ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1284.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1284/2015 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání podaném JUDr. M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 31 To 9/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 54/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 5 T 54/2014, byl JUDr. M. K. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy ve výši 100.000 Kč. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali JUDr. M. K. a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 31 To 9/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal JUDr. M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný JUDr. M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud druhého stupně dále nesprávně aplikoval normy hmotného práva, zejména ustanovení zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, rovněž normy obchodního a občanského práva a ustanovení občanského soudního řádu. Soudy nebyla ani respektována zásada subsidiarity trestní represe a nebyla zachována totožnost skutku. Napadeným rozhodnutím mělo být porušeno i právo obviněného na spravedlivý proces, když toto rozhodnutí je třeba považovat za tzv. překvapivé. Rovněž namítl přítomnost extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Poznamenal, že si je vědom limitů Nejvyššího soudu pro zásah do skutkových zjištění, přesto s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu poukázal, za jakých podmínek takový zásah možný je. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nebyly schopny shodnout se na tom, čeho se měl dopustit, resp. jakou případnou právní kvalifikaci použít, přičemž je patrná evidentní snaha kriminalizovat jeho jednání. K objektivní stránce předmětného přečinu uvedl, že v důsledku využití omylu provádí osoba majetkovou dispozici, resp. využití omylu musí vyvolat majetkovou dispozici, v jejímž důsledku vznikne škoda a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby. V daném případě je přitom konstrukce trestného jednání klienta kvalifikovaného jako podvod vyloučena. Soud druhého stupně se dále nevypořádal se skutečností, že dle ustálené judikatury je vyloučené, aby soud byl osobou, která může být pachatelem uvedena v omyl. Soud pak měl kriminalizovat jeho jednání v důsledku chybné aplikace ustanovení insolvenčního zákona. K subjektivní stránce skutkové podstaty uvedl, že v daném případě absentuje přímý či nepřímý úmysl. Obviněný by si v předmětné věci musel být vědom toho, že peníze byly poukázány omylem a následně jednat s úmyslem tak, že by chtěl tohoto omylu využít ke svému obohacení. Dále podotkl, že není možné, aby poškozeným v dané věci byl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a současně společnost HART & BAU s. r. o. Rovněž upozornil na chybný procesní postup soudu, když vyzval klienta k vrácení předmětné částky, aniž by takový úkon měl oporu v procesně právních předpisech. V další části svého dovolání své námitky směřoval k principu trestního práva jako ultima ratio , resp. k zásadě subsidiarity trestní represe. K tomuto podrobně rozvedl související judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, a to se závěrem, že nebylo namístě aplikovat normy trestního práva, které by měly představovat až krajní řešení. Obviněný má dále za to, že v dané věci nebyla respektována zásada totožnosti skutku, přičemž skutek, pro který byl stíhán, pro který byl obžalován a pro který byl nakonec odsouzen, není totožný. Rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu, zejména s přihlédnutím, že skutek byl nalézacím soudem kvalifikován jako trestný čin zpronevěry. Změnou právní kvalifikace na trestný čin podvodu soud druhého stupně nedal obviněnému šanci se proti této kvalifikaci nějak bránit. V tomto odkázal na související judikaturu Ústavního soudu. Nadto podotkl, že se soud nezabýval možností, že by obviněný jednal v právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku. Dále požádal, aby pro nové řízení byla věc odňata soudům, které rozhodovaly v prvním a druhém stupni pro jejich podjatost. Obviněný dal souhlas, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to s odkazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Zároveň podal návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 31 To 9/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 5 T 54/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 3 tr. ř. přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému soudu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně podotkl, že obviněný uplatňuje námitky použité již v odvolacím řízení. S těmi se přitom přesvědčivě a kvalifikovaně soud druhého stupně vypořádal. K tomu připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li dovolatel v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, které se s nimi dostatečně vypořádaly, půjde zpravidla o dovolání nedůvodné. Naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu se pak soud druhého stupně podrobně zabývá v odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž nelze akceptovat námitku, že je vyloučena kvalifikace jednání obviněného jako trestný čin podvodu, když se „o poukázání předmětné částky na jeho účet dozvěděl až teprve poté, kdy tato částka byla připsána na jeho účet“. Dle státního zástupce se totiž obviněný dopustil podvodného jednání tak, že „sebe obohatil tím, že využil něčího omylu a způsobil tímto činem na cizím majetku větší škodu“. Jedná se tedy o alternativu podvodného jednání ve formě „využití omylu“. Přitom při využití omylu jiného není třeba, aby obviněný k vyvolání omylu jakkoli přispěl, nýbrž jde o to, že po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, že sebe ke škodě cizího majetku obohatil. Vzhledem k formě jednání obviněného spočívající ve „využití omylu“ jsou bezpředmětné i námitky, že to nebyl on, kdo sdělil soudu účet pro úhradu předmětné částky 100.000 Kč. Dále podotkl, že soud druhého stupně nepochybil ani při aplikaci příslušných procesních norem, když mj. řádně vysvětlil, proč a jakým způsobem aplikoval příslušná ustanovení insolvenčního zákona. K tomu pak připomněl, že námitky obviněného jsou z části procesního charakteru a takové nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V otázce využití zásady subsidiarity trestní represe plně odkázal na závěry soudu druhého stupně, se kterými se ztotožnil. Pokud obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, když rozhodnutí soudu bylo, s ohledem na změnu právní kvalifikace, překvapivé, tak nejprve uvedl, že taková námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, a dále připomněl, že původně byl obviněný stíhán právě pro trestný čin podvodu, takže tato právní kvalifikace pro něj žádné skutečné novum nepředstavovala. Stejně tak nelze dovodit existenci namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci přitom některé uplatněné dovolací námitky obviněného směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení části důkazů (zejména stran jednání svědkyň N. a B., transferu předmětných peněz, zániku plné moci apod.) či nedostatečné zajištění důkazů příslušnými orgány, a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán.
Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu a proto je zde odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů tedy lze uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jedná se zejména o případy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, případně skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, anebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V projednávané trestní věci však Nejvyšší soud neshledal, že by byl přítomen takový nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by zapříčinil zásah do skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud se s ohledem na dosavadní skutková zjištění a průběh věci nepřiklání ani k názoru obviněného, že je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se odpovědností podle jiných právních předpisů zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Pokud se tedy obviněný s odkazem na princip trestního práva jako ultima ratio de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jak dále vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace . Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku.
Dále Nejvyšší soud podotýká, že v případě některých námitek obviněného, jako např. stran procesního postupu soudu při výzvě k vrácení předmětné částky, či použití procesních ustanovení zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se jedná o námitky procesního charakteru, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který primárně směřuje k nesprávné aplikaci hmotně právních norem.
Stran námitky obviněného, že rozhodnutí soudu druhého stupně je „překvapivé“, lze uvést, že i v tomto případě se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako obiter dictum Nejvyšší soud dále uvádí, že podle §225 odst. 2 tr. ř. může soud obžalovaného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když byl obžalovaný na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. V posuzované věci se však o takový případ nejedná, neboť obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pro který trestní zákoník stanoví sazbu pro trest odnětí svobody v rozmezí dvě léta až osm let , a rozsudkem soudu druhého stupně (který předmětný skutek právně kvalifikoval odlišně), byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž trestní zákoník v tomto případě stanoví trestní sazbu pro trest odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let . Odvolacímu soudu dále nic nebrání v tom, aby se přiklonil k jiné právní kvalifikaci jednání obviněného, než ke které dospěl soud nalézací. S přihlédnutím k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle mírnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, pak Nejvyšší soud námitkám obviněného v uvedeném směru nemohl přisvědčit.
Objektivní i subjektivní stránkou skutkové podstaty předmětného trestného činu se pak soud druhého stupně podrobně zabýval (zejména str. 18 a následující napadeného rozsudku) a své závěry dostatečně odůvodnil. V tomto lze na rozhodnutí soudu druhého stupně plně odkázat, když Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil.
Rovněž nelze přisvědčit námitce, že podle ustálené judikatury je vyloučené, aby soud byl osobou, která může být pachatelem uvedena v omyl. Obviněný v tomto odkazuje na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Z tohoto usnesení vyplývá, že „ naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl “. Jednalo se přitom o situaci, kdy obviněný u krajského soudu uplatnil v občanském soudním řízení padělanou směnku, a takto se snažil obohatit ke škodě poškozeného Ing. L. Z. Avšak krajský soud by ve věci závazku vyplývajícího z uplatněné směnky neučinil žádnou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku by mělo dojít ke škodě na majetku poškozeného a k obohacení obviněného. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu tak není přiléhavé pro nyní projednávanou věc.
Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání či částečně shodný následek. Přitom jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně a postačí shoda částečná. Následkem se v tomto rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku.
S ohledem na charakter přijatého rozhodnutí postrádá relevanci žádost obviněného, aby byla pro nové řízení věc odňata soudům, které rozhodovaly v prvním a druhém stupni pro jejich podjatost. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 4 Ntd 2/2015, kterým bylo rozhodnuto, že se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neodnímá, neboť návrh obviněného nebyl shledán důvodným. Vrchní soud v Praze přitom dospěl k závěru, že v projednávané věci nevyplývá žádná skutečnost, která by mohla vyvolávat obavu z toho, že někteří, či dokonce všichni soudci trestního úseku Krajského soudu nebudou moci v předmětné trestní věci nestranně rozhodovat. Nejvyšší soud v tomto (ve shodě s Vrchním soudem v Praze) shledal přiléhavý názor vyslovený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 10 Nt 351/2006, a publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 6/2007 pod č. 33, kdy důvodem k odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. zpravidla nemůže být skutečnost, že jedním z poškozených je i příslušný okresní soud. Skutečnost, že ve věci vystupuje jako jeden z poškozených také Česká republika – příslušný okresní soud, tedy v širším smyslu zaměstnavatel soudců příslušného soudu, sama o sobě nezakládá takový poměr soudců tohoto soudu k věci, který by jim bránil nestranně rozhodovat . Nejvyšší soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí pochybil a s jeho názorem se v této věci ztotožňuje.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání JUDr. M. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu