ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.8.2014.1
KSUL 81 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 8/2014-A-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka AUTOCENTRA Ibl & Strnad spol. s r. o. , se sídlem v Krupce 1, Mírové náměstí 645, PSČ 417 42, identifikační číslo osoby 25013882, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 81 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele H. G. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, PSČ 415 01, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2013, č. j. KSUL 81 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2013, č. j. KSUL 81 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. července 2013, č. j. KSUL 81 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel (H. G. F.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (AUTOCENTRA Ibl & Strnad spol. s r. o.) [bod I. výroku].
2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení částku 18.151,40 Kč (bod II. výroku).
3/ Rozhodl, že insolvenčnímu navrhovateli se po právní moci usnesení vrací záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč (bod III. výroku) a vyzval insolvenčního navrhovatele, aby mu do 15 dnů od právní moci usnesení sdělil číslo účtu, na který bude tato záloha vrácena (bod IV. výroku).
4/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit do 3 dnů od právní moci usnesení na účet insolvenčního soudu soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod V. výroku).
Insolvenční soud uzavřel, že je důvod zamítnout insolvenční návrh, jelikož insolvenční navrhovatel nedoložil [ve smyslu ustanovení §105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] splatnou pohledávku za dlužníkem. Co do tvrzení insolvenčního navrhovatele, že má vůči dlužníku pohledávky v celkové výši 2 miliony Kč z titulu nevrácených půjček poskytnutých dlužníku v letech 2004 až 2007, které dlužník písemně uznal co do důvodu a výše 3. května 2007 (dále jen „uznání dluhu“), dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:
1/ Podstatné je, že insolvenční navrhovatel nepředložil jednotlivé smlouvy o půjčkách a že z jeho tvrzení neplyne (vzhledem k tomu, že jde o občana Spolkové republiky Německo), kterým právním řádem se smlouvy o půjčkách řídí (chybí údaj o místu uzavření půjček, předání peněz a uznání závazku). Nelze tedy určit, zda uznání závazku má náležitosti předvídané daným právním řádem. Přitom na smlouvy uzavřené po 1. květnu 2004 dopadá Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uvozená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva“). Srov. zejména články 3 a 4 odst. 1 a 2 Úmluvy. Při absenci dohody o rozhodném právu by s ohledem na bydliště navrhovatele bylo rozhodné německé právo.
2/ Insolvenčnímu návrhu by (však) nebylo možné vyhovět, i kdyby rozhodným právem bylo právo České republiky. Uznání dluhu totiž podepsal jménem dlužníka jeho bývalý jednatel P. I. (dále jen „P. I.“), jemuž zanikla funkce jednatele 2. ledna 1999. To, zda insolvenční navrhovatel jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, je sporné. K prokázání pohledávky insolvenčního navrhovatele by tak insolvenční soud musel provádět rozsáhlé dokazování zahrnující účastnický výslech insolvenčního navrhovatele a výslech svědka P. I., tedy dokazování přesahující rámec dokazování přípustného v insolvenčním řízení.
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.080 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníku, když k jejímu osvědčení by bylo zapotřebí provést rozsáhlé dokazování, pro něž není prostor v insolvenčním řízení, a pro stručnost odkázal na odůvodnění usnesení insolvenčního soudu. V dotčených souvislostech poukázal odvolací soud na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) [usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
K řečenému odvolací soud dodal, že je s insolvenčním soudem v plné shodě v tom, že jedinou listinou označenou jako uznání dluhu, ohledně které vznáší dlužník celou řadu kvalifikovaných výhrad, jejichž pravdivost by bylo lze potvrdit nebo vyvrátit jen dalším dokazováním popsaným insolvenčním soudem (jehož rozsah vybočuje z mezí důkazního řízení vedeného pro potřebu zjištění úpadku dlužníka), nelze mít za doložené splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele.
Ostatně (pokračoval odvolací soud) neexistující závazek nelze ani platně uznat s účinky předjímanými v §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Důvody vzniku pohledávek popsal insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu tak, že podle smluv o půjčkách uzavřených písemně dne 10. ledna 2004 na částku 300.000 Kč, dne 19. března 2004 na částku 600.000 Kč, dne 2. června 2004 na částku 300.000 Kč, dne 27. června 2004 na částku 300.000 Kč, dne 13. března 2006 na částku 300.000 Kč a dne 7. března 2007 na částku 200.000 Kč, mělo dojít k předání uvedených částek dlužníku a dlužník půjčky včas nevrátil.
V situaci, kdy dlužník kvalifikovaně brojil proti uznání dluhu, insolvenčnímu navrhovateli nic nebránilo v tom, aby k doložení svých pohledávek předložil smlouvy o půjčkách stejně jako doklady o jejich poskytnutí, což se nestalo (insolvenční navrhovatel takové důkazy nepředložil, ani neoznačil). Proto samotné uznání dluhu, jež dlužník kvalifikovaně zpochybňuje důkazními návrhy, jež by byly způsobilé vyvrátit právní domněnku existence dluhu uznaného podle §558 obč. zák., avšak jejichž provedení vybočuje z mezí dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku, nepostačuje pro závěr, že insolvenční navrhovatel doložil (pro potřeby insolvenčního řízení) splatné pohledávky za dlužníkem.
Mimo rámec dokazování prováděného v insolvenčním řízení zásadně jen ke zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, by bylo též zapotřebí další šetření k tomu, zda insolvenční navrhovatel věděl, že P. I. v době uznání dluhu nebyl jednatelem dlužníka.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit (dle odvolacího soudu) tradiční judikatura spočívající na tom, že právní domněnku existence dluhu uznaného podle §558 obč. zák. lze vyvrátit jen důkazem, že dluh vůbec nevznikl, a že uznáním dluhu přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Ta se pravidelně aplikuje jen v běžném nalézacím (sporném) řízení, jehož předmětem je přiznání práva věřitele na peněžité nebo nepeněžité plnění proti dlužníku. V insolvenčním řízení pro potřebu doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, se však (z důvodů shora vyložených) prosadit nemůže.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům) podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno z obsahového hlediska) ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že zjistí úpadek dlužníka.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že není aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu, jelikož neosvědčil splatnou pohledávku za dlužníkem. Potud uvádí, že splatnou pohledávku za dlužníkem doložil uznáním dluhu, jehož předmětem byly smlouvy o půjčkách. K tomu dodává (poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009), že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání a je pak na dlužníku, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného, aby to prokázal. Je-li dlužníkem prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá vyvrátit právní domněnku existence dluhu (§133 o. s. ř.), jelikož je jejím opakem. Dlužník ovšem (míní dovolatel) neuvedl v žádném vyjádření relevantní důkaz způsobilý tuto domněnku vyvrátit. V posledním vyjádření k odvolání se dlužník zabýval pouze tím, že insolvenční navrhovatel se mylně domnívá, že písemné uznání dluhu nahrazuje důkaz o existenci splatného dluhu (uvedl pouze pochybnosti o statusu uznání dluhu jako takového a nevyvrátil domněnku uznání dluhu).
Oba soudy dle dovolatele posoudily nesprávně právní otázku, zda uznání dluhu, které je způsobilé v nalézacím řízení založit a tedy i prokázat domněnku existence dluhu (byť vyvratitelnou), je v insolvenčním řízení způsobilým podkladem pro osvědčení dluhu (jemu odpovídající pohledávky). Postačí-li uznání dluhu k prokázání jeho existence, tím spíše musí postačit (se zřetelem k argumentu a fortiori) k jeho osvědčení, míní dovolatel.
Dovolatel nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že co do otázky aktivní věcné legitimace je břemeno tvrzení a důkazní břemeno na něm, se zřetelem k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1368/2009 ovšem usuzuje, že tato břemena unesl.
Dlužno dodat (uzavírá dovolatel), že ač je uznání dluhu dostatečným dokladem pro osvědčení jeho existence, soud dovolatele nevyzval v žádné fázi (insolvenčního) řízení, aby svá tvrzení prokázal (tedy doložil smlouvy o půjčkách); přesto za jeden z důvodů absence aktivní věcné legitimace označil nepředložení těchto smluv.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje za to, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pro výklad insolvenčního zákona jeho znění účinné do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §105 insolvenčního zákona, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.
Dle ustanovení §143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku.
K právním otázkám otevřeným dovoláním činí Nejvyšší soud následující závěry.
I. K uznání dluhu.
Podle ustanovení §558 obč. zák. (ve znění, jež se od uznání dluhu 3. května 2007 do 31. prosince 2013, kdy byl občanský zákoník zrušen, nezměnilo), uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu účinků písemného uznání dluhu dle §558 obč. zák. ustálena v následujících závěrech:
1/ Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127).
2/ Neexistence uznaného dluhu (závazku), nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je s těmito závěry ve zjevném rozporu. Přitom úvaha odvolacího soudu, že tradiční judikatura (podle níž lze vyvrátit právní domněnku existence dluhu uznaného podle §558 obč. zák. jen důkazem, že dluh vůbec nevznikl, a uznáním dluhu přechází důkazní břemeno na dlužníka) se nemůže prosadit v insolvenčním řízení pro potřebu doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, nemá oporu ani v textu insolvenčního zákona, ani v argumentaci obsažené v napadeném usnesení. Jinak řečeno, písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení §558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu §105 insolvenčního zákona; insolvenční zákon v dotčeném ohledu neposkytuje žádný důvod pro odchylný závěr.
II. K vadám řízení.
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3 o. s. ř., včetně tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř.
Ustanovení §229 odst. 3 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost usnesení ve věci samé se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. pak jde např. tehdy, jestliže odvolací soud projedná odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (insolvenčního soudu) „ve věci samé“ a rozhodne o něm bez nařízení odvolacího jednání, aniž jde o postup dovolený úpravou obsaženou pro poměry insolvenčního řízení v ustanovení §94 insolvenčního zákona (srov. obdobně - ve vztahu k §214 odst. 2 a 3 o. s. ř. pro jiná občanská soudní řízení - např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě takovou vadou je postiženo odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud projednal odvolání insolvenčního navrhovatele a rozhodl o něm bez nařízení odvolacího jednání.
Podle ustanovení §94 insolvenčního zákona platí, že k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže a/ se odmítá odvolání, b/ se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení, c/ odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, d/ se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1 občanského soudního řádu, e/ odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (odstavec 2). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odstavec 3).
V intencích §94 odst. 1 insolvenčního zákona je pravidlem, že odvolací soud je povinen projednat odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení při odvolacím jednání. Výjimky z tohoto pravidla vymezuje ustanovení §94 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. O případy uvedené v ustanoveních §94 odst. 2 písm. a/, b/, d/ a e/ a odst. 3 insolvenčního zákona v dané věci nešlo, takže zbývá určit, zda možnost rozhodnout o podaném odvolání bez nařízení odvolacího jednání plynula odvolacímu soudu z ustanovení §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí obsáhle zabýval (zčásti i poměřením své judikatury se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v R 14/2011) předpoklady, za kterých insolvenční soud může v případech, kdy je důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu (jen) skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou aktivní věcnou legitimaci, vydat takové rozhodnutí, aniž nařídí jednání (v intencích §85 odst. 1 a §133 insolvenčního zákona).
V dané věci ovšem insolvenční soud projednal insolvenční návrh a rozhodl o něm po jednání (srov. protokol o jednání, jež se konalo 3. července 2013, A-31). Důvody, pro které nenařídil jednání odvolací soud (výklad §94 insolvenčního zákona), v napadeném rozhodnutí naopak chybí.
Výkladem ustanovení §85 odst. 1 a §133 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval (vedle R 14/2011) dále i v usnesení ze dne 22. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 41/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 122. V něm uzavřel, že ustanovení §133 odst. 1 insolvenčního zákona upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ustanovení §133 odst. 2 věta první insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení §133 odst. 1 insolvenčního zákona neuvedenou, výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení §133 odst. 1 insolvenčního zákona. Rozhodnutí insolvenčního soudu v dané věci tak bylo rozhodnutím „ve věci samé“, jež podle zákona mělo být (a také bylo) vydáno po nařízení jednání, takže ani podle ustanovení §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona nesměl odvolací soud rozhodnout o podaném odvolání, aniž nařídil k jeho projednání odvolací jednání. Jestliže tak odvolací soud přesto učinil, pak zatížil odvolací řízení zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř.
Řečené platí tím více, že i v duchu další argumentace odvolacího soudu (přihlášení se k závěrům insolvenčního soudu ohledně pochybností co do rozhodného a ohledně nedoložení písemných smluv o půjčkách) je zjevné, že právě odvolací jednání mohlo a mělo být tím místem (stejně, jako se tak mohlo a mělo stát již při jednání insolvenčního soudu), na kterém k výzvě odvolacího soudu měl insolvenční navrhovatel konkretizovat svá tvrzení ohledně těch údajů, jež soudům nedovolily jednoznačný závěr na téma, jakého rozhodného práva se ohledně svých pohledávek dovolává, jakož i místem, k němuž měl být insolvenční navrhovatel obeslán s požadavkem, aby předložil písemné smlouvy o půjčkách (jehož nesplnění by případně mohlo být signálem zpochybňujícím věrohodnost jeho tvrzení a směřujícím k úvahám o spornosti pohledávek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu