ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.787.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 787/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně FINESKO Invest a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 4, Hanusova 353/12, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28 19 00 09, zastoupené JUDr. Ing. Bystríkem Buganem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 136/6, PSČ 118 00, proti žalovanému M. H. , o zaplacení částky 448.828,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 402/2013, o dovolání žalobkyně a JUDr. Jiřího Vody, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužnice FINESKO Invest a. s. „v likvidaci“, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2014, č. j. 93 Co 219/2014-38, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 14. prosince 2013 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 448.828,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení od 13. prosince 2013 do zaplacení, přičemž současně požádala o osvobození od soudních poplatků.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 16. ledna 2014, č. j. 13 C 402/2013-25, žalobkyni – odkazuje na ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení §249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nepřiznal osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna k podání předmětné žaloby, jelikož před zahájením řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 2013, č. j. MSPH 93 INS 21243/2013-A-22, zjistil úpadek žalobkyně a na její majetek prohlásil konkurs; ze strany žalobkyně tak jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Následným usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 13 C 402/2013-28, Obvodní soud pro Prahu 5 řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. března 2014 potvrdil (výrok I.) a odvolání JUDr. Jiřího Vody, LL.M., insolvenčního správce žalobkyně proti tomuto usnesení odmítl (výrok II.).
Cituje ustanovení §249 odst. 1, §252 odst. 1 a 2 a §263 odst. 1 a §294 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, odvolací soud zdůraznil, že po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně je osobou oprávněnou k podání žaloby k vymožení nároku žalobkyně pouze insolvenční správce, přičemž aktivní věcnou legitimaci osoby odlišné od insolvenčního správce v tomto směru nezakládá ani ustanovení §252 odst. 2 insolvenčního zákona.
Přitom neshledal po právu ani argument, podle něhož mělo být řízení ve věci přerušeno podle ustanovení §263 odst. 1 insolvenčního zákona, když v daném případě byl konkurs na majetek žalobkyně prohlášen dříve, než bylo zahájeno řízení v projednávané věci.
Odvolání insolvenčního správce pak odvolací soud podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, jako podané osobou, která k němu nebyla oprávněna, když insolvenční správce žalobkyně nebyl účastníkem řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobkyně a insolvenční správce žalobkyně dovolání, majíce za to, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil judikaturu Nejvyššího soudu – zejména rozsudek ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 – a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelé namítají, že „insolvenční soud se při posuzování aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání insolvenčního návrhu nezabýval příslušností pohledávky k majetkové podstatě, tj. tím, zda ji insolvenční správce zapsal do soupisu majetkové podstaty, popř. zda ji posléze ze soupisu nevyloučil“; potud je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dále popisují okolnosti týkající se změn v osobách insolvenčních správců žalobkyně a poukazují na možné promlčení pohledávky žalobkyně vůči žalovanému.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně a JUDr. Jiřího Vody, LL.M., insolvenčního správce žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
K dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání insolvenčního správce.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že jakkoli je usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudu prvního stupně, rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí, není proti takovému rozhodnutí dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. objektivně přípustné, když mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.
Navíc je zcela zjevné, že žalobkyně není ani osobou oprávněnou k podání dovolání proti označenému výroku usnesení odvolacího soudu.
K dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněném pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje.
Promítnuto do poměrů dané věci, nepodala-li žalobkyně řádný opravný prostředek proti usnesení ze dne 16. ledna 2014, č. j. 13 C 402/2013-25, kterým jí Obvodní soud pro Prahu 5 (maje za to, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva) nepřiznal osvobození od soudních poplatků, nemůže prostřednictvím argumentů, podle nichž o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva nejde, zpochybňovat věcnou správnost usnesení, jímž odvolací soud potvrdil (následné) usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Z hlediska výše zmíněné argumentace je poukaz dovolatelky na závěry rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 nepřípadný.
Konečně (a bez vazby na shora uvedené) není pochyb o tom, že insolvenční správce není ani osobou oprávněnou k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu