ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.39.2014.1
MSPH 96 INS 714/2009
96 ICM 2342/2012
sp. zn. 29 ICdo 39/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ELAN plus, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Blattného 2316, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 61 06 35 09, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 140 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm 2342/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00 03 32 43, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 96 ICm 2342/2012, 102 VSPH 95/2013-76 (MSPH 96 INS 714/2009), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014, č. j. 96 ICm 2342/2012, 102 VSPH 95/2013 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.238,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. ledna 2013, č. j. 96 ICm 2342/2012-51, odmítl – odkazuje na ustanovení §160 odst. 4 a §225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − jako opožděnou žalobu ze dne 7. srpna 2012, doručenou insolvenčnímu soudu dne 8. srpna 2012, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný vyloučil z majetkové podstaty dlužníka v žalobě specifikované věci (dále jen „sporné věci“) [výrok I.] a uložil jí zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.776,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 96 ICm 2342/2012, 102 VSPH 95/2013-76 (MSPH 96 INS 714/2009), ve znění usnesení ze dne 18. dubna 2014, č. j. 96 ICm 2342/2012, 102 VSPH 95/2013 (MSPH 96 INS 714/2009), rozhodnutí insolvenčního soudu změnil (jen) ve výroku II., tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení před insolvenčním soudem částku 8.228,- Kč; jinak usnesení insolvenčního soudu potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2.257,- Kč.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný podáním ze dne 25. května 2010 požádal insolvenční soud, aby doručil žalobkyni vyrozumění o soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka (dále jen „vyrozumění“), když se mu nepodařilo doručit vyrozumění na adresu sídla žalobkyně uvedenou v obchodním rejstříku. Insolvenční soud vyrozumění žalobkyni doručil do datové schránky dne 28. února 2012 (uvedeného dne se do datové schránky žalobkyně přihlásila oprávněná osoba – viz č. l. 32) a lhůta k podání žaloby (marně) uplynula dnem 29. března 2012; proto shledal závěr insolvenčního soudu o opožděnosti žaloby (podané dne 8. srpna 2012) správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc ohledně jeho přípustnosti ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz body 4. až 70. dovolání), kteroužto „skutečností je založena nejen přípustnost dovolání, ale též jeho důvodnost“.
Dovolatelka akcentuje, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích ústavním pořádkem zaručených práv na spravedlivé řízení a na pokojné užívání majetku; přitom snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož jí vyrozumění o soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka nebylo do dne podání žaloby řádně doručeno. Polemizuje rovněž s výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, majíc za to, že insolvenčnímu správci dlužníka, který je advokát, nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení (jiným) advokátem.
Požaduje, aby dovolací soud věc jinak právně posoudil (viz body 79. až 82. dovolání) a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, respektive zamítl.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, není dovolání (bez dalšího) přípustné podle ustanovení §238 odst 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 – dále jen „R 80/2013“, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 15/2015“).
Ve zbývající části, tj. v rozsahu potvrzujícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost, dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu opět R 80/2013, usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 a ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
Bez vazby na shora uvedené Nejvyšší soud dodává, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá (následné) judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 NSČR 29/2013, které občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu dne 14. října 2015 schválilo k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). K trvání účinků rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. února 2014) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z ustanovení §2 písm. d) a §160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu], tedy 1.550,- Kč; spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 2.238,50 Kč.
K možnosti přiznat úspěšnému insolvenčnímu správci též náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem srov. opět důvody R 15/2015.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu