ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4112.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4112/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Českomoravský cement, a. s., se sídlem v Mokré - Horákově, Mokrá 359, PSČ 664 04, identifikační číslo osoby 26209578, zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 238/39, PSČ 602 00, proti žalovanému JUDr. Pavlu Němcovi , advokátu, se sídlem v Praze 9, Satalická 367/16, PSČ 190 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mramor, spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45146497, o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 CmI 84/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo 69/2006-98, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2013, č. j. 4 Cmo 69/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti těm výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo 69/2006-98, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2013, č. j. 4 Cmo 69/2006-139, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 51 CmI 84/2003-81, zamítl Krajský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobce (Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Mramor spol. s r. o. v likvidaci) vyloučení označených nemovitostí (zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, na listu vlastnictví číslo 2202, v katastrálním území R.) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že (ve sporu, jenž vyvěrá z duplicitního zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí tak, že zápis svědčí jak žalobci, tak úpadci) v řízení bylo prokázáno, že vlastníkem nemovitostí je žalovaný, a to na základě platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. října 1993 [uzavřené mezi Fondem národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) jako prodávajícím a pozdějším úpadcem jako kupujícím] (dále jen „kupní smlouva“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem (ve znění tamtéž označeného opravného usnesení) změnil rozsudek konkursního soudu tak, že žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před konkursním soudem (první výrok) a o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí konkursního soudu a po doplnění dokazování k závěru, že vlastníkem nemovitostí je jako právní nástupce původního vlastníka žalobce (nikoli úpadce), jemuž tak svědčí [ve smyslu §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] právo, které vylučovalo zařazení nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, namítaje (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že pro výsledek řízení o vylučovací žalobě je podstatné, zda sepsal nemovitosti do konkursní podstaty po právu. K tomu odkazuje na ustanovení §6, §19 odst. 1 a §27 odst. 6 ZKV, z nichž dovozuje, že sepsaný majetek lze vyloučit z konkursní podstaty, jen prokáže-li osoba, která se domáhá jeho vyloučení (vylučovatel), že vlastníkem majetku je ona, a nikoli úpadce. Dodává, že vylučovatel musí unést důkazní břemeno a prokázat své vlastnictví; nestačí pouze prokázat, že úpadce vlastníkem není. Potud se dovolává i závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu (jde o rozhodnutí, z nějž vyšel i odvolací soud).
Následně dovolatel namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal vlastnictví sporných nemovitostí. Zdůrazňuje, že není sporu o právním nástupnictví žalobce po původním vlastníku nemovitostí (od 40. let 20. století), tedy po národním podniku České cementárny a vápenice národní podnik v Praze (dále jen „národní podnik“), míní ovšem, že průkaz právního nástupnictví žalobce po národním podniku nedokládá, že na žalobce přešly i sporné nemovitosti (když původní hospodářský subjekt se následně štěpil na řadu dalších subjektů, z nichž každý přebíral část majetku svého předchůdce).
Dovolatel usuzuje, že žalobce důkazně zpochybňoval jen vlastnictví úpadce, což samo o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V rozsahu, v němž jsou dovoláním napadeny též výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Rozhodovací praxe obecných soudů je při výkladu ustanovení §19 odst. 2 ZKV ustálena v závěru, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Srov. vedle R 27/2003 např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2005“).
Spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i skutečnost, že správce konkursní podstaty má za to, že vlastníkem majetku je úpadce, čemuž oponuje vylučovatel (žalobce) argumentem, že vlastníkem majetku je on (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005).
Jako „spor o vlastnictví“ lze v uvedeném duchu označit též předmětný incidenční spor, v němž se řeší konkurence zápisu vlastnického práva k nemovitostem v katastru nemovitostí, svědčícím jak žalobci, tak úpadci. Dovolatel klade důraz na námitku, že pouhé zpochybnění vlastnictví úpadce, samo o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, neprokázal-li žalobce současně, že vlastníkem nemovitostí je on sám. Za dostatečný průkaz vlastnictví žalobce k nemovitostem pak nepovažuje (v řízení nezpochybňované) právní nástupnictví žalobce po původním vlastníku nemovitostí. Tento názor dovolatele však není zcela přiléhavý.
Konkurují-li si co do průkazu vlastnictví k nemovitostem prostřednictvím zápisu vlastnického práva k nim v katastru nemovitostí pouze žalobce na straně jedné a úpadce na straně druhé, pak k závěru, že žalobce (vylučovatel) má silnější právo k nemovitostem než úpadce (R 27/2003, R 9/2005), postačuje zjištění, že skutečnému stavu věci neodpovídá zápis vlastnického práva pozdějšího úpadce k nemovitostem do katastru nemovitostí (jeden z duplicitně provedených zápisů vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí byl v excindačním řízení účinně zpochybněn, kdežto druhý nikoli). Napadené rozhodnutí je tedy v závěru, že žalobci svědčí silnější právo k nemovitostem (než úpadci) správné a dovolání opodstatněné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a §146 odst. 3 (co do odmítnutí dovolání) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu