přičemž, ač stroze a bez jakéhokoliv rozvedení skutečností, poznamenává, že se mezi ním a žalovaným jednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Dle dovolatele spočívá napadené rozhodnutí na otázce, jíž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Důvodnost dovolání pak spatřuje v souladu se zněním §241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, k němuž mělo dojít při určení počátku běhu promlčecí doby a rovněž nepřiléhavou aplikací zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Dovolatel s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však říká, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Dle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. V projednávané věci jde o spor ze smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a tudíž musí být tento vztah posuzován podle dosavadních právních předpisů, zejména pak zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Dle §52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, se o spotřebitelskou smlouvu jedná v případě smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dle odst. 2 téhož ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je pak v souladu s odst. 3 zmíněného ustanovení fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. S ohledem na skutečnosti, jež byly prokázány v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nelze uzavřít, že by se v případě žalobce jednalo o dodavatele ve smyslu citovaných ustanovení občanského zákoníku, neboť při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Je tudíž zřejmé, že vztah mezi zúčastněnými osobami není možné posuzovat jako vztah ze spotřebitelské smlouvy.
Žalobce dovoláním napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a bylo tak rozhodnuto o částce 50.000,- Kč (peněžitém plnění) nedosahující zákonem požadovaného limitu (více než 50.000,- Kč), přičemž se očividně nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávní vztah či věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pročež dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu