ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1158.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1158/2015 -67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovoláních podaných J. H. , R. Š. , P. P. a Ing. J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 71/2013, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H., P. P. a Ing. J. R. odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 1 T 71/2013 byl J. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) – pod bodem 1) výrokové části rozsudku, R. Š. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. – pod bodem 2) výrokové části rozsudku, P. P. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaným ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. – pod bodem 3) výrokové části rozsudku, a Ing. J. R. byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) – pod bodem 4) výrokové části rozsudku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl J. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívávající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře při získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu dvou let. R. Š. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře při získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu dvou let. P. P. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti – provozování autoškoly a zákazu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem podnikání – provozování autoškoly na dobu tří let. Ing. J. R. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře při získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Stejným rozsudkem byl Ing. J. R. podle §226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání skutků pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán, a dále byl zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání skutků pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána J. H., R. Š., P. P. a Ing. J. R., a o odvolání státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014 tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podali J. H., R. Š., P. P. a Ing. J. R. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Uplatněné dovolací důvody spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Namítl, že napadenému usnesení předcházelo řízení, v němž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť v řízení nebylo bez jakýchkoli pochyb prokázáno, že se posuzovaný skutek stal a že jej spáchal obviněný. S ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci poté není posuzovaný skutek takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly. Učiněná skutková zjištění předně nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž soudy při zjišťování skutkového stavu porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a mezi jejich zjištěními a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, což svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel trestního řízení, v důsledku čehož měl být podle §226 písm. a), b) a c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Postupem soudů tak bylo dotčeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Ve vztahu k napadenému usnesení soudu druhého stupně uvedl, že tento nesprávně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přestože již bylo rozhodováno na základě nesprávného právního posouzení věci, spočívajícího v nesprávně hodnocených důkazech a neprovedení důkazů navrhovaných obviněným k prokázání jeho neviny. Zejména nebyl proveden důkaz výslechem autora softwarového systému společnosti AutoCont CZ, a. s., pro realizaci závěrečných zkoušek, přičemž provedení takového důkazu by svědčilo ve prospěch obviněného, neboť by bylo prokázáno, že skutek, který je obviněnému kladen za vinu, nemohl jak z technického, tak ani praktického hlediska provést. Rovněž nebyl brán v potaz navrhovaný důkaz grafologickým posudkem. V další části dovolání popsal skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to se závěrem, že nebyl předložen jediný přímý důkaz prokazující jeho trestnou činnost. Stejně tak chybí přímý důkaz o tom, že jednal v úmyslu umožnit uchazečům získat řidičské oprávnění, aniž by pro to splnili předepsané podmínky. Dále rozvedl teorii o případné motivaci některých svědků, jejichž výpovědi svědčily v neprospěch obviněného. Rovněž nebyl prokázán případný motiv obviněného a neexistuje důkaz, že by za své údajné aktivity dostal od uchazečů nějaké protiplnění. Soudy se ani nevypořádaly s výpovědí obviněného, z níž vyplývá, že zkoušky probíhají ve zkušebně s větším počtem uchazečů a není možné, aby byl komisař s uchazečem při konání zkoušky sám a mohl průběh zkoušky jakkoli ovlivnit. Obviněný shrnul, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nevyplývá žádná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 1 T 71/2013, v celém rozsahu zrušil a dále aby postupoval podle §265m tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby.
Obviněný R. Š. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve namítl, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou ve výrocích soudů prvního a druhého stupně a v jejich odůvodněních popsány tak, že nevykazují všechny zákonné znaky trestného činu. Dále ve svém dovolání zrekapituloval skutková zjištění stran svědeckých výpovědí. K výpovědi O. S. poznamenal, že tato několikrát změnila svoji výpověď. Nadto uvedl, že se soud nevypořádal s námitkou, že trestnost skutku v tomto případě [skutek pod bodem c)] zanikla s ohledem na novelu zákona č. 247/2000 Sb. V důsledku změny zákona již nelze osobě komisaře nadále klást za vinu, že vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo jinému právnímu předpisu tím, že nepodrobil žadatele o řidičské oprávnění pro skupinu A21 zkoušce ze znalostí a ovládání a údržby vozidla, přičemž právě citovaná novela vypustila povinnost uchazeče o řidičské oprávnění vykonat pro skupinu A21 zkoušku ze znalostí ovládání a údržby vozidla. Uvedená skutečnost nemůže mít po účinnosti citované novely za následek vznik neoprávněného prospěchu, tedy jakéhokoli materiálního nebo imateriálního majetkového zvýhodnění. Dotčená osoba tak nemohla jednat v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a naplnit tak všechny obligatorní znaky trestného činu. V podrobnostech obviněný odkázal na stanovisko zpracované doc. JUDr. T. G., Ph.D., které je součástí spisového materiálu. Rozhodnutí soudu s ohledem na výše uvedené spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Ke skutku ohledně A. O. uvedl, že byl spáchán trestný čin podvodu, neboť neznámá osoba uvedla v omyl obviněného i autoškolu, když se tato při absolvování výcviku v autoškole za A. O. vydávala. Dále podotkl, že neexistují žádné důkazy, že obviněný umožnil neoprávněně získat řidičské oprávnění J. J.. Závěry soudu ve vztahu k tomuto skutku jsou chybné a v rozporu s provedeným dokazováním. Neexistují ani žádné důkazy, že by obviněný umožnil neoprávněně získat řidičské oprávnění L. R. V tomto bodě svého dovolání uzavřel, že ze zjištěných skutečností není možné učinit jiný závěr než ten, že obhajoba obviněného nebyla vyvrácena a závěry soudu jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014 v celém rozsahu zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci“.
Obviněný P. P. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je ve výroku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění popsán tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pomoc k trestnému činu totiž musí zahrnovat i skutečnosti subjektivního rázu a musí být prokázán přímý a bezprostřední vztah mezi pomocníkem a pachatelem. Přitom k závěru, že takový vztah existoval mezi obviněným a R. Š., soudy dospěly pouze na základě nepodložené hypotézy. V tomto soudům vytkl nedostatečně provedené dokazování. Soudy obou stupňů tedy nesprávně posoudily závislost jednání pomocníka na činnosti hlavního pachatele (zásada akcesority účastenství) a taktéž úmysl pomocníka směřující k účasti na konkrétním trestném činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014 v celém rozsahu zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci“.
Obviněný Ing. J. R. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou ve výroku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění popsány tak, že nevykazují všechny zákonné znaky trestného činu a navíc jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Neexistují žádné důkazy o tom, že by obviněný umožnil neoprávněně získat řidičské oprávnění P. Š. [skutek a) a b)], J. J., J. T., T. U., R. P., L. Ď. a A. D. [skutek c)], přičemž obviněný v tomto rozporuje závěry vyplývající z provedených svědeckých výpovědí, kdy mj. zpochybňuje výpověď zkušebních komisařů O., J. a M., kteří uvedli, že obviněný byl v předmětné době na jiném místě a nemohl provést zkoušky uvedených uchazečů. Soud nadto nevyhověl návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu stran nedoslýchavosti a špatného zraku zkušebního komisaře M. K tomuto uzavřel, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Pokud je dále obviněnému kladeno za vinu, že umožnil neoprávněně získat řidičské oprávnění G. M., L. G. a M. C. [skutek d)], tak provedené důkazy obviněný opět rozporuje, a to se závěrem, že obhajoba obviněného nebyla vyvrácena a závěry soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním. V případě P. B., kterému měl umožnit neoprávněně získat řidičské oprávnění [skutek e)], mj. podotkl, že rozsudek je ohledně tohoto skutku nepřezkoumatelný, neboť soud uvedl, že výpověď svědka B. byla vyvrácena listinnými důkazy, aniž by uvedl kterými. K výpovědi J. K. [skutek f)], kterému měl umožnit neoprávněně získat řidičské oprávnění, mj. uvedl, že jeho výpověď je zmatečná a svědek si ve své výpovědi odporuje. V případě F. M. [skutek g)], kterému měl umožnit neoprávněně získat řidičské oprávnění, podotkl, že F. M. skutečně radil, avšak pouze u zkušebního testu, nikoli v rámci testu „ostrého“. Soud navíc při svých úvahách vycházel toliko z výpovědi F. M. a zcela pominul výpovědi svědků K. a D. Obviněný dále rozporuje skutková zjištění v případě M. V. [skutek h)] a L. B. [skutek i)], kdy v případě druhého jmenovaného soud své rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, které nebyly dokázány a dokonce ani dokazovány nebyly. Tedy skutečností, zda si svědek vzpomíná na manipulaci s vozidlem. Pokud jde o skutek, kdy měl obviněný umožnit neoprávněně získat řidičské oprávnění R. J., J. J. a D. B. [skutek j)], tak v tomto zejména rozporuje svědecké výpovědi zaměstnanců Ministerstva dopravy, které považuje za rozporné a nevěrohodné. K tomuto bodu uvedl domněnku, zda zaměstnanci Ministerstva dopravy nemohli manipulovat za účelem „úspěchu“ kontroly, či za účelem neoprávněného čerpání finančních prostředků, s dokumenty předloženými Ministerstvem dopravy. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 13 To 538/2014 v celém rozsahu zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci“.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve uvedla, že s odkazem na uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Proto nelze přihlížet k těm námitkám, které zpochybňují proces dokazování, zejména věrohodnost svědků. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména pokud existuje tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tedy v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení apod. Výslovně námitku extrémního nesouladu formuloval obviněný J. H., avšak nedůvodně, neboť jeho argumentace nevybočila z obvyklého rámce námitek skutkových. Dále uvedla, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, důkazně podložených a rovněž řádně zhodnocených. Právní posouzení věci je vzhledem ke všem obviněným správné. Není pochyb, že v posuzovaném případě byl zasažen objekt stíhaného trestného činu, a to zájem státu jednak na řádném výkonu pravomoci úřední osoby, a jednak na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. V tomto státní zástupkyně uzavřela, že obvinění byli přisouzenými trestnými činy uznáni vinnými právem a nedošlo k naplnění ve věci uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Zároveň je patrné, že naprostá většina námitek uplatněných v dovoláních obviněných je obsahově shodného charakteru s těmi, které již byly obviněnými uplatněny v řízení o odvolání a v rámci jejich obhajoby před soudem prvního stupně, přičemž oba soudy na tyto dostatečně reagovaly. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. H., R. Š., P. P. a Ing. J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředích (odvoláních) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích odkazují a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Jednotlivá dovolání obviněných přitom v některých otázkách obsahují obdobné (případně totožné) výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze.
Nejvyšší soud především považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení rozporů mezi některými svědeckými výpověďmi, případně hodnocení dalších důkazů či přímo neexistenci důkazů), dále i neprovedení části důkazů (neprovedení výslechu navrhovaných svědků, neprovedení důkazu grafologickým posudkem či neprovedení vyšetřovacího pokusu stran nedoslýchavosti a špatného zraku zkušebního komisaře), přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, uplatněná obviněným J. H., není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného (obviněných) a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Přitom pokud jsou tyto závěry dokazovány nejen řadou označených svědeckých výpovědí, záznamy Ministerstva dopravy ČR, zprávami příslušných městských úřadů, záznamy zaměstnavatelů uchazečů o řidičské oprávnění, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětných skutků jako trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. [případně spáchaného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], resp. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Právně relevantně by sice byly uplatněny námitky obviněných stran nenaplnění všech obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, avšak i v tomto obvinění vycházejí z jejich vlastní interpretace provedeného dokazování a z vlastní (pro ně příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) verze skutkového stavu věci. Nadto lze poukázat, že obvinění tyto námitky blíže nerozvedli a není tak jasné, které konkrétní znaky skutkové podstaty považovali za absentující.
I. K dovolání obviněného J. H.
K problematice dokazování a zásahům do skutkového stavu věci, stejně jako k otázce naplnění znaků předmětné skutkové podstaty, se již Nejvyšší soud vyjádřil na jiném místě tohoto rozhodnutí, přičemž uvedená obecná východiska a z nich plynoucí závěry jsou aplikovatelná i v souvislosti s námitkami obviněného stran nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů, chybějících přímých důkazů, případné motivace některých svědků, logické návaznosti mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, či neprokázání motivu a úmyslu obviněného.
Dále lze uvést, že na neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz . Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Uvedená (procesní) vada má totiž vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku . Nelze však přistoupit na tezi, že by se každý neprovedený důkaz stal tzv. opomenutým . Dle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně logicky odůvodnil, proč byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování (viz str. 27 rozsudku).
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přitom však k tomuto neuvedl jakékoli argumenty, kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně náležitě odůvodnil, z čeho vycházel při ukládání trestu obviněnému (viz str. 30 rozsudku, případně též str. 26 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud neshledal, že by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. K dovolání obviněného R. Š.
K problematice dokazování a zásahům do skutkového stavu věci, stejně jako k otázce naplnění znaků předmětné skutkové podstaty, se již Nejvyšší soud vyjádřil na jiném místě tohoto rozhodnutí. Tato východiska jsou přitom aplikovatelná i v souvislosti s námitkami obviněného stran svědecké výpovědi O. S., absolvování výcviku v autoškole v případě A. O., neoprávněného získání řidičského oprávnění J. J. a L. R., případně, že obhajoba obviněného nebyla provedeným dokazováním vyvrácena.
Obviněnému lze však přisvědčit v tom, že se soud druhého stupně dostatečně nevypořádal s námitkou stran trestnosti skutku uvedeného pod bodem 2. c), přičemž obviněný k tomuto namítá, že v důsledku novelizace zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů (dále jen zákon č. 247/2000 Sb.) nelze osobě komisaře nadále klást za vinu, že vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo jinému právnímu předpisu tím, že nepodrobil žadatele o řidičské oprávnění pro skupinu A21 zkoušce ze znalostí ovládání a údržby vozidla. Nejvyšší soud nejprve podotýká, že podle §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 247/2000 Sb., ve znění účinném do 18. 1. 2013, se žadatel o řidičské oprávnění musel podrobit zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, která se mj. skládala ze znalostí ovládání a údržby vozidla kromě skupiny AM . V důsledku novelizace zákona však došlo ke změně ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 247/2000 Sb., a od 19. 1. 2013 se žadatel o řidičské oprávnění musí podrobit zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, která se mj. skládá ze znalostí ovládání a údržby vozidla, jde-li o žadatele o řidičské oprávnění pro skupinu C1, C1+E, C, C+E, D1, D1+E, D nebo D+E . Předmětný skutek se odehrál dne 20. 3. 2009, tedy za účinnosti zákona č. 247/2000 Sb., ve znění účinném do 18. 1. 2013. Avšak s přihlédnutím k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého (kterých) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, nezbývá než konstatovat, že soudy měly u předmětného skutku vycházet z ustanovení zákona č. 247/2000 Sb. ve znění účinném od 19. 1. 2013, jelikož tato úprava je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud však zároveň podotýká, že předmětný skutek se netýká pouze nesprávného postupu obviněného, coby zkušebního komisaře, když uchazečku O. S. nepodrobil zkoušce ze znalosti ovládání a údržby vozidla, ale dotýká se i dalšího nesprávného postupu, který byl v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., resp. §43 citovaného zákona. Obviněný tak mj. umožnil uchazečce neoprávněné získání řidičského oprávnění, když zkouška z praktické jízdy trvala (v rozporu právě s §43 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb.) pouze 10 – 12 minut. Byť tedy soud prvního stupně pochybil, a soud druhého stupně následně uvedenou vadu nenapravil, když obviněnému kladl za vinu, že uchazečku nepodrobil zkoušce ze znalosti ovládání a údržby vozidla, tak při uvážení všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tedy situace obviněného ve věci by se podstatně nezměnila, a zároveň otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání R. Š. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
III. K dovolání obviněného P. P.
Pokud obviněný namítá nedostatečně provedené dokazování v předmětné věci, tak k problematice dokazování a možným zásahům do skutkového stavu věci se již Nejvyšší soud vyjádřil na jiném místě tohoto rozhodnutí.
K námitce obviněného stran chybného závěru, že měl jednat v pozici pomocníka lze uvést, že obviněný i v tomto vychází z vlastní interpretace provedeného dokazování. Soudy však přesvědčivě odůvodnily, jakým způsobem dospěly ke svým závěrům, přičemž vycházely především ze svědecké výpovědi L. R. Nejvyšší soud podotýká, že z jednání, jak je uvedeno pod bodem 3. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí (str. 16), je zřejmé, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť poskytl jinému pomoc k tomu, aby jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 345/2010, podstatné je, že osoba jako účastník na trestném činu poskytla hlavnímu pachateli pomoc k jeho spáchání, byť zprostředkovaně, a tudíž nebyla přerušena příčinná souvislost mezi jejím jednáním a jednáním hlavního pachatele, kterým došlo k následku trestného činu . Již soud prvního stupně se vztahem P. P. a R. Š. dostatečně zabýval (viz např. str. 16 rozhodnutí) a Nejvyšší soud v těchto závěrech neshledal žádné vady, které by odůvodňovaly zásah do zjištěného skutkového stavu.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Lze uzavřít, že z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání P. P. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. K dovolání obviněného Ing. J. R.
K problematice dokazování a zásahům do skutkového stavu věci, jakož i k otázce naplnění znaků předmětné skutkové podstaty, se již Nejvyšší soud vyjádřil na jiném místě tohoto rozhodnutí, přičemž uvedená obecná východiska, a z nich plynoucí závěry, jsou aplikovatelná i v souvislosti s námitkami obviněného stran rozporů v provedeném dokazování, neexistence důkazů ke skutečnostem, že by obviněný umožnil neoprávněně získat řidičské oprávnění uchazečům uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, zpochybnění svědeckých výpovědí zkušebních komisařů, manipulace s vozidlem v případě M. V. [skutek h)] a L. B. [skutek i)], upřednostnění závěrů z některých svědeckých výpovědí před jinými, či nevěrohodnosti svědeckých výpovědí zaměstnanců Ministerstva dopravy. Nejvyšší soud dále k neprovedení vyšetřovacího pokusu stran namítané nedoslýchavosti a špatného zraku zkušebního komisaře M. podotýká, že je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Soud druhého stupně nadto dodal, že neshledal důvod zpochybňovat výpověď svědka M. Stejně tak se soudy zabývaly výpovědí svědka P. B. (viz např. str. 20, 21 rozsudku soudu prvního stupně) a závěry soudů jsou i v tomto bodě dostatečně důkazně podloženy, přičemž lze dodat, že se opětovně jedná o námitku uplatněnou již v odvolání obviněného.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Lze uzavřít, že z uvedeného zjevně plyne, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Ing. J. R. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu