ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1363.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1363/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné FEMAX, a. s., se sídlem v Praze 6 – Bubenči, V sadech 15/4, identifikační číslo osoby 25364421, proti povinné NERROX, s. r.o., se sídlem v Dlouhém Mostě č. 271, pro částku 5.398.319,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 85 EXE 5528/2013, a u Mgr. Jana Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Olomouci, Dvořákova 222/32, pod sp. zn. 164 EX 4821/13, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 12. prosince 2013, č. j. 35 Co 715/2013-16, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 12. prosince 2013, č. j. 35 Co 715/2013-16, se v napadené části, tj. pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora z 27. září 2013, č. j. 164 EX 4821/2013-10, v části, jíž byl zamítnut návrh na nařízení exekuce na základě doplňujícího rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Romana Peška z 15. února 2011, sp. zn. 6585/2010, k vymožení jistiny pohledávky a náhrady nákladů nalézacího řízení, ruší.
II. V části, jíž byl zamítnut návrh na nařízení exekuce na základě téhož rozhodčího nálezu k vymožení jistiny pohledávky a náhrady nákladů nalézacího řízení, se ruší i usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Svobody z 27. září 2013, č. j. 164 EX 4821/13-10, a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. září 2013, č. j. 164 EX 4821/13-10, jímž soudní exekutor na základě pokynu okresního soudu z 23. září 2013, vydaného podle §43a odst. 6 exekučního řádu, v plném rozsahu zamítl exekuční návrh na vymožení částky 5.328.319,10 Kč s příslušenstvím. Podle názoru odvolacího soudu vedení exekuce na základě původního rozhodčího nálezu z 21. ledna 2011 (jímž bylo omylem přiznáno pouze příslušenství pohledávky) brání překážka věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř. (když u okresního soudu na základě tohoto exekučního titulu probíhá exekuční řízení pod sp. zn. 63 EXE 4702/2011 o vymožení příslušenství pohledávky), a vedení exekuce na základě doplňujícího rozhodčího nálezu z 15. února 2011 (jímž byla dodatečně přiznána i jistina pohledávky) brání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 o. s. ř. (v důsledku pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 18. ledna 2013, č. j. 73 Co 155/2012-94, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce k vymožení jistiny pohledávky byl pro neplatnost rozhodčí doložky a z ní údajně vyplývající nevykonatelnost exekučního titulu zamítnut); je tedy rozhodnutí soudního exekutora, zamítající návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu z 21. ledna 2001 a doplňujícího rozhodčího nálezu z 15. února téhož roku, vydané v souladu s pokynem okresního soudu podle §43a odst. 6 exekučního řádu, pro nesplnění základních předpokladů pro vedení exekuce věcně správné.
Proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 o. s. ř. dovozuje z rozporu napadeného usnesení s rozhodnutím z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2002 (v němž Nejvyšší soud dovodil, že zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nezakládá bez dalšího překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o novém exekučním návrhu podle stejného exekučního titulu), a s usnesením z 9. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3544/10, v němž Ústavní soud uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu doslovně cituje.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v závěru dovolacího soudu, že nařízení a vedení exekuce na základě doplňujícího rozhodčího nálezu z 15. února 2001, přiznávajícího jistinu pohledávky, brání překážka věci rozsouzené. Krajský soud totiž opominul v odvolání oprávněné namítanou skutečnost, že poté, co byl původní exekuční návrh ze 4. března 2011, podaný k vymožení jistiny pohledávky, rozhodnutím z 18. ledna 2013, č. j. 73 Co 155/2012-94, zamítnut, rozhodl v nalézacím řízení, vedeném podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 26. února 2013, č. j. 7 Cmo 436/2012-270, formou změny rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z 21. ledna 2011, včetně doplňujícího rozhodčího nálezu z 15. února téhož roku, zamítl, a že tedy oba rozhodčí nálezy tak byly ponechány v platnosti. Na základě této nové skutečnosti pak oprávněná dne 18. srpna 2013 podala nový návrh na nařízení exekuce k vymožení jistiny pohledávky (když původní exekuční návrh ze 4. března 2011 zůstal – pravomocně v druhém stupni – zamítnut, zatímco exekuce vedená k vymožení příslušenství pohledávky dosud trvá, pročež se dovolání v souzené věci se týká pouze exekuce navržené k vymožení jistiny pohledávky.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání, přípustné podle §237 o. s. ř. pro rozpor napadeného usnesení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že nařízení a vedení exekuce na základě doplňujícího rozhodčího nálezu z 15. února 2001, přiznávajícího jistinu pohledávky, brání překážka věci rozsouzené.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V rozsudku z 28. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2002, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nezakládá bez dalšího překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o novém exekučním návrhu podle stejného exekučního titulu. Téhož názoru je i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2162), podle níž jestliže soud dřívější návrh na nařízení exekuce pravomocně zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci rozsouzené, jen jestliže byl nový návrh na nařízení exekuce podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Nejde proto o překážku věci rozsouzené např. tehdy, byl-li původní návrh pravomocně zamítnut proto, že oprávněný neprokázal, že na něj přešlo právo z rozhodnutí či jiného titulu, a v novém exekučním návrhu oprávněný tvrdí, že právo ze stejného titulu na něj přešlo na základě jiných, nových, v původním řízení neznámých skutečností. V souzené věci je takovou novou, v původním exekučním řízení neznámou skutečností existence pravomocného rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla žaloba o zrušení podkladového rozhodčího nálezu včetně nálezu doplňujícího zamítnuta (podle dovolatelky právě proto , že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, o něž opřel své měnící rozhodnutí odvolací soud, který původní návrh na nařízení exekuce k vymožení jistiny pohledávky zamítl, na danou věc aplikovat nelze).
Uvedenými závěry se však odvolací soud neřídil, jeho právní posouzení věci je tudíž nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je – aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami – bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudního exekutora, zrušil i je a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2015
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu