ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2515.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2515/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27473261, a b/ Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. , se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01, Slovenská republika, identifikační číslo 45533075, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ Dr. Ing. V. H., MBA , zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, 2/ Mgr. P. S. , LL. M., zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 3/ Mgr. Petru Stejskalovi , LL. M., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 4/ obci Brněnec, se sídlem v Brněnci, Moravská Chrastová 77, identifikační číslo osoby 276464, zastoupené Mgr. Lucií Šimáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 834/17, PSČ 110 00, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj , se sídlem v Pardubicích, U Stadionu 2729, PSČ 530 02 a 6/ Ing. T. J. , zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 183/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1573, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1588, takto:
I. Dovolání žalobce b/ se odmítá.
II. Dovolání žalobce a/ se zamítá v rozsahu, v němž se týká prvního žalovaného.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 15. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1573, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1588, se zrušuje v měnícím zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným; věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
IV. Žalobce a/ a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Žalobce b/ je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.880,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce druhého žalovaného.
VI. Žalobce b/ a čtvrtý, pátý a šestý žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce [ANIDOR s. r. o. (dále též jen „společnost A“)] se žalobou podanou 11. září 2007 domáhal po žalovaných (1/ Dr. Ing. V. H, MBA, 2/ Mgr. P. S., LL. M., 3/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., 4/ obci Brněnec, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a 6/ Ing. T. J.) společně a nerozdílně zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. září 2007 do zaplacení.
Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnil tím, že první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce) v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel (jako prodávající) se společností Darren, s. r. o. (dále jen „společnost D“) [jako kupujícím] 1. (respektive 2.) června 2005 smlouvu o prodeji úpadcova podniku (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“). Společnost D (jako prodávající) smlouvou o prodeji části podniku prodala část takto nabytého podniku 1. (respektive 2.) června 2005 žalobci (jako kupujícímu). První žalovaný (poté, co 12. září 2005 odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) zabavil finanční hotovost nacházející se v pokladně žalobce (zahrnul ji do prostředků úpadce), aniž ji sepsal do konkursní podstaty úpadce. Úpadce (respektive třetí žalovaný) se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Vzhledem k neutěšenému stavu konkursní podstaty již vrácení těchto peněz (z konkursní podstaty) není možné (je zřejmé, že nemůže dojít k uspokojení žalobcovy pohledávky), čímž žalobci vznikla škoda, za kterou odpovídají bývalý správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) i současný správce konkursní podstaty úpadce. Ostatní žalovaní pak odpovídají žalobci za vzniklou škodu tím, že jako členové věřitelského výboru nepostupovali při výkonu funkce s odbornou péčí (nic neučinili a naopak schvalovali protiprávní jednání správce konkursní podstaty, jehož výsledkem bylo prohospodaření úpadcových prostředků). Vůči Mgr. P. S., LL. M., se žaloba podává jednak proto, že odpovídá za škodu (jako druhý žalovaný) jednak proto, že (jako třetí žalovaný) je (současným) správcem konkursní podstaty úpadce.
Rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 7 C 183/2007-558, Okresní soud ve Svitavách (dále též jen „okresní soud“):
1/ Vyhověl žalobě ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení téže částky i po druhém, čtvrtém, pátém a šestém žalovaném (bod II. výroku).
3/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému nahradit žalobci vyčíslené náklady řízení (bod III. výroku).
4/ Uložil žalobci nahradit druhému, čtvrtému a šestému žalovanému vyčíslené náklady řízení (body IV. až VI. výroku).
5/ Určil, že pátý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII. výroku).
6/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit náklady řízení státu (bod VIII. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:
1/ K 12. (respektive) 13. září 2005 se v pokladně žalobce nacházela částka 79.990,50 Kč, tvořená převážnou měrou vklady společníků (jednatelky N. G.). Ta do pokladny vložila v době od 1. června 2005 do 12. září 2005 částku 440.000 Kč, v době těsně před odstoupení od smlouvy dne 31. srpna 2005 částku 50.000 Kč a 7. září 2005 částku 100.000 Kč. Po tomto posledním vkladu nevyplývá z pokladní knihy žádná podstatnější položka, kterou by se zvýšil zůstatek ze „zdrojů výrobní činnosti“ žalobce; převážná část položek je naopak záporných.
2/ Tento zůstatek (79.990,50 Kč) nebyl žalobci vydán po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku a z dokazování vyplynulo, že jej správce konkursní podstaty měl použít na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005.
3/ Podstatné (však) není, nač správce konkursní podstaty zůstatek použil, nýbrž to, že jej převzal a nevydal žalobci.
4/ Z výpisu z účtu úpadce (z vkladů na účet z 30. září 2005) vyplývá, že částka zhruba odpovídající žalované částce byla vložena na úpadcův účet a neexistují (nebo alespoň nebyly předloženy) žádné doklady úpadce o původu těchto peněz. Lze proto připustit, že jde právě o větší část zůstatku žalobcovy pokladny; ani to však není podstatné pro rozhodnutí ve věci.
5/ Podstatné je, že tyto peníze se nacházely ke dni odstoupení od smlouvy o prodeji podniku v pokladně žalobce, jemuž nebyly vydány.
6/ Kdyby předmětné peněžní prostředky byly řádně sepsány do konkursní podstaty, byla by opodstatněná argumentace žalovaných, že by se žalobce měl domáhat „vydání peněz“ vylučovací žalobou. Soud ale dovodil, že k soupisu peněžních prostředků do konkursní podstaty úpadce nedošlo. Odpovědnost za tento nesprávný postup nese první žalovaný jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce.
7/ Uzavřel-li soud, že peněžní prostředky nebyly řádně sepsány do konkursní podstaty, a přesto v ní byly spotřebovány, pak se konkursní podstata obohatila na úkor žalobce; třetí žalovaný byl proto (jako současný správce konkursní podstaty úpadce) zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení s tím, že plněním prvního žalovaného (který odpovídá za nesprávný postup) nebo třetího žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.
8/ Současný správce konkursní podstaty úpadce postupoval po svém jmenování do funkce v souladu s platnou právní úpravou; ve velmi krátké době připravil a zrealizoval nový prodej podniku a nelze mu klást za vinu skutečnosti vzniklé před jeho jmenováním do funkce. Proto soud zamítl žalobu proti druhému žalovanému a proti třetímu žalovanému jí vyhověl jen z titulu odpovědnosti konkursní podstaty za bezdůvodné obohacení.
9/ Odpovědnost tvrzenou žalobcem u ostatních žalovaných z titulu jejich členství ve věřitelském výboru soud nedovodil. Hlavním posláním věřitelského výboru je dohled nad činností správce konkursní podstaty (§11 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“); tento dohled však nelze chápat tak, že věřitelský výbor řídí správce konkursní podstaty. Závazné pokyny správci konkursní podstaty může dávat pouze soud. Členové věřitelského výboru vycházejí při své činnosti z informací sdělených správcem konkursní podstaty; nemají žádný přímý vliv na jeho postup. Správce konkursní podstaty je podle zákona povinen postupovat při své činnosti samostatně v mezích zákona o konkursu a vyrovnání a dalších obecně závazných právních předpisů; názory věřitelů, respektive věřitelského výboru, pro něj nejsou závazným pokynem. O (ne)správnosti postupu správce konkursní podstaty rozhoduje v jednotlivých řízeních soud, přičemž až nyní (v této věci) soud uzavírá, že postup správce konkursní podstaty nebyl správný. S ohledem na právní závěry učiněné v tomto řízení se soud nezabýval tvrzením žalobce o prohospodaření konkursní podstaty za „tiché účasti věřitelského výboru“. Takové závěry by bylo možné činit až na konci konkursního řízení a měl by je činit konkursní soud, nikoli soud rozhodující o tvrzené škodě a v době, kdy konkurs ještě běží.
10/ Prohlášení konkursu na majetek právnické osoby má mimo jiné ten účinek, že tato osoba ztrácí oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty, které přechází na správce konkursní podstaty (§14 odst. 1 ZKV). Povinností správce konkursní podstaty je spravovat řádně majetek patřící do konkursní podstaty; současně odpovídá za škodu vzniklou porušením této povinnosti (§8 odst. 2 ZKV). Správce konkursní podstaty odpovídá za škodu, která vznikla při výkonu jeho funkce, podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
11/ Soud zdůrazňuje, že značný podíl na vzniku „problému“ má žalobce (respektive jeho současný jednatel Ing. S.) tím, že nezaplatil kupní cenu za prodej podniku a následnými převody zcela znepřehlednil situaci v podniku. Současný spor (i další spory vedené u okresního soudu) jsou výsledkem boje několika zájmových skupin o „moc“ v bývalém podniku úpadce. I v průběhu řízení se žalobce snažil mnohastránkovými vyjádřeními a předkládáním spousty dokladů (z nichž většina se netýkala podstaty problému, ale celkové situace úpadce) soud zahltit a vtáhnout jej do přezkoumávání celého postupu konkursního řízení. Soud provedl jen ty důkazy, které považuje za relevantní v daném sporu. Vzájemné vyřizování účtů znepřátelených stran boje o (podnik) úpadce patří na jiné kolbiště.
12/ Soud nesdílí názor žalovaných, že žaloba je předčasná (a o tom, zda vznikla škoda, bude možné hovořit až po skončení konkursního řízení). V tomto případě soud uzavřel, že peněžní prostředky žalobce nebyly sepsány do konkursní podstaty a žalobci nebyly vydány ani v průběhu tohoto řízení. Je proto na místě vyřešit záležitost hned, neboť je nepřípustné takto zasahovat do majetkových práv třetí osoby (byť personálně propojené se subjektem, který zmařil původní smlouvu o prodeji podniku).
Proti rozsudku okresního soudu podali včasná odvolání žalobce (proti bodům II. a IV. až VII. výroku), první a třetí žalovaný (proti bodům I., III. a VIII. výroku) a druhý žalovaný (proti bodu IV. výroku).
V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 4. května 2010, č. j. 22 Co 577/2009-724, podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že namísto dosavadního žalobce bude v řízení ve vztahu k druhému čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. (dále též jen „společnost AB“).
Odvolací soud pak na základě podaných odvolání v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění tamtéž označeného opravného usnesení):
1/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl i v rozsahu, ve kterém se původní žalobce (nyní žalobce a/) domáhal zaplacení žalované částky i po prvním a třetím žalovaném (první výrok).
2/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok), a to již ve vztahu ke společnosti AB (nynější žalobce b/).
3/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti vznesenou žalobci krátce před odvolacím jednáním (podáním z 12. března 2012, doručeným odvolacímu soudu 13. března 2012) a jelikož uzavřel, že jde o námitku účelovou a zjevně neopodstatněnou, postupoval dle §15b odst. 2 o. s. ř. Následně, poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že důvodná jsou pouze odvolání prvního a třetího žalovaného. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
1/ Okresnímu soudu lze přitakat v závěru, že kdyby dotčené prostředky nebyly sepsány v konkursní podstatě, pak by vylučovací žaloba skutečně nebyla možná (a přicházela by v úvahu žaloba na plnění - o zaplacení peněžité částky). Oproti okresnímu soudu však odvolací soud uzavřel, že (i) na základě aktualizace soupisu konkursní podstaty, provedené k 7. říjnu 2005, byly uvedené prostředky správcem konkursní podstaty řádně sepsány do konkursní podstaty úpadce.
2/ Předmětem opětovného soupisu konkursní podstaty byl podnik coby věc hromadná [§5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)], takže prakticky není myslitelné, aby soupis podniku obsahoval každou nejmenší položku (což platí i pro peněžní prostředky). Takový majetek je přitom sepisován v různé době (v návaznosti na to, kdy jej správce konkursní podstaty objevil) a soupis může doznat změn. Tak tomu bylo i v této věci, kdy správce konkursní podstaty úpadce sepsal k 7. říjnu 2005 peněžní prostředky v pokladně a na bankovních účtech.
3/ Žalobce a/ tak byl legitimován k podání vylučovací žaloby (bez ohledu na to, zda k tomu byl vyzván konkursním soudem), což neučinil a podal žalobu na plnění opřenou o „závazkové“ důvody. Tato žaloba je však nepřípustná, neboť obchází hmotněprávní úpravou uvažovaný procesní prostředek ochrany práva osoby, která má k věci právo nepřipouštějící její soupis, v podobě vylučovací žaloby. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení tak vůči (současnému) správci konkursní podstaty úpadce (třetímu žalovanému) nemůže obstát.
4/ Závěr ad 2/ však předurčuje (vzhledem k závěru o řádném soupisu peněžních prostředků a možnosti shora nastíněné obrany cestou vylučovací žaloby) rovněž neúspěch žaloby o náhradu škody vůči ostatním žalovaným. U nich se jinak bylo možno ztotožnit i se správnými skutkovými a právními závěry okresního soudu o nedostatku průkazu porušení jakékoli právní povinnosti a ostatních hmotně právních předpokladů odpovědnosti za škodu. Lze dodat, že vzhledem k přijatým závěrům bylo nadbytečné se zabývat některými dalšími argumenty procesní obrany žalovaných (mimo jiné též dohodou o narovnání ze dne 19. prosince 2007).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalobci.
I. K dovolání žalobce b/.
Žalobce b/ (dále jen „dovolatel b/“) směřuje dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel b/ řešení následujících otázek:
1/ Je možné domáhat se vylučovací žalobou vyloučení peněžních prostředků jako věcí druhově určených, aniž by šlo o náhradní peněžité plnění za zpeněženou věc?
2/ Jsou do konkursní podstaty úpadce sepsány peněžní prostředky třetí osoby, jestliže je správce konkursní podstaty v soupisu nijak neoznačí, respektive jen uvede, že jde o soupis konkursní podstaty úpadce a jednu položku označí ,,pokladna“ bez bližší identifikace?
3/ Je možné domáhat se vylučovací žalobou vyloučení peněz složených na účtu úpadce i tehdy, byly-li tyto prostředky utraceny a účet zrušen?
4/ Je možné, aby nalézací soud hodnotil peněžní prostředky jako sepsané do konkursní podstaty úpadce, když konkursní soud i správce konkursní podstaty tvrdí, že tyto prostředky nebyly a nejsou sepsány v konkursní podstatě?
5/ Lze uzavřít platnou smlouvu o prodeji podniku, jsou-li z prodeje vyloučeny určité věci a práva tvořící část podniku (např. zásoby úpadce)?
6/ Může mít odstoupení správce konkursní podstaty od smlouvy vliv na majetek třetí osoby (může se tento majetek stát při odstoupení správce konkursní podstaty od smlouvy součástí úpadcova podniku)? Jestliže ano, může si konkursní podstata ponechat majetek třetí osoby bez jakékoli náhrady?
7/ Jde o porušení povinnosti správce konkursní podstaty, „pokud postihne“ do konkursní podstaty věc, která do ní zřejmě nepatří, aniž by ji sepsal (správce ví, že nejde o věc úpadce, neexistuje ani důvod pro sepis věci třetí osoby stanovený zákonem o konkursu a vyrovnání a správce ji přesto „postihne“ ve prospěch konkursní podstaty, aniž by ji sepsal)? Jde o porušení povinnosti správce konkursní podstaty, jestliže takovou věc nevydá vlastníku, ale naopak s ní nakládá?
8/ Jde o porušení povinnosti správce konkursní podstaty, sepíše-li do konkursní podstaty věc, která do ní zřejmě nepatří (správce věci sepíše do konkursní podstaty, i když ví, že nejde o věc úpadce, neexistuje ani důvod pro sepis věci třetí osoby stanovený zákonem o konkursu a vyrovnání)? Jde o porušení povinnosti správce konkursní podstaty, jestliže takovou věc nevyloučí z konkursní podstaty, ale naopak s ní nakládá?
9/ Jde o porušení povinnosti člena věřitelského výboru, jestliže zůstane nečinný vůči postupu správce konkursní podstaty, který postihne (případně sepíše) ve prospěch konkursní podstaty věc, která zřejmě do konkursní podstaty nepatří (je známo, že nejde o věc úpadce a neexistuje ani důvod pro sepis věci třetí osoby stanovený zákonem o konkursu a vyrovnání). Jde o porušení povinnosti člena věřitelského výboru, umožní-li správci konkursní podstaty, aby s takovou věcí nakládal?
10/ Jde o porušení povinnosti člena věřitelského výboru, jestliže se sám účastní na zabavení peněžních prostředků třetích osob, ačkoli ví, že patří třetí osobě a nikoli úpadci, a ty pak předá správci konkursní podstaty k zabavení ve prospěch konkursní podstaty úpadce?
11/ Jde o porušení povinnosti správce konkursní podstaty, prohospodaří-li majetek konkursní podstaty vysoce nehospodárným nakládáním s majetkem konkursní podstaty, zejména vysoce nehospodárným provozem podniku úpadce? Jde o porušení povinnosti členů věřitelského výboru, pokud takovéto nehospodárné nakládání správci konkursní podstaty umožní (tím, že jej nekontroluje)?
Druhý a třetí žalovaný ve vyjádření navrhují odmítnout dovolání dovolatele b/. K tomu poukazují na to, že odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že první, druhý, čtvrtý, pátý a šestý žalovaní neodpovídají za škodu, i na závěru, že nebylo prokázáno porušení jakékoli právní povinnosti těmito žalovanými. Dále přitakávají závěru odvolacího soudu, že mělo být postupováno v režimu §19 ZKV.
Pátý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání vůči němu odmítnout, když se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
II. K dovolání žalobce a/.
Žalobce a/ (dále jen „dovolatel a/“) směřuje dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
Dovolatel a/ nejprve přednáší svou verzi událostí (článek III. dovolání), uzavíraje, že stav konkursní podstaty úpadce je v důsledku činnosti obou správců konkursní podstaty (podle dovolání dovolatele b/ též v důsledku zanedbání dohledu věřitelským výborem) takový, že nemohou být uspokojeny pohledávky za konkursní podstatou. K tomu dodává, že v konkursní podstatě je tak málo prostředků, že pohledávka dovolatele a/ z titulu bezdůvodného obohacení z ní nemůže být uspokojena, což neznamená, že by zanikla, pročež byla žalována i konkursní podstata (správce konkursní podstaty). V mezích ohlášených dovolacích důvodů předestírá dovolatel a/ Nejvyššímu soudu následující argumenty:
A/ Ke smlouvě o prodeji podniku.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva z 1. (respektive 2.) června 2005 je smlouvou o prodeji úpadcova podniku, namítaje, že (podle obsahu smlouvy) předmětem prodeje zjevně nebyl podnik. Dovolává se dále ustanovení §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák., s tím, že odstoupení nemělo účinky ex tunc.
B/ Ke způsobilosti peněžních prostředků být předmětem vylučovací žaloby.
Dovolatel a/ poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že peněžní prostředky sice mohou být předmětem vylučovací žaloby, to ale platí, jen jde-li o náhradní peněžité plnění získané správcem konkursní podstaty za majetek zpeněžený z konkursní podstaty, jenž by sám mohl být předmětem vylučovací žaloby. Jinak se lze vylučovací žalobou domáhat pouze vyloučení peněz jednotlivě určených (individualizovaných). K tomu dodává, že již v průběhu odvolacího řízení poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1560/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003 (uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 85/2006“) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010 (uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 111/2012“); rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
O žádný z případů uvedených v těchto rozhodnutích podle dovolatele a/ nejde, když i odvolací soud vyšel z toho, že byly zabaveny peníze jako věci druhově určené. Právní závěr, že prostředkem ochrany měla být v tomto případě vylučovací žaloba, tak není správný.
C/ K soupisu peněžních prostředků do konkursní podstaty úpadce.
Dovolatel s poukazem na závěry Nejvyššího soudu o náležitostech soupisu obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 19/2006“), zejména pak na požadavek, aby majetek konkursní podstaty byl sepsán pod samostatnými položkami, shledává nesprávným závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky byly sepsány do konkursní podstaty úpadce (podle dovolatele a/ nemá toto zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování).
Dovolatel a/ namítá, že týž soud (jako konkursní) je opačného názoru (že k soupisu peněžních prostředků nedošlo) a dovolává se (co do principu spravedlnosti) nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (jde o nález uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
D/ Další argumentace dovolatele a/.
Dovolatel a/ dále uvádí, že zjištění a závěr odvolacího soudu, že jeho pokladna představovala jedinou pokladnu, která fungovala v úpadcově podniku jak před prodejem podniku společnosti D, tak poté (v době od 1. června 2005 do 12. září 2005), takže sepis pokladny se z povahy věci měl týkat pokladny dovolatele a/, nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že provedeným dokazováním bylo naopak prokázáno, že pokladna dovolatele a/ neměla nic společného s pokladnou úpadcova podniku.
A konečně se dovolatel a/ vyjadřuje (jako k nesprávným) k závěrům odvolacího soudu o důvodech zamítnutí žaloby vůči prvnímu, druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému.
Druhý a třetí žalovaný ve vyjádření navrhují zamítnout dovolání dovolatele a/. K tomu poukazují na to, že odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že první, druhý, čtvrtý, pátý a šestý žalovaní neodpovídají za škodu i na závěru, že nebylo prokázáno porušení jakékoli právní povinnosti těmito žalovanými. Dále přitakávají závěru odvolacího soudu, že mělo být postupováno v režimu §19 ZKV.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „ insolvenční soud “) usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-A-8, zjistil úpadek dovolatele a/ (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a insolvenčním správcem dovolatele a/ ustanovil Ing. Richarda Jasinského (dále jen „R. J.“) [bod III. výroku]. Usnesení nabylo ve výroku o zjištění úpadku právní moci dne 27. listopadu 2014 a v ostatních výrocích dne 23. prosince 2014. Usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-B-18 (které nabylo právní moci 24. března 2015) potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů, jímž byl dosavadní insolvenční správce (R. J.) odvolán z funkce a novým insolvenčním správce m byl ustanoven Ing. Karel Kuna (dále jen „K. K.“). Prohlášením konkursu na majetek dovolatele a/ se přerušilo dovolací řízení v rozsahu týkajícím se tohoto dovolatele [§263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění]. Podáním z 13. května 2015 pak K. K. podal návrh na pokračování v řízení v této věci. Dnem, kdy Nejvyššímu soudu došel návrh K. K. na pokračování v řízení (13. května 2015), účinky přerušení řízení pominuly, přičemž K. K. se stal účastníkem řízení (dovolatelem) místo dovolatele a/ (§264 odst. 1 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
I. K dovolání dovolatele b/.
Dovolání dovolatele b/ proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel b/ mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno (vedle výslovné dikce §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř.) i tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). To též znamená, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být zpochybněn dovoláním dovolatele b/ a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách (o přípustnosti dovolání tohoto dovolatele) vychází.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody R 19/2006 a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
K dovolatelem b/ položeným „otázkám zásadního právního významu“ Nejvyšší soud v jednotlivostech uvádí, že:
1/ Otázky č. 1/ až 3/ a 5/ věcně nesouvisí s nároky uplatněnými tímto dovolatelem; ve vztahu ke čtvrtému až šestému žalovanému jsou odpovědi na tyto otázky pro dovolací řízení právně bezcenné (vůči prvnímu a třetímu žalovanému tento dovolatel žádné nároky neuplatňuje).
2/ Otázka č. 4 směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, přičemž (jak rozvedeno výše) dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá tento dovolatel k dispozici.
3/ Otázka č. 5/ předjímá (pro účely svého zodpovězení) skutečnosti, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá. Závěr, že smlouva, kterou ohledně úpadcova podniku uzavřel první žalovaný (jako prodávající) se společností D (jako kupujícím) 1. (respektive 2.) června 2005, byla platně uzavřenou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, přitom Nejvyšší soud přijal [v řízení o vylučovací žalobě, kterou se společnost D domáhala proti správci konkursní podstaty úpadce vyloučení úpadcova podniku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce] v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 6 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 516/2007). Důvod připustit dovolání k zodpovězení této otázky též proto nemá.
4/ Otázka č. 6/ je spekulativní (nevychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, proti nimž dovolatel b/ brojit nemůže) a směřuje mimo právní závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí vůči druhému a čtvrtému až šestému žalovanému (nárok z titulu bezdůvodného obohacení konkursní podstaty uplatňuje dovolatel a/ vůči třetímu žalovanému).
5/ Otázka č. 7 a 8 je založena na přehlížení skutkových závěrů odvolacího soudu, pro dovolací řízení rozhodných, a pro výsledek dovolacího řízení je právně bez významu. Odvolací soud (totiž) ve skutkové rovině uzavřel, že sporná částka byla sepsána v konkursní podstatě coby součást (opětovného) soupisu úpadcova podniku. Závěr, že správce konkursní podstaty věděl, že do konkursní podstaty sepisuje něco, co do ní nepaří, pak odvolací soud nepřijal.
6/ Otázka č. 9 a 10 opět předjímá (pro účely svého zodpovězení v rovině právní) jiné skutkové závěry, než ty, které ve vztahu k tvrzené odpovědnosti členů věřitelského výboru úpadce (čtvrtého až šestého žalovaného) přijal odvolací soud v napadeném rozhodnutí (skutkový dovolací důvod nemá dovolatel b/ k dispozici).
7/ Otázka č. 11 rovněž svou formulací předjímá skutkový stav věci, z nějž napadené rozhodnutí nevychází [dovolatel b/ se potud opět dožaduje (nepřípustně) právního posouzení věci na základě jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu věci].
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání dovolatele b/ podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné (když neshledal důvod připustit dovolání pro zodpovězení tímto dovolatelem položených otázek).
II. K dovolání dovolatele a/.
Dovolání dovolatele a/ je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem a/.
1/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že (jak rozebráno shora) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, aniž se pro tyto účely zabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. odst. 3 o. s. ř. (R 19/2006, R 10/2014).
K dovolací argumentaci dovolatele a/ pak Nejvyšší soud činí následující závěry.
A/ Ke smlouvě o prodeji podniku.
Jak Nejvyšší soud rozvedl již při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele b/, závěr, že smlouva, kterou ohledně úpadcova podniku uzavřel první žalovaný (jako prodávající) se společností D (jako kupujícím) 1. (respektive 2.) června 2005, byla platně uzavřenou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, přijal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, na který v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit ani pro poměry této věci. Z rozsudku se též podává, že tehdejší správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) od smlouvy o prodeji podniku účinně odstoupil proto, že kupující (společnost D) porušil povinnost doplatit včas a řádně kupní cenu.
Dovolací námitka, že uvedená smlouva nebyla platnou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, tak zjevně důvodná není.
B/ Ke způsobilosti peněžních prostředků být předmětem vylučovací žaloby.
Podle skutkových závěrů okresního soudu (jež odvolací soud potud převzal) peněžní prostředky, o něž se vede spor, nacházející se v pokladně, jež měla patřit původnímu žalobci, byly spotřebovány bezprostředně poté, co první žalovaný odstoupil 12. září 2005 od smlouvy o prodeji podniku (na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005). V takové situaci lze ovšem s dovolatelem a/ souhlasit v tom, že závěr odvolacího soudu, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla vylučovací žaloba, odporuje závěrům, jež k možnosti takového postupu ohledně peněz zformuloval Nejvyšší soud v R 85/2006 i v R 111/2012. Závěr, že peněžní prostředky, o něž se konkursní podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty) jako pohledávku za podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o jejich zaplacení), pak Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106.
Dovolání je proto potud důvodné.
C/ K soupisu peněžních prostředků do konkursní podstaty úpadce.
S dovolatelem a/ lze obecně souhlasit v tom, že pro posouzení, zda ze skutkových zjištění odvolacího soudu lze odvodit po stránce právní závěr, že předmětné peněžní prostředky byly sepsány (k 7. říjnu 2005) do konkursní podstaty úpadce, jsou určující judikatorní závěry, jež Nejvyšší soud zformuloval k náležitostem soupisu v R 19/2006. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že soupis majetku konkursní podstaty úpadce musí vedle označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a jeho ocenění obsahovat i důvod soupisu, jakož i údaj o tom, kdy byla příslušná položka sepsána; ze soupisu má být také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil, případně kdy příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení (§18 a §18a ZKV). V pochybnostech o době soupisu příslušné položky se má za to, že dotčený majetek byl sepsán dne, kdy správce konkursní podstaty tuto skutečnost oznámil konkursnímu soudu. Nejvyšší soud nicméně dodává, že v jednom ze svých dalších rozhodnutí (jež vychází z R 19/2006) též vysvětlil, že jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139).
Odvolací soud v mezích právního posouzení této otázky přiléhavě vystihl, že peněžní prostředky byly po 12. září 2005 (poté, co první žalovaný odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) převzaty do konkursní podstaty úpadce (lhostejno, zda v konečném důsledku právem) jako součást úpadcova podniku [v konkursní podstatě znovu sepsaného po 12. září 2005 poté, co společnost D v červnu 2005 (ještě v den koupě) vytvořila z úpadcova podniku 3 organizační složky, které prodala (aniž předtím za podnik sama zaplatila zbytek kupní ceny) společnosti A].
Úsudek, podle kterého skutková zjištění odvolacího soudu dovolují uzavřít, že peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě úpadce, je s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu a dovolání potud není důvodné. Ve světle závěrů, jež činí nesprávným úsudek odvolacího soudu, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla žaloba o vyloučení peněžních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jde nicméně o úsudek, jenž se může projevit jen při úvaze o správnosti postupu prvního žalovaného (v režimu §8 odst. 2 ZKV).
D/ K další argumentaci dovolatele a/.
V rovině právního posouzení věci obsahuje další argumentace dovolatele a/ kritiku správnosti závěrů odvolacího soudu o důvodech zamítnutí žaloby vůči prvnímu, druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému.
Ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému jde potud o argumentaci pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamnou, neboť ve vztahu k těmto žalovaným dovolatel a/ již žádnou pohledávku neuplatňuje.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému je kritika dovolatele a/ založena na přesvědčení, že (první žalovaný) věděl o tom, že zabavené peněžní prostředky náleží společnosti A, a na tom, že zde nebyl žádný relevantní důvod, pro který by tyto prostředky měly náležet do konkursní podstaty úpadce.
Jak se podává ze shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, první žalovaný odstoupil od smlouvy o prodeji podniku poté, co jej společnost D dále převedla (aniž před tímto dalším převodem zaplatila prvnímu prodávajícímu celou kupní cenu) na společnost A. Za této situace nelze (jak přiléhavě uzavřel odvolací soud) dovozovat protiprávnost jednání prvního žalovaného z toho, že úpadcův podnik obsadil (převzal) po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku jako celek a že teprve později vyšly případně najevo skutečnosti, které dovolovaly uzavřít (s přihlédnutím k ustanovením §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák. a k tomu, že odstoupení od smlouvy o prodeji podniku má účinky ex nunc), že peněžní prostředky nacházející se v době odstoupení od smlouvy o prodeji podniku v areálu úpadcova podniku (provozovaném společností A) nejsou součástí úpadcova podniku ke dni odstoupení. Dovolání tak v tomto ohledu též není důvodné.
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Tomuto dovolacímu důvodu lze přiřadit (vzhledem k tomu, že dovolání samotné odlišení jednotlivých částí argumentace ve vazbě na uplatněné dovolací důvody neobsahuje) tu část argumentace dovolatele a/, ve které dovolatel a/ uvádí, že v provedeném dokazování nemá oporu zjištění a závěr odvolacího soudu, že jeho pokladna představovala jedinou pokladnu, která fungovala v úpadcově podniku jak před prodejem podniku společnosti D, tak poté (v době od 1. června 2005 do 12. září 2005).
Podle „obsahu spisu“ však toto zjištění „v podstatné části“ má „oporu v provedeném dokazování“ (srov. dikce §241a odst. 3 o. s. ř.), když vychází z výpovědi svědkyně H. M., jež výslovně uvedla, že v podniku úpadce fungovala jediná pokladna, do které se po prodeji podniku dávaly peníze společnosti A.
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. tak dán není.
S přihlédnutím k výše formulovaným závěrům tak lze uzavřít, že:
1/ Dovolání dovolatele a/ není opodstatněné v rozsahu týkajícím se prvního žalovaného (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dovodil Nejvyšší soud jen v části, která se netýká nároku uplatněného vůči prvnímu žalovanému).
2/ Dovolání dovolatele a/ je opodstatněné v rozsahu týkajícím se třetího žalovaného. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem co do úsudku, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla vylučovací žaloba, totiž mělo přímý vliv na posouzení, zda vůči třetímu žalovanému lze (jako vůči stávajícímu správci konkursní podstaty úpadce) požadovat zaplacení (vydání) předmětné částky (coby pohledávky za konkursní podstatou) z titulu bezdůvodného obohacení konkursní podstaty žalobou o splnění povinnosti (§80 písm. b/ o. s. ř., v rozhodném znění).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
1/ Zamítl dovolání dovolatele a/ vůči prvnímu žalovanému (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
2/ Zrušil napadené rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé v rozsahu týkajícím se třetího žalovaného a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první, §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Ve vztahu k dovolateli b/ se výrok o nákladech dovolacího řízení opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání tohoto dovolatele bylo odmítnuto.
Druhému žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. srpna 2012) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, vypočtená v souladu s ustanovením §8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty tvořené součtem jistiny ve výši 79.990,50 Kč a zákonného příslušenství (úroku z prodlení) za dobu od 12. září 2007 do 3. srpna 2012 (den sepisu vyjádření k dovolání) ve výši 34.084,33 Kč. Celkem jde o částku 114.074,83 Kč, které odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5.700 Kč. Po snížení o 20 % (ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu šlo o společný úkon při zastupování dvou žalovaných) jde o 4.560 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 4.860 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.020,60 Kč jde celkem o částku 5.880,60 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal druhému žalovanému k tíži dovolatele b/.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
U čtvrtého, pátého a šestého žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady tohoto řízení.
Ve vztahu mezi dovolatelem a/ a prvním žalovaným se výrok o nákladech dovolacího řízení opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání tohoto dovolatele bylo vůči prvnímu žalovanému zamítnuto, a u prvního žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady tohoto řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu