ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1362.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1362/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně JUDr. T. N. H., Ph.D., MBA , advokátky se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Perlová 371/5, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Perlová 371/5, proti žalovaným 1) UNIMO Central Europe s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Provaznická 386/1, IČ: 27947092, 2) Unimo Real Estate Holding AG , se sídlem v Zugu, Steinhauserstrasse 74, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem v Pacově, Španovského 316, 3) A. J. D. , a 4) M. N. , zastoupenému společně s prvním a třetím žalovaným Beatrijs Heyninckovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Na Kocínce 210/3, o zaplacení částky 3 331 347,80 Kč s příslušenstvím, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 8 Cmo 200/2013-225, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se prostřednictvím žaloby z 31. srpna 2011 domáhá na žalovaných zaplacení 3 331 347,80 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že vykonávala advokacii jako společnice advokátní kanceláře bpv Braun Haškovcová, s. r. o. (nyní bpv Braun partners s. r. o.), od 16. dubna 2010 pak pod firmou Haškovcová & Co. Žalovaná částka představuje smluvní odměnu za právní poradenství v rámci projektu „Václavské náměstí 9“. Odměna byla fakturována dvěma fakturami ze dne 3. prosince 2009 (faktura č. 31090651) a 15. ledna 2010 (č. 31090832) vystavenými advokátní kanceláří bpv Braun Haškovcová, s. r. o. a dvěma fakturami ze dne 24. května 2010 (č. 20100015) a 19. července 2010 (č. 20100026) vystavenými žalobkyní. Faktury nebyly uhrazeny. Na základě smlouvy o prodeji podniku bpv Braun Haškovcová, s. r. o. byla následně na žalobkyni převedena ke dni 16. dubna 2010 část podniku, zahrnující i neuhrazené či do doby převodu nevystavené faktury žalovaných, kteří byli klienty příslušné advokátní kanceláře.
Druhá žalovaná, obchodní společnost se sídlem ve Švýcarsku, poté, co se prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně účastnila jednání před soudem prvního stupně (23. května 2012 a 13. června 2012) a věcně se ve sporu vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Cm 106/2011 vyjádřila, namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci. Ve vyjádření k žalobě ze dne 8. června 2012 druhá žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce nárok neuznává, namítá nedostatek své pasivní legitimace a navrhuje zamítnutí žaloby. Ve svém podání z 11. listopadu 2012, ve kterém písemně doplnila vyjádření na jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. října 2012, pak uvedla, že na určení příslušnosti se s ohledem na její domicil ve Švýcarsku použije Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. října 2007 [publikována v Úředním věstníku Evropské Unie L 339 dne 21. prosince 2007 (dále pouze „Luganská úmluva II“)], která rozšiřuje pravidla o určování příslušnosti mezi členskými státy Evropské unie také na Švýcarsko, Norsko a Island, přičemž argumentovala, že z ustanovení této Úmluvy nelze dovodit mezinárodní příslušných českých soudů a navrhla řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů zastavit.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. prosince 2012, č. j. 25 Cm 106/2011-209, zamítl návrh na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů. Otázku mezinárodní příslušnosti přitom posoudil podle Luganské úmluvy II a s odkazem na její článek 5 odst. 3 a článek 6 dospěl k závěru o pravomoci českých soudů.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 8 Cmo 200/2013-225, potvrdil ve vztahu k druhé žalované usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o použitelnosti Luganské úmluvy II a uvedl, že v projednávané věci lze dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů podle článku 5 odst. 1 Luganské úmluvy II, za situace, kdy by byl žalobkyní prokázán nárok plynoucí ze smlouvy, i dle článku 5 odst. 3, pokud by bylo třeba její nárok posoudit z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud doplnil, že navíc by při absenci splnění těchto podmínek byla ve vztahu k druhé žalované dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle článku 24 Luganské úmluvy II, protože druhá žalovaná při prvním úkonu nevznesla námitku nepříslušnosti soudu, naopak se k žalobě po věcné stránce vyjádřila a účastnila se soudem nařízených jednání. Námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vznesla až při třetím jednání soudu dne 5. října 2012. Uvedený výklad dle odvolacího soudu koresponduje s výkladem článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L12/1 dne 16. ledna 2001, a je v souladu s cílem Luganské úmluvy II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce výkladu procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.
Konkrétně v dovolání namítala, že odvolací soud opomenul předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, týkající se výkladu unijního práva, aniž by tento postup odůvodnil a řízení ve vztahu k druhé žalované mělo být s ohledem na jurisdikční pravidla v Luganské úmluvě II zastaveno z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů. V tomto ohledu uvedla, že pravomoc českých soudů nelze dovodit ani z článku 5, ani z článku 6 Úmluvy. Ve vztahu k aplikaci článku 24 Luganské úmluvy II dovolatelka uvedla, že k jednání před soudem dne 23. května 2012 se dostavila proto, aby namítala nepříslušnost soudu a prvním úkonem, který učinila, bylo písemné podání ze dne 8. června 2012, ve kterém vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace; příslušnost (pravomoc) soudů České republiky tudíž tímto ustanovením být dána nemůže. Závěrem k přípustnosti dovolání uvedla, že otázka určení pravomoci soudů v případech, kdy na jedné straně sporu vystupuje účastník s domicilem v EU a na druhé straně účastníci s domicilem jak v členském státě, tak s domicilem mimo EU, konkrétněji otázka výkladových pravidel k Luganské úmluvě, v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Důvodnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovozuje z nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud zjistil, že dovolání druhé žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení procesní otázky určení mezinárodní příslušnosti podle článku 24 Luganské úmluvy II a posouzení námitky nedostatku pasivní legitimace v kontextu tohoto článku, která dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena.
Dovolání není důvodné.
Podle článku 2 Luganské úmluvy II platí, že nestanoví-li tato úmluva jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle článku 24 Luganské úmluvy II platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení této úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
Podle článku 64 Luganské úmluvy II není touto úmluvou dotčeno používání nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a veškerých jeho změn, Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 27. září 1968, protokolu o výkladu této úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství, podepsaného v Lucemburku dne 3. června 1971 a pozměněného úmluvami o přistoupení států přistupujících k Evropským společenstvím k dotyčné úmluvě a k dotyčnému protokolu a Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 19. října 2005, členskými státy Evropského společenství.
Podle článku 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu Úmluvy a o Stálém výboru bere každý soud používající a vykládající úmluvu řádný ohled na zásady stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému / dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému / jakýmkoli podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy.
Luganská úmluva II byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást unijního práva (viz rozhodnutí Rady ze dne 15. října 2007 o podpisu Úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech jménem Společenství, publikováno v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 ze dne 21. prosince 2007, pod č. 2007/712/ES). Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II dle článku 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená a na listiny vyhotovené nebo registrované jako veřejné listiny po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, a je-li žádáno o uznání nebo výkon rozhodnutí nebo veřejných listin, také v dožádaném státě, přičemž v souladu s článkem 69 je Luganský úmluva II ve státech EU účinná od 1. ledna 2010, ve Švýcarsku pak od 1. ledna 2011. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 31. srpna 2011. Naplněna je i podmínka věcné působnosti Luganské úmluvy II, která se obdobně jako nařízení Brusel I vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu.
Vzhledem k výše citovanému článku 1 odst. 1 protokolu č. 2 k Luganské úmluvě II musí vnitrostátní soud, aplikující tuto úmluvu, brát řádný ohled na judikaturu Soudního dvora Evropské unie k nařízení Brusel I. Použitelnost závěrů formulovaných Soudním dvorem ve vztahu k nařízení Brusel I či Bruselské úmluvě vyplývá i ze skutečnosti, že text Luganské úmluvy II je téměř identický s textem nařízením Brusel I (DICKINSON, A., LEIN, E.: The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 574).
Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr EU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány EU, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci.
Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità („ CILFIT “), v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ),
III. jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie.
Za situace, kdy je výklad článku 24 Luganské úmluvy II právně významný pro řešení daného případu, je třeba nejprve posoudit, zda existuje k dané otázce judikatura Soudního dvora a zda se tedy jedná o acte éclairé.
Článek 24 Luganské úmluvy II, který je identický s článkem 24 nařízení Brusel I, upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní, a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Pojem účastenství obsažený v článku 24 je autonomním pojmem unijního práva. V souladu s judikaturou Soudního dvora je nezbytné jej vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965), vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost (DICKINSON, A., LEIN, E.: The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 307). Zároveň je třeba zdůraznit, že příslušnost založená podle článku 24 Luganské úmluvy II má přednost před všemi ostatními pravidly příslušnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi , zejm. body 10 až 11, ve které Soudní dvůr dovodil přednost příslušnosti založené podle tehdejšího článku 18 Bruselské úmluvy před ujednáním o příslušnosti). Nezávisle na tom, zda by mezinárodní příslušnost českých soudů byla či nebyla dána na základě jiných ustanovení Luganské úmluvy II, je proto možné, za předpokladu splnění podmínek článku 24, tuto mezinárodní příslušnost založit.
Účast žalovaného na řízení podle článku 24 Luganské úmluvy II představuje fakticky konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším , bod 53). Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2010 ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi , body 21 až 22). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi , bod 16; rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším , bod 36). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle článku 24 nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009, srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014). Uvedené závěry jsou ze shora uvedených důvodů platné i pro článek 24 Luganské úmluvy II.
Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 2. února 2012, č. j. 25 Cm 106/2011-70, uložil druhé žalované a čtvrtému žalovanému, aby se ve lhůtě vyjádřili ve věci samé k žalobě. Právní zástupce, kterému byla druhou žalovanou udělena plná moc dne 22. května 2012, se dne 23. května 2012 zúčastnil jednání před soudem prvního stupně. Podle protokolu o jednání ze dne 23. května 2012 právní zástupce druhé žalované na výzvu k mimosoudnímu vyřízení věci sdělil, že zastupování převzal předcházející den, a nemůže se proto za druhou žalovanou vyjádřit. Zároveň mu byla protistranou předána žaloba. Druhá žalovaná se prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyjádřila k žalobě podáním ze dne 8. června 2012. Ve vyjádření k žalobě druhá žalovaná uvedla, že nikdy nebyla s žalobkyní ani jejími právními předchůdci ve smluvním vztahu, nikdy uzavření takové smlouvy nenavrhovala, nezmocňovala žalobkyni či její právní předchůdce k žádným úkonům, nebyla ani příjemkyní jejich služeb či se na její úkor neobohatila. Druhá žalovaná dále namítla nedostatek pasivní legitimace pro předmětné řízení a soudu prvního stupně navrhla, aby byla žaloba ve vztahu k ní zamítnuta. Nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů nenamítala.
Lze proto uzavřít, že druhá žalovaná se v rámci své první obrany vyjádřila k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesla námitku nepříslušnosti soudu, čímž konkludentně vyjádřila souhlas s příslušností soudu ve smyslu článku 24 Luganské úmluvy II. Námitku nedostatku pasivní legitimace přitom nelze ztotožňovat s námitkou mezinárodní nepříslušnosti soudů. Věcná legitimace je předmětem dokazování v řízení před soudem a nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž pasivní věcná legitimace je u žalovaného dána jen tehdy, má-li podle zjištěného skutkového stavu a právního posouzení věci žalovaný povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhal a její nedostatek není důvodem pro odmítnutí žaloby nebo pro zastavení řízení, ale pro zamítnutí žaloby (viz DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 584–585). I když má proto věcná legitimace význam pouze při uplatňování práva, tedy v soudním procesu, jde o zhodnocení stavu plynoucího z hmotného práva. Věcně legitimován je ten účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná, tedy ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) či tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o nichž soud rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010). Nedostatek pasivní legitimace tedy vede k zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaný nárok není po právu, zatímco nedostatek mezinárodní příslušnosti vede k zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů jako jedné z podmínek řízení. Námitka nedostatku pasivní věcné legitimace je tedy fakticky vyjádřením ke stavu plynoucího z hmotného práva, zatímco námitka nepříslušnosti směřuje k procesní otázce pravomoci soudů.
Uvedené závěry lze učinit na základě shora uvedené judikatury Soudního dvora k nařízení Brusel I a k Bruselské úmluvě, která se uplatní z výše popsaných důvodů i ve vztahu k Luganské úmluvě II. Výklad článku 24 Luganské úmluvy II proto představuje acte éclairé . Nejvyššímu soudu tím pádem nevzniká povinnost k předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku Soudního dvora ve věci CILFIT .
S ohledem na skutečnost, že mezinárodní i místní příslušnost soudu prvního stupně je ve vztahu k druhé žalované založena na základě článku 24 Luganské úmluvy II, posouzení důvodnosti jejích dalších námitek obsažených v dovolání by bylo pro výsledek dovolacího řízení nadbytečné.
Protože dovolání není důvodné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání druhé žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu