ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.460.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 460/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27473261, proti žalovanému Mgr. Petru Stejskalovi , LL.M. , advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 103/2005, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189, PSČ 500 39, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 10 Cmo 57/2010-436, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 10 Cmo 57/2010-436, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. února 2010, č. j. 42 Cm 103/2005-341, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o žalobě žalobce ANIDOR s. r. o. (dále též jen „společnost A“) směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil ve výroku blíže označené movité věci (dále jen „sporné věci“) [bod I. výroku], zamítl žalobu o vyloučení blíže označeného vozidla tovární značky Škoda Octavia (dále jen „sporné vozidlo“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování – odkazuje na ustanovení §476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – zejména uzavřel, že:
1) V rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel dne 1. června 2005 (respektive 2. června 2005) Ing. Dr. V. H., tehdejší správce konkursní podstaty úpadce (jako prodávající) se společností Darren, s. r. o. (dále jen „společnost D“) [jako kupujícím] smlouvu o prodeji podniku (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“), kterou společnosti D prodal soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících provozování podniku úpadce. Součástí převáděného podniku úpadce byly rovněž movité věci, jež jsou předmětem vylučovací žaloby.
2) Téhož dne společnost D (jako prodávající) – poté, co rozhodla o rozčlenění nabytého podniku úpadce na tři samostatné organizační složky – uzavřela se společností A (jako kupujícím) smlouvu o prodeji části podniku (dále též jen „smlouva o prodeji části podniku“), jíž převedla na společnost A část podniku (obsahující též sporné věci a vozidlo) označenou jako „SLUŽBY VITKA“.
3) Smlouva o prodeji části podniku (obsahující všechny náležitosti „předepsané“ ustanovením §476 obch. zák.) je platným právním úkonem a společnost A se na jejím základě stala vlastníkem sporných věcí. Námitka žalovaného, podle níž převáděná část podniku nepředstavovala samostatně převoditelnou organizační složku podniku, není opodstatněná, když již „z charakteru majetku převáděného smlouvou o prodeji části podniku a samotného názvu prodávané složky lze dovodit záměr vyčlenit autodopravu a tyto služby při provozu podniku … dále zajišťovat dodavatelským způsobem“.
4) Jde-li o sporné vozidlo, to se již v konkursní podstatě úpadce nenachází, přičemž společnosti D byly předchozím správcem konkursní podstaty úpadce vyplaceny finanční prostředky získané jeho prodejem.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o vyloučení sporného vozidla ze soupisu majetku konkursní podstaty; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných věcí zamítl (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování smlouvou o prodeji části podniku a rozhodnutím o vytvoření organizačních složek podniku ze dne 1. června 2005 (dále též jen „rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005“) – dospěl co do řešení otázky platnosti smlouvy o prodeji části podniku k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Cituje ustanovení §476 odst. 1 a §487 obch. zák., zdůraznil, že předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek. Smlouvou lze přitom převést také část podniku, jestliže má povahu samostatné organizační složky, jíž se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, kterou se podílí na činnosti podniku samotného. Taková část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, přičemž podobně jako podnik představuje i jeho část určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání.
Předmětnou smlouvou převáděná část podniku, označená jako „SLUŽBY VITKA“, však podle odvolacího soudu „podmínku“ samostatné organizační složky nesplňuje. Z rozhodnutí společnosti D o rozčlenění podniku, ani ze samotné smlouvy o prodeji části podniku totiž neplyne, k jakému účelu měla být tato organizační složka vytvořena, navíc ji ani nelze dostatečně odlišit od dalších organizačních složek, jež měly být na základě rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005 vytvořeny (není např. zřejmé, kteří zaměstnanci úpadce byli „převedeni“ do jednotlivých organizačních složek, přičemž kromě převáděné části podniku měly jeho zbývající dvě složky sestávat výlučně ze zaměstnanců).
Z časových souvislostí „jednotlivých transakcí“ (kdy během jednoho dne měla být uzavřena smlouva o prodeji podniku, vytvořeny tři samostatné složky podniku a uzavřena smlouva o prodeji jedné části podniku) lze podle odvolacího soudu usuzovat, že jejich skutečným smyslem nebylo vytvořit ucelené samostatně hospodařící části podniku, nýbrž účelově vymezit „soubor majetku a lidských sil a okamžitě jej prodat“ společnosti A.
Okolnost, že předmětem smlouvy o prodeji části podniku nebyla samostatná organizační složka podniku, způsobuje podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Jelikož podle neplatné smlouvy nemohla společnost A nabýt vlastnické právo ke sporným věcem ani k vozidlu, nesvědčí ji, uzavírá odvolací soud, právo vylučující soupis těchto věcí do konkursní podstaty úpadce, případně právo na vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného zpeněžením sporného vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve vztahu k měnícímu výroku o věci samé podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel především nemá za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku. Potud zdůrazňuje, že převáděná organizační složka byla samostatnou organizační složkou, vytvořenou – jak se podává z rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005 i ze samotné smlouvy o prodeji části podniku – za účelem zajišťování služeb při výrobě látek, barvení a výrobě pletacích přízí. Šlo přitom o organizační složku, kterou netvořilo účelové seskupení nesouvisejících jednotlivostí, jak nesprávně dovozuje odvolací soud, ale o složku vytvořenou v souvislosti s odkoupením majetku z konkursní podstaty úpadce, která měla „relativně samostatný a ucelený předmět činnosti“ a byla „schopná fungovat“. Platnost smlouvy o prodeji části podniku ostatně „byla opakovaně přezkoumávána a hodnocena v soudním řízení“ (potud dovolatel označuje jednotlivé věci vedené Okresním soudem ve Svitavách, v nichž se tak mělo stát), přičemž ve všech případech dospěly soudy k závěru o platnosti této smlouvy (smlouvu o prodeji části podniku ostatně nehodnotil jako neplatnou ani Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, když naopak vycházel z toho, že společnost D předmětnou část podniku převedla na třetí osobu).
Dále odvolacímu soudu vytýká, že dospěl-li k závěru, podle kterého smlouva o prodeji části podniku nemůže obstát jako smluvní typ upravený v obchodním zákoníku, měl se zabývat také tím, zda učiněný právní úkon nemůže obstát jako jiný smluvní typ, případně jako nepojmenovaná smlouva, což neučinil. Podle dovolatele je přitom zřejmé, že vůle smluvních stran při uzavření smlouvy o prodeji části podniku směřovala k prodeji movitých věcí označených v příloze smlouvy za současného převodu vymezených úkolů (tj. zajišťování služeb při výrobě látek, barvení a výrobě pletacích přízí) původního zaměstnavatele na žalobce. Smlouva o prodeji části podniku tedy mohla být odvolacím soudem posouzena jednak jako kupní smlouva, jednak jako právní skutečnost, na jejímž základě došlo podle ustanovení §249 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „zák. práce“) k „převodu“ zaměstnanců zajišťujících plnění uvedených úkolů.
Změna právního názoru na platnost smlouvy o prodeji části podniku (k níž přistoupil odvolací soud) byla navíc pro dovolatele „nepředvídatelná“, když odvolací soud jej neupozornil na to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak a ani ho podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Uvedeným postupem tak odvolací soud zatížil řízení vadou.
Dovolatel konečně poukazuje na to, že již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že smluvní strany se „z opatrnosti v rozhodné době do 12. září 2005“ dohodly (pro případ, že by smlouva o prodeji části podniku byla shledána neplatnou) na prodeji movitých věcí, jež jinak měly být převedeny na žalobce na základě smlouvy o prodeji části podniku, a to za kupní cenu 500.000 Kč. Odvolací soud ovšem tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí zcela opomněl.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání (zčásti jako nepřípustné, zčásti jako zjevně bezdůvodné) odmítl, případně zamítl. K výhradám dovolatele ohledně posouzení otázky samostatnosti převáděné části podniku zdůrazňuje, že dovolatelem tvrzený účel nově vytvořené organizační složky označené jako „SLUŽBY VITKA“ byl v rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005 deklarován jako účel samotného rozčlenění podniku, tzn. jako obecný účel všech vyčleňovaných složek podniku. Již z této skutečnosti je podle žalovaného zřejmé, že vzniklé organizační složky nebyly samostatné, když nebylo zřejmé, jaký by měly mít jednotlivé samostatné složky účel (odlišitelný od jiných samostatných složek) a tedy ani jaký tyto složky budou mít (samostatný) předmět činnosti.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-A-8, zjistil úpadek dovolatele (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a insolvenčním správcem dovolatele ustanovil Ing. Richarda Jasinského (bod III. výroku). Usnesení nabylo ve výroku o zjištění úpadku právní moci dne 27. listopadu 2014 a v ostatních výrocích dne 23. prosince 2014. Usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-B-18 (které nabylo právní moci 24. března 2015) potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů, jímž byl dosavadní insolvenční správce odvolán z funkce a novým insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Karel Kuna.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. jeho usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že řízení o žalobě o vyloučení majetku z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), se prohlášením konkursu na majetek žalobce podle insolvenčního zákona nepřerušuje; jeho účastníkem se namísto žalobce bez dalšího stává insolvenční správce. Nejvyšší soud proto v projednávané věci bez dalšího v dovolacím řízení pokračoval jako se žalobcem s insolvenčním správcem dlužníka (původního žalobce).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud především prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 31 Cdo 2036/2009, uveřejněného pod číslem 25/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Rozhodnutím společnosti D ze dne 1. června 2005 byly „za účelem zajištění služeb při výrobě látek, barvení a výroby pletacích přízí v areálu podniku VITKA Brněnec“ vyčleněny (z podniku, který společnost D nabyla na základě smlouvy o prodeji podniku) jako „samostatné účetní jednotky nezapsané v obchodním rejstříku“ organizační složky označené jako a/ „SLUŽBY VITKA“, b/ „CHRÁNĚNÁ DÍLNA VITKA“ a c/ „UKONČENÍ PRACOVNÍCH POMĚRŮ VITKA“.
2) Nově vzniklou organizační složku „SLUŽBY VITKA“ měly (podle označeného rozhodnutí) tvořit následující součásti podniku:
a/ Movité věci uvedené v příloze č. 1 (sporné věci a vozidlo).
b/ Ostatní majetkové hodnoty a práva a povinnosti náležející k podniku, s tím, že na organizační složku přechází zejména práva a povinnosti ze smluv, které se vztahují k prodávané části podniku. Jedná se zejména o smlouvy, jejichž předmětem je koupě a prodej výrobků, zásob a materiálu a dodávky energií a služeb. Dále pak práva vyplývající z povolení a souhlasů, to vše udělených v řízeních i mimo řízení, týkajících se souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k provozování vyčleněné organizační složky podniku, orgány státní správy, veřejnými institucemi, kontrolními orgány a osobami vykonávajícími dozor a dohled, jakož i působnost veřejnoprávního charakteru.
c/ Zaměstnanci podniku „VITKA Brněnec“ uvedení v příloze č. 2 rozhodnutí a „práva a povinnost vyplývající z pracovněprávních předpisů“.
3) Nově vzniklou organizační jednotku „CHRÁNĚNÁ DÍLNA VITKA“ měli tvořit zaměstnanci podniku „VITKA Brněnec“ uvedení v příloze č. 3 rozhodnutí a „práva a povinnost vyplývající z pracovněprávních předpisů“.
4) Nově vzniklou organizační jednotku „UKONČENÍ PRACOVNÍCH POMĚRŮ VITKA“ měli tvořit zaměstnanci podniku „VITKA Brněnec“ uvedení v příloze č. 4 rozhodnutí a „práva a povinnost vyplývající z pracovněprávních předpisů“.
5) Společnost D (jako prodávající) uzavřela se společností A (jako kupujícím) smlouvu o prodeji části podniku, jejímž předmětem měl být převod organizační složky s označením „SLUŽBY VITKA“, blíže definované „rozhodnutím statutárního zástupce prodávajícího ze dne 1. června 2005“. V článcích 2.1, 2.2 a 2.4 smlouvy a v jejích přílohách č. 1 a 2 je (ve shodě s tím, jak byla převáděná organizační složka vymezena v rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005) uveden majetek, práva a povinnosti, kterých se má převod týkat.
Podle ustanovení §476 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Ustanovení §487 obch. zák. pak určuje, že ustanovení §477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, vysvětlil, že obdobně jako při prodeji podniku, kdy je nezbytné, pokud se má jednat o smluvní typ o prodeji podniku, aby byla na kupujícího převedena vlastnická práva k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, je i v případě prodeje části podniku nezbytné, aby předmětem smlouvy byla samostatná organizační složka, s níž jsou převáděny věci, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování této organizační složky podniku.
Z uvedeného vyplývá, že samostatnou organizační složkou bude taková část podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této složky, z něhož pak především vyplývá, které věci, jiná práva, popř. jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky) a vymezují pak předmět smlouvy o prodeji částí podniku. Samostatnou organizační složkou podniku bude zejména odštěpný závod, popř. jiná organizační složka, která se zapisuje do obchodního rejstříku (§7 odst. 1 a 2 obch. zák.), neboť tato skutečnost vyplývá z jejich povahy. Předmětem smlouvy o prodeji částí podniku mohou však být i jiné organizační složky podniku, které se nezapisují do obchodního rejstříku a které mohou být různě nazvány, např. závod, dílna, provoz. V tomto případě je však nezbytné, aby se jednalo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu, nemusí se však jednat o složku samostatně jednající navenek.
Obdobně v rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2004, pod číslem 77, Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem smlouvy (o prodeji podniku) nemusí být vždy podnik jako celek, ale lze převést také jeho část, pokud má povahu samostatné organizační složky, kterou se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku.
K závěru, podle kterého způsobilým předmětem převodu části podniku může být pouze samostatná organizační složka podniku, se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4773/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2010, pod číslem 115. V něm dále uvedl, že samostatná organizační složka podniku nemůže být konstituována pouhým jejím formálním „oddělením“ od zbývající části podniku na základě rozhodnutí orgánu obchodní společnosti. Pojmovým znakem samostatné organizační složky ve smyslu ustanovení §487 obch. zák. je totiž její (možné) faktické materiální oddělení od zbývající části podniku, projevující se v relativně samostatném a uceleném předmětu činnosti, o kterém je samostatně (odděleně) účtováno. Není přitom rozhodné, zda se organizační složka zapisuje do obchodního rejstříku či zda jde o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících.
Na takto ustaveném judikatorním základě Nejvyšší soud pro poměry dané věci především uzavírá, že část podniku, jež byla předmětem smlouvy o prodeji části podniku (označená jako „SLUŽBY VITKA“ a vymezená v rozhodnutí společnosti D ze dne 1. června 2005), vskutku nelze, jak správně dovodil odvolací soud, považovat za samostatnou organizační složku podniku, která by mohla být způsobilým předmětem převodu části podniku ve smyslu ustanovení §487 obch. zák.
Z předmětného rozhodnutí společnosti D o organizačním rozčlenění podniku (nabytého na základě smlouvy o prodeji podniku) se totiž nepodává, jakou konkrétní (relativně samostatnou) činnost tato organizační složka v rámci podniku vyvíjí nebo má vyvíjet (jinak řečeno, jaký je nebo má být vlastní předmět její činnosti), jaké konkrétní prostředky jí za tímto účelem byly vyčleněny, případně v jakých (konkrétních) prostorách by k provozování takové činnosti mělo docházet. Není tedy ani zřejmé, které věci, jiná práva, popř. jiné majetkové hodnoty by měly sloužit k provozování této části podniku.
V rozhodnutí společnosti D byl pouze (jak přiléhavě podotýká žalovaný ve vyjádření k dovolání) deklarován účel, jehož má být vytvořením jednotlivých organizačních složek dosaženo (tj. zajištění služeb při výrobě látek, barvení a výroby pletacích přízí); to, jakým způsobem (jakou konkrétní činností) by se měly nově vznikající organizační složky na naplnění tohoto účelu podílet, však již rozlišit nelze.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nenaplňuje převáděná část podniku znak faktické – materiální samostatnosti (šlo jen o formálně oddělenou část majetku prodávajícího, nikoli o samostatnou organizační složku jeho podniku), je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že smlouva uzavřená mezi společností D jako prodávajícím a společností A jako kupujícím dne 1. června 2005 není platnou smlouvou o prodeji (části) podniku ve smyslu ustanovení §476 obch. zák.
K výše řečenému lze pro úplnost dodat, že opačný závěr – oproti mínění dovolatele – neplyne ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2323/2007 (závěr, že šlo v posuzovaném případě o platný prodej části podniku, v něm obsažen není).
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani výhrady dovolatele, podle nichž (kdyby nešlo o smlouvu o prodeji části podniku) nic nebrání tomu, aby předmětný právní úkon soud posoudil (dle jeho obsahu) jako kupní smlouvu (jejímž předmětem byl prodej sporných věcí a vozidla společnosti A) se současným “převodem vymezených úkolů“ na nového zaměstnavatele (s právními důsledky, jež tehdejší zákoník práce s takovým převodem spojoval v ustanovení §249 odst. 2).
Je tomu tak již proto, že v poměrech dané věci smlouvou o prodeji části podniku k žádnému převodu úkolů nebo činnosti (či jejich části) zaměstnavatele (společnosti D) k jinému zaměstnavateli (společnosti A) ve smyslu ustanovení §249 odst. 2 zák. práce nedošlo (smlouvou o prodeji části podniku nebyla na původního žalobce převedena výroba, poskytování služeb nebo jiná obdobná činnost prodávajícího). Přitom uzavření smlouvy, jejímž předmětem by byl sám o sobě převod určitých zaměstnanců k jinému zaměstnavateli, by odporovalo zákonu (§242 odst. 1 písm. a/ zák. práce) a takový právní úkon by byl absolutně neplatný (srov. v této souvislosti např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 1840/2010).
Se zřetelem k výše uvedenému pak nelze dospět ani k závěru, že skutečným úmyslem smluvních stran bylo převést smlouvou o prodeji části podniku na společnost A (za dohodnutou cenu) jen vlastnické právo k jednotlivým sporným věcem a vozidlu (to, že by skutečnou vůlí smluvních stran byl pouze převod označených věcí, z obsahu smlouvy neplyne).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého společnost A na základě smlouvy o prodeji části podniku nenabyla vlastnické právo ke sporným věcem a vozidlu, je tudíž správný.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu (v jeho měnící části) neobstojí.
Dovolateli lze přisvědčit, že odvolací soud zjevně přehlédl, že (původní) žalobce již v řízení před soudem prvního stupně (srov. jeho podání ze dne 18. ledna 2010 na č. l. 282-284 spisu) uplatnil tvrzení, podle kterého společnost D jako prodávající uzavřela se společností A jako kupujícím rovněž samostatnou kupní smlouvu, kterou prodala sporné věci a vozidlo společnosti A za kupní cenu ve výši 500.000 Kč. K uvedenému tvrzení pak nabízel důkaz výslechem jednatelů obou společností.
V projednávané věci přitom nenastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. (a odvolacímu soudu proto nic nebránilo k uvedené skutečnosti, jakož i k označeným důkazům, přihlédnout), neboť účastníci nebyli (v rozporu s ustanovením §118b odst. 2 o. s. ř.) poučeni o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích v předvolání k prvnímu jednání nařízenému na 21. prosince 2009 (srov. č. l. 190 spisu). O tom, že nedošlo k tzv. koncentraci řízení, musel být ostatně přesvědčen také soud prvního stupně, který v závěru prvního jednání vyzval žalobce, aby ve lhůtě mu k tomu určené předložil „další důkazy“.
Jestliže odvolací soud nezkoumal důvodnost žalobou uplatněného nároku také z výše uvedeného hlediska, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Výše uvedený závěr pak má zásadní vliv i na řešení otázky přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně vyloučení sporného vozidla. Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru je totiž založeno na stejných závěrech jako v případě měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu (na důvodu, pro který vylučovací žalobu v této části zamítl soud prvního stupně, napadené rozhodnutí nespočívá). Jelikož takové právní posouzení věci Nejvyšší soud shledal neúplným (a tudíž nesprávným), je dovolání žalobce také v této části přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a je i důvodné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu