ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1067.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1067/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 238/85, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o zaplacení částky 11.082.852 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 49/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 19 Co 345/2013-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout po dobu jeho vazby v trestním řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 11/2002 s tím, že mu ušel zisk představující odměnu jednatele společnosti MERIDIAN Export a Import spol. s.r.o. a MERIDIAN agro production, spol. s.r.o., kde měl pobírat odměnu ve výši 170.000 Kč, resp. 200.000 Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 6. 2013, č. j. 26 C 49/2009-84, řízení co do úroků z prodlení z žalované částky od 1. 10. 1994 do 30. 1. 2009 zastavil (výrok I), žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 11,082.852 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 19 Co 345/2013-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III napadených odvoláním žalobce, potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl odvolací soud, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu za dobu vzetí do vazby skutečně vznikla škoda.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Dovolatel nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že odvolací soud se nezabýval tím, zda žalobcem navrhované důkazy jsou způsobilé vznik (existenci) škody doložit. Poukazoval při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, podle něhož právní otázkou je i otázka, jaký je okruh důkazů, jimiž je třeba prokázat zásadní skutkové okolnosti věci. Dovolatel dále nesouhlasil se závěry odvolacího soudu ohledně otázky prokázání vzniku škody a její výše, když žalobci se v důsledku trestního stíhání a jeho nestandardních okolností, jakož i doby více než 15 let ode dne zahájení trestního stíhání do dne podání žaloby, nedochovaly žádné listinné důkazy. Dovolatel v řízení navrhl další důkazy, ale soudy, aniž by je provedly, bez dalšího usoudily, že z nich není možné jeho tvrzení prokázat. Podle dovolatele tak soudy provedly nepřípustnou selekci důkazů, když poukazovaly na nepodané daňové přiznání dovolatele, čímž zatížily řízení několika zcela zásadními vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, stejně jako rozhodnutí, která mu věcně předcházela, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém dovolání vymezil dosud nesprávně řešené právní otázky, které jsou svým obsahem totožné s otázkami, které dovolatel již předložil v jiné své věci, kde dovolání Nejvyšší soud dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 1062/2014-166, odmítl.
Žalobce ani v posuzované věci však neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Na uvedeném nic nemění žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, který byl založen na odlišných závěrech odvolacího soudu.
Jestliže v posuzovaném případě – v rovinně skutkových zjištění – odvolací soud uzavírá, že žalobce neprokázal, že došlo ve zniku škody, když mu ušla odměna za činnost jednatele dvou společností, a proto zde není naplněn základní předpoklad vzniku majetkové újmy a nemůže být dána ani případná odpovědnost státu za vznik této újmy, pak závěr odvolacího soudu o neprokázání vzniku škody žalobcem není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Žalobce tak uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, neboť podaný mimořádný opravný prostředek neobsahuje vymezení některého z předpokladů obsažených v ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu