ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.126.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 126/2015 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. února 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 319/2014-379, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 37/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1 T 37/2014-352, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v době od měsíce prosince 2012 nejméně do počátku měsíce července 2013 v úmyslu vyvolat v poškozeném MUDr. J. Š. obavy o zdraví a život a v důsledku toho ho přimět k opuštění prostor domu v obci Ch., okr. B., které poškozený užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem nemovitosti V. D., poškozenému opakovaně zasílal textové zprávy a e-maily, ve kterých ho urážel, nazýval ho ďáblem, služebníkem satana, zrůdou, zastrašoval ho a v některých případech přímo požadoval konkrétně jeho neprodlené vystěhování z domu, opakovaně, nejméně ve dnech 9. 3. 2013, 28. 4. 2013 a 12. 6. 2013 poškozeného u domu v obci Ch. slovně obdobným způsobem napadal a fyzicky, byť pasivně mu svým tělem bránil ve vstupu do domu, nezjištěného dne v měsíci lednu 2013 prokopl vstupní dveře do bytu užívaného poškozeným v domě v obci Ch., a dne 1. 7. 2013 kolem 22:00 hod. v domě v obci Ch. nejprve opět slovně napadal poškozeného Š. a poté jej rukama chytil za oděv, udeřil do brady a dožadoval se jeho odstěhování“. Za to byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil zároveň omezení spočívající v tom, že „po dobu zkušební doby“ nevyhledá osobu poškozeného.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 319/2014-379, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. D. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů se při svém rozhodování nevypořádaly s otázkou, zda na posuzovaný případ nebylo namístě aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, upravující zásadu subsidiarity trestní represe. Soudům vytkl především to, že zcela přehlédly okolnosti předcházející i provázející projednávaný skutek, jestliže nevzaly v úvahu, že poškozený se po více měsíců dopouštěl neoprávněného jednání vůči jeho družce. Dlouhodobě neoprávněně setrvával v jejím obydlí a odmítal se vystěhovat, čímž porušoval její domovní svobodu. Formou útisku zneužíval jejího psychického stavu a nutil ji, aby proti své vůli trpěla jeho přítomnost ve své nemovitosti. V. D. se ho bála a měla obavu i o život a zdraví svých dětí. Tyto skutečnosti považuje dovolatel za významné potud, že podle jeho názoru značně snižují společenskou škodlivost jeho jednání. V této souvislosti zdůraznil, že nikoliv on, ale právě poškozený je svým založením agresivním jedincem, kdy v minulosti například napadl i svou bývalou manželku. Dovolatele i jeho družku opakovaně slovně provokoval a na jejich slušné výzvy k vystěhování se z domu nereagoval, úmyslně vyvolával konflikty, stupňoval napětí a při sebemenší vyhrocené situaci volal Policii ČR. Právě to vedlo dovolatele k tomu, že mu zaslal několik nekonkrétně formulovaných textových zpráv, v nichž ho nazval ďáblem či služebníkem satana. Tyto výroky i následné vzájemné slovní výměny, vyprovokované navíc poškozeným, však nebyly takové povahy, aby v poškozeném mohly vzbudit skutečnou obavu o jeho život a zdraví.
Odvolacímu soudu obviněný v dovolání vytkl, že bez dalšího uvěřil výpovědi poškozeného, podepřené svědectvím jeho přítelkyně, která ovšem nemovitost neoprávněně obývala s ním a byla na něm finančně závislá. Z hlediska posouzení toho, zda ze strany poškozeného MUDr. Š. mohlo případně dojít k porušování domovní svobody, soud vyslovil neopodstatněné podezření, že „sám obviněný mohl svým jednáním způsobit, že poškozený neměl nájemní smlouvu“. Tato domněnka neměla podle dovolatele reálný základ v provedeném dokazování a zcela vybočuje ze zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel připomněl, že poškozený podal u civilního soudu žalobu na ochranu osobnosti a návrh na vydání předběžného opatření, ovšem nezaplatil soudní poplatek a zejména nedoložil žádnou nájemní smlouvu k bytu v nemovitosti jeho družky. To rovněž zpochybňuje jeho důvěryhodnost.
Podle názoru dovolatele soudy přistoupily v projednávané věci k uplatnění ochranné funkce trestního práva, aniž by uvážily zásadu pomocné role trestní represe; tj. že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva teprve až v krajních případech. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 319/2014, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 1 T 37/2014, a podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že postupem podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupí Městskému úřadu v Berouně k vyřízení podle práva přestupkového.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který označil výklad zásady subsidiarity trestní represe, jak jej předkládá obviněný, za nepřípustně rozšiřující. Navíc způsob, jímž dovolatel interpretuje průběh rozporů mezi ním a poškozeným, považuje státní zástupce za neobjektivní a neodpovídající skutkovým závěrům, které po zhodnocení výsledků dokazování učinily soudy obou stupňů. V tomto směru se jeho argumentace již vymyká z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá, že dovolatel vznese námitky proti aplikaci norem hmotného práva na soudem deklarovaný a stabilizovaný skutkový stav. Pokud obviněný své výhrady činí na základě odlišných skutkových východisek, jde o námitky procesní povahy. Státní zástupce zároveň připomněl, že dovolatel v rámci podaného mimořádného opravného prostředku do značné míry znovu opakuje argumentaci, kterou uváděl na svoji obhajobu od samého počátku trestního řízení a uplatnil ji i v rámci odvolacího řízení. Soud druhého stupně se s ní dostatečně vypořádal a přitom nezjistil žádný důvod, proč by měl odvolacím námitkám vyhovět. Tato skutečnost by měla vést Nejvyšší soud v duchu jeho dlouhodobé rozhodovací praxe k odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného.
S ohledem na výše rekapitulované důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro stanovení rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
To znamená, že toliko námitku dovolatele, že vzhledem k motivaci a okolnostem, za kterých měl napadat poškozeného MUDr. Š., nemělo být jeho jednání posouzeno jako čin soudně trestný, ale věc měla být se zřetelem k zásadě užití norem trestního práva jako nejzazšího prostředku (ultima ratio) řešena podle norem jiného právního odvětví (zde jako přestupek), lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jako právně relevantní .
Nejvyšší soud jí však nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá i do ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti pro společnost je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Výše naznačeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž jako druh majitelky domu v obci Ch., okres B., V. D., v době od měsíce prosince 2012 nejméně do počátku měsíce července 2013, tj. po dobu delší šesti měsíců, cíleně a systematicky působil na vůli poškozeného MUDr. J. Š., nájemce bytu v uvedené nemovitosti, aby se z něj okamžitě vystěhoval, a to prostřednictvím četných textových zpráv a e-mailů, v nichž poškozeného zastrašoval a urážel tím, že ho nazýval mimo jiné ďáblem, služebníkem satana a zrůdou. Nejméně ve třech případech poškozenému za současného pronášení obdobných urážek tělem bránil ve vstupu do nemovitosti, nezjištěného dne v měsíci lednu mu prokopl vstupní dveře do bytu a jeho jednání vyvrcholilo dne 1. 7. 2013 ve večerních hodinách tím, že poškozeného v domě znovu slovně napadl, poté ho rukama chytil za oděv, udeřil ho do brady a opět se dožadoval jeho urychleného odstěhování. Jednal tedy se záměrem ovlivnit poškozeného, aby se choval určitým (požadovaným) způsobem, tzn. aby ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku „něco konal“.
Při realizaci svého cíle zbavit se nepohodlného nájemce dovolatel zcela rezignoval na užití standardních právních prostředků , ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Namísto toho se uchýlil k jednání, které mělo poškozeného nejprve znechutit, následně v něm vyvolat obavy o jeho zdraví či život, a v návaznosti na tom v něm vzbudit konečné rozhodnutí co nejrychleji řádně pronajatý byt bez dalšího opustit. Taková nepřípustná svémoc spočívající v delší dobu trvajícím a stupňujícím se jednání, završeném fyzickým útokem na poškozeného, se mírou své škodlivosti již zřetelně vymyká z rámce správních deliktů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že některé aktivity poškozeného v bytě zřejmě nebyly po chuti ani dovolatelově družce - majitelce nemovitosti V. D.
Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli J. D. v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler