ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1234.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1234/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 61 To 143/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 113/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 16 T 113/2012 , byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen „tr. zákoník“) a dále přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině spočívajícím v tom, že „ v době od 1. 6. 2004 do 5. 12. 2011 v P., B. ve 2. patře domu ve společně užívaném bytě fyzicky a psychicky týral svou družku J. F., tím, že ji v intervalech přibližně 1 x za tři měsíce fyzicky napadal fackami a pěstmi, přičemž ji vulgárními a hrubými způsoby urážel, chodil ji doprovázet ze zaměstnání domů, takže sama bez jeho doprovodu nesměla nikam chodit, neposkytl jí klíče od bytu, způsoboval jí modřiny, krvácení z nosu a rozseknutí rtu, zakázal jí časem chodit do zaměstnání a po svém odchodu z bytu poškozenou v bytě zamykal, takže tam musela čekat na jeho příchod, přičemž jí kontroloval mobilní telefon, zda během dne nevolala, dával jí příkazy, které musela plnit a následně odvedenou práci kontroloval poté co se na ní dopouštěl násilí, chtěl vždy sex a vše gradovalo tím, když 4. 12. 2011 poškozená nechtěně šlápla psovi na nohu, pes zakňučel a obviněný na to zareagoval tak, že na ni začal řvát hrubě a vulgárně jí nadával, vyčítal jí, že nic neumí a následně ji udeřil na pravou stranu tváře a částečně do nosu, takže jí začala téct krev z nosu, dále jí způsobil rozseknutí levé části horního rtu a mlátil ji zaťatými pěstmi pravou rukou do zad, do levé tváře a do oblasti levého oka, čímž jí způsobil hematom levé orbity, přičemž násilí do obličeje bylo způsobilé vyvolat poranění centrálního nervového systému, či pohmoždění mozku, případně v důsledku prudkého pohybu hlavy i krvácení do lební dutiny a poškozená dne 5. 12. 2011 po odchodu obviněného z bytu zavolala hlídku Policie ČR a následně byla převezena na ošetření do ÚVN S.“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Rozsudkem byl dále obviněný M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že jednání obviněného blíže popsané ve výroku rozsudku naplnilo znaky přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 16 T 113/2012, podal obviněný M. P. odvolání, které směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 61 To 143/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. P. při nezměněném výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 61 To 143/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1125 - 1130) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poté, co obviněný zrekapituloval průběh dosavadního řízení, uvedl, že trestná činnost, které se měl dopustit, není dostatečně specifikována, kdy chybí uvedení způsobu jejího páchání, tedy které jednotlivé útoky či ataky, měly naplnit skutkovou podstatu trestných činů jemu kladených za vinu, a také počátek trestné činnosti, jak jej stanovily soudy, není na žádném místě odůvodněn. Za zásadní považuje, že v dané věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení, kdy má za to, že napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, jimiž je naplněn zákonný znak jemu za vinu kladených trestních činů, tedy týrání, dlouhodobosti a zavinění , kdy z popisu skutků a ani z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých skutečností dospěl soud k tomuto závěru. Stran naplnění znaku týrání uvedl, že na žádném místě napadeného rozhodnutí nebyl uveden a prokázán tento znak, tedy zlé nakládání s osobou blízkou nebo s jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a také určitou trvalostí, která tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, a tedy nemůže být jeho jednání popsané v napadaném rozhodnutí subsumováno pod skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. K tomuto nebyla poškozená ani jednou vyslechnuta či dotazována. Má za to, že soudy skutek nesprávně právně posoudily. Obviněný brojí také proti tvrzení Městského soudu v Praze, že by poškozená měla k němu pozitivní, nikoliv mstivý vztah, což dokazují její neustálé otázky a vyjadřování se v tom smyslu, že půjde sedět, což jí měla uvádět policejní vyšetřovatelka a o čemž byla poškozená přesvědčená a přála si to. Dále uvedl, že nebyl dostatečným způsobem popsán ani další znak skutkové podstaty, a to dlouhodobost , kdy poškozená F., ale ani žádný ze svědků v rámci své výpovědi nepodali ucelenou výpověď o tom, jak přesně a od kdy mělo docházet k tvrzenému týrání. Stran chybějícího vyjádření subjektivní stránky obou trestných činů kladených mu za vinu, tedy zavinění , uvedl, že ze strany poškozené byly prokázány fabulace a lži, kdy její výpovědi vykazují značné rozpory.
Obviněný dále uvádí, že jeho vina byla vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, kdy jsou s nimi v extrémním nesouladu, má tedy za to, že v jeho případě byla porušena zásada spravedlivého procesu, zejména principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Tento extrémní rozpor spatřuje především v neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, zejména výpověď jeho bratra P. P., kdy soud toto nezohlednil a ani P. P. nepředvolal jako svědka. Dále odkazuje na výpověď znalce při hlavním líčení Prof. MUDr. Bouška (správně Doc. PhDr. Marek Preiss, PhD.), který nevyloučil, že by si poškozená byla schopna celé obvinění vymyslet a jestliže by poškozená byla po dobu 7 let soustavně nucena k sexu a omezována na svobodě, pak by se u ní vyvinul syndrom týrané ženy, což se ale u poškozené nestalo a znalecký posudek tedy nesvědčil o jeho vině, naopak potvrzoval jeho nevinu. Obviněný taktéž napadá svědecké výpovědi T. F., T. R. a Z. K., maje za to, že žádný z nich nevypovídal o skutečnostech, které by sám zažil a vnímal napřímo a poukazuje na svědecké výpovědi svědků H., K. a K., kteří se dle něj s poškozenou bavili intenzivněji než její rodina, která se o ni nikdy nestarala a ani nyní nestará. Závěrem poukazuje na osobnost poškozené a znalecký posudek, jenž konstatoval, že poškozená z důvodu sníženého intelektu a symplexní osobnosti nereagovala na jeho jednání dříve, což považuje za naprosto nesmyslné s ohledem na povahu zranění, které poškozená utrpěla dne 4. 12. 2011 v porovnání s tím, co poškozená tvrdí, že byla nucena po dobu 7 let ve vztahu s ním prožívat, kdy dále uvádí, že svědci souhlasně vypověděli, že žádné zranění na poškozené nikdy nepozorovali, stejně tak si nikdy na žádné zranění či příkoří nestěžovala.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 61 To 143/2015, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 16 T 113/2012 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 9. 2015, sp. zn. 1 NZO 890/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněným uplatněnou námitku stran toho, že soudy nevyjádřily způsob spáchání trestné činnosti, stejně též námitku, že počátek trestné činnosti, tak jak jej ohraničily soudy, není na žádném místě soudy nijak odůvodněn, lze zásadně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nicméně tyto námitky nejsou nikterak opodstatněné. V této souvislosti uvedl, že skutková věta rozsudku výslovně pojednává např. o fyzickém napadání poškozené fackami a pěstmi, způsobování modřin, krvácení a rozseknutí rtu, vulgárním a hrubém urážení, zákazech opouštět byt, zamykání poškozené v bytě atd., tedy způsob jednání obviněného je jasně a dostatečně vyjádřen. K námitce absence odůvodnění určení počátku páchání trestné činnosti státní zástupce odkázal na str. 3 napadeného rozsudku, kde se městský soud touto otázkou dostatečně a správně vypořádal, tedy ani tuto námitku obviněného nepovažuje za opodstatněnou. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám obviněného stran nenaplnění znaku týrání skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a dále také k námitce nedostatečného způsobu popsání znaku skutkové podstaty dlouhodobosti , a taktéž k chybějícímu vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce k nevyjádření, resp. vyjádření znaku skutkové podstaty týrání uvedl, že jednání popsané v skutkové větě napadaného rozsudku zahrnující např. dlouhodobé bití, hrubé urážky, způsobování zranění, zamykání v bytě a v bránění pohybu či kontroly mobilního telefonu, zcela jistě představuje zlé nakládání vyznačující se vysokým stupněm hrubosti, bezcitnosti a jistou trvalostí, kdy takové jednání by každá průměrná osoba jistě pociťovala jako těžké příkoří (srov. Rt 20/2006). Stejně tak bez jakéhokoliv podkladu považuje námitku obviněného k jim tvrzenému nedostatečnému způsobu vyjádření znaku dlouhodobosti , kdy poukazuje na fakt, že v skutkové větě napadeného rozsudku je trestná činnost obviněného přesně ohraničena daty 1. 6. 2004 – 5. 12. 2011, kdy nelze pochybovat o tom, že tato doba, tj. více než 7 let, vykazuje znak páchání „po delší dobu“ ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za naprosto bezpředmětnou poté považuje námitku nedostatku úmyslu, kdy uvádí, že jednání, jenž je popsáno v skutkové větě napadaného rozsudku, muselo být zcela evidentně vedeno úmyslem obviněného, kdy nelze někoho napadat několik let pěstmi, hrubými nadávkami, zamykat ho v bytě atd. z nedbalosti, což je z povahy věci vyloučeno. Státní zástupce má za to, že v dané věci soudy nikterak nepochybily a skutková věta vykazuje veškeré znaky obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
Dále státní zástupce uvedl, že námitku ve vztahu k obviněnému tvrzenému extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy taktéž nelze považovat za opodstatněnou, jelikož se jejím prostřednictvím obviněný domáhá, aby dovolací soud přezkoumal a hodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a taktéž aby prověřil správnost a úplnost provedeného dokazování či hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je však v dovolacím řízení zásadně nepřípustné.
Závěrem uvedl, že námitky týkající se právního posouzení dané věci považuje za nedůvodné a taktéž z odůvodnění dotčených rozhodnutí soudů nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kdy z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky na ně kladené ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., přičemž jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 61 To 143/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod odvolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené J. F., výpověď znalce MUDr. Ivana Boušky, výpovědi svědků T. R., T. F., Z. K., S. H., J. K., Ing. V. K.) vadná skutková zjištění (kdy obviněný obecně namítl, že skutková zjištění stran událostí před incidentem ze dne 4. 12. 2011 jsou vadná, neboť se namítaného jednání nedopustil, zjištění, zda dveře od bytu byly dne 5. 12. 2011 zamčené či toliko zabouchnuté, zda poškozená měla klíče od bytu) a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, respektive, že soudy provedené důkazy nehodnotily v souladu se zákonnými hledisky a neshromáždily všechny dostupné důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se namítaného jednání vůči poškozené nedopustil, vyjma incidentu ze dne 5. 12. 2011, přičemž uvádí, že poškozená měla klíče a byt sama opouštěla na nákupy, procházky se psem atd., stejně tak měla k dispozici mobilní telefon, který bez omezení užívala).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod .
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, přičemž nalézací soud doplnil dokazování na základě pokynů odvolacího soudu výslechem znalce, přičemž konstatoval, že další návrhy na doplnění, resp. opakování důkazů ze strany obhajoby jsou zjevně nadbytečné. Dále uvedl, že důkazy byly soudem nalézacím hodnoceny odpovídajícím způsobem a skutková a právní zjištění nalézacího soudu jsou správná (str. 3 napadeného rozsudku). V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného M. P., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné právní posouzení jednání kladených mu za vinu, resp. nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky předmětných trestných činů.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá-li takový čin po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím , tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí s pachatelem. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví , ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. §198 odst. 2 písm. d)], (srov. R 20/1984-I.). Pácháním činu po delší dobu se vzhledem k podstatě týrání, tedy zlého nakládání, jenž se vyznačuje určitou trvalostí, rozumí pácháním takového činu po delší dobu, o dobu trvání řádově v měsících. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1934-1945).
Přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem trestného činu omezování osobní svobody je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka . Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. R 1/1980, s. 20). Není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově , znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, apod. Jedná se o úmyslný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1712 - 1713).
Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný svou družku J. F. v období od 1. 6. 2004 do 5. 12. 2011, to je po dobu více než sedmi let, v intervalech přibližně 1x za tři měsíce fyzicky napadal, a to fackami a pěstmi, kdy jí způsoboval modřiny, krvácení z nosu a taktéž i rozseknutí rtu, vyžadoval na ní sex, dále ji napadal verbálně, kdy ji urážel hrubými a vulgárními výrazy, a omezoval ji v běžných denních činnostech, kdy ji vystavoval psychickému nátlaku spočívajícím v tom, že jí zakazoval opouštět společný byt, od tohoto ji neposkytl klíče, v bytě ji zamykal, neustále ji kontroloval, ať už šlo o osobní věci jako mobilní telefon nebo doprovázení do zaměstnání, kdy ji později zakázal do zaměstnání chodit, přičemž jí neustále dával příkazy, které musela plnit, čemuž se z obavy z jeho osoby podřizovala, kdy jeho jednání vygradovalo dne 4. 12. 2011 poté, co poškozená nechtěně šlápla psovi na nohu, na což obviněný reagoval agresivním způsobem spočívajícím v tom, že na ni začal hrubě řvát a vulgárně jí nadávat, vyčítat jí, že nic neumí, načež ji udeřil do tváře a způsobil jí krvácení z nosu, rozseknutí levé části horního rtu, a dále ji mlátil zaťatými pěstmi do zad, do levé tváře a do oblasti levého oka, čímž jí způsobil hematom levé orbity, načež následující den, tj. 5. 12. 2011 poškozená kontaktovala hlídku Policie ČR, která ji z bytu odvedla. Z uvedeného je zřejmé, že poškozená byla vystavena po dobu více než sedmi let ze strany obviněného, svého druha, zacházení, které zanechalo negativní stopy na jejím zdraví i psychice, byť u ní nebyla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Je zřejmé, že v době společného soužití s obviněným se jeho jednání ve vztahu k její osobě vyznačovalo hrubostí, ať již fyzickou či psychickou, kdy obviněný si počínal až agresivně.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že z výše popsaného skutkového stavu věci vyplývá naplnění všech znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy včetně namítaného znaku „týrání“ včetně požadované míry trvalosti a intenzity. Zákonný znak „po delší dobu“ obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). V řízení před soudem bylo prokázáno, že obviněný týral poškozenou nejméně od června roku 2004 do prosince roku 2011, to je celých sedm let, což zcela jistě nelze chápat jako krátkodobou záležitost.
Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích (dle skutkové věty k fyzickým útokům docházelo jednou za tři měsíce), tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozenou (omezování pohybu, vulgární ataky, apod.), je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, způsobilé vyvolat u poškozené pocit těžkého příkoří. Námitka obviněného je z těchto důvodů zjevně neopodstatněná.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že i pokud by poškozená jednání obviněného vůči své osobě na základě svých dosavadních životních zkušeností a nižšího intelektu nepociťovala subjektivně tak intenzivně, nelze z toho učinit závěr, že by nebyl naplněn znak „týrání“, jak dovozuje obviněný. Okolnost, že poškozená vnímala celé soužití s obviněným svébytným způsobem, sama o sobě nesnižuje závažnost jeho jednání jako společensky nebezpečného.
Stran naplnění znaků skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že dle skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný poškozenou omezoval tím, že jí znemožňoval opouštět byt, ke kterému neměla klíče, kdy dne 5. 12. 2011 poškozená po kontaktování Policie ČR musela být z bytu doslova vysvobozena poté, co hasičská záchranná služba s jejím souhlasem otevřela uzamčený byt. Jak bylo uvedeno výše, není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje, tedy i pokud by se jednalo o ojedinělý incident, byla jím naplněna předmětná skutková podstata.
K výše uvedenému lze doplnit, že je zcela evidentní, že se obviněný uvedeného jednání dopouštěl úmyslně ve smyslu ustanovení §15 tr. zákoníku, kdy si nelze dost dobře představit, že by se předmětného jednání dopouštěl z nedbalosti (§16 tr. zákoníku).
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným M. P. uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se s nimi soudy vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu