ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1715.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1715/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců a) H. S. , a b) Š. F. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 236/2010 - 67, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 36 Co 121/2012 - 98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 36 Co 121/2012 - 98, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 2. 9. 2010 domáhali zadostiučinění ve výši celkem 14.000.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 50/2003. Soud později připustil usnesením změnu žaloby tak, že žalobkyně a) se domáhá po žalované zaplacení částky 7.000.000,- Kč a žalobce b) zaplacení částky 6.930.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 19 C 236/2010 – 67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 72.000,- Kč a žalobci b) částku 2.000,- Kč (výrok I), žalobu ve zbylém rozsahu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 36 Co 121/2012 – 98, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla dne 31. 1. 2003 Spolkem pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem podána žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem proti právní předchůdkyni žalobkyně a), žalobci b) a Pozemkovému fondu ČR (vedená u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 50/2003). Dne 8. 11. 2004 bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Labem sděleno úmrtí právní předchůdkyně žalobkyně a). Usnesením ze dne 3. 4. 2006 soud rozhodl o pokračování řízení se žalobkyní a). Dne 7. 8. 2007 ve věci poprvé rozhodl soud prvního stupně, žalobě bylo vyhověno. Rozsudek soudu prvního stupně byl posléze Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Dne 24. 6. 2009 bylo žalobě soudem prvního stupně opětovně vyhověno, dne 19. 1. 2011 byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen, rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 2. 2011. Věc však dosud není skončena, neboť dne 5. 4. 2011 bylo podáno dovolání a probíhá řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.
Žalobci svůj nárok uplatnili u žalované podle ustanovení §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalovaná posoudila délku předmětného řízení jako nepřiměřenou a žalobci b) vyplatila zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč, žalobkyni a) nevyplatila ničeho, neboť ta do předmětného řízení vstoupila až v roce 2006.
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Pokud se týče nároku žalobkyně a), uvedl, že je třeba přihlédnout i k té části řízení, ve které vystupovala její právní předchůdkyně. Soud prvního stupně vypočítal podle manuálu ministerstva spravedlnosti základní částku zadostiučinění na 120.000,- Kč. Tu ponížil o 40 % pro složitost řízení, o 10 % pro jednání poškozených, o 20 % proto, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Navýšil ji o 30 %, jelikož se jednalo o restituční spor. Žalobkyni a) tak soud prvního stupně přiznal částku 72.000,- Kč, žalobci b), kterému již bylo ze strany žalované plněno, 2.000,- Kč.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak vycházel z odlišného právního posouzení věci. Předně uvedl, že v daném sporu žalobci uplatnili v žalobě nárok na náhradu újmy pouze za dobu od února 2003 do doby uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, tedy do 5. 3. 2006. Odvolací soud tedy rozhodoval pouze o zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí řízení v délce trvání sedm let. Při stanovení výše základní částky zadostiučinění nevycházel odvolací soud z manuálu ministerstva spravedlnosti, nýbrž z judikatury soudu dovolacího, a základní částku stanovil na 15.000,- Kč za první dva roky řízení a dále 15.000,- Kč za každý další rok řízení. Odvolací soud dále uvedl, že řízení bylo skutkově i právně složitým, ve věci bylo opakovaně rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, v průběhu sporu bylo řešeno právní nástupnictví, zčásti docházelo k průtahům i v důsledku nečinnosti poškozených a poškození neurgovali urychlení řízení, nepodali stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty k provedení úkonu, nevyužili tedy jim dostupných prostředků způsobilých průtahy odstranit. Základní částku 90.000,- Kč odvolací soud při zvážení všech okolností případu snížil o 40 %, každému ze žalobců by tak podle odvolacího soudu měla připadnout částka 54.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že podle soudu prvního stupně náleží každému ze žalobců částka vyšší, odvolací soud napadený výrok rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. V něm namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, když žalobcům přiznal zadostiučinění pouze za dobu od února 2003 do doby uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti dne 5. 3. 2003. Soud měl dle žalobců vyjít ze stavu původního řízení v době vyhlášení svého rozsudku (§154 občanského soudního řádu). V důsledku toho, že soud vzal v úvahu pouze kratší část řízení, neodpovídá základní částka přiznaná poškozeným částce, která by měla být přiznána podle judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Konečně žalobci dodávají, že nebyli povinni vést soudy k dřívějšímu vydání rozhodnutí a využít možnosti podat stížnost na průtahy v řízení nebo návrh na určení lhůty k provedení úkonu. Žalobci v dovolání napadají rovněž skutečnost, že soud prvního stupně stanovil základní částku zadostiučinění podle manuálu ministerstva spravedlnosti.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“; viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou žalobců, podle které odvolací soud neměl při výpočtu výše zadostiučinění brát v úvahu pouze část řízení od února 2003 do doby uplatnění nároku u žalované dne 5. 3. 2010, ale měl vzít v úvahu celé řízení až do jeho skončení po odmítnutí dovolání v říjnu 2012.
Dovolací soud ve své judikatuře již řešil otázku, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá.
Nejvyšší soud k této otázce ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.“
Uvedené závěry Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ve kterém dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud do celkové doby řízení nezapočetl i dobu řízení, která proběhla po podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se totiž domáhal i zadostiučinění za újmu způsobenou touto částí řízení, když při jednání před odvolacím soudem uvedl, že posuzované řízení stále ještě není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.
V nyní posuzovaném případě žalobci v žalobě doslova uvedli, že požadují zadostiučinění za nemajetkovou újmu „způsobenou jim nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, v řízení vedeném u prvoinstančního soudu pod sp. zn. 13 C 50/2003“. V době podání žaloby (2. 9. 2010) žalobcům nebylo ještě známo, že v posuzovaném řízení bude dne 5. 4. 2011 podáno dovolání a že bude probíhat rovněž řízení před Nejvyšším soudem. Z formulace tvrzení v žalobě proto nelze bez dalšího dovozovat, že žalobci měli v úmyslu žalobou uplatnit pouze svůj nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení do právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a nikoliv nepřiměřenou délkou celého řízení až do právní moci rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Kromě toho žalobci na jiném místě v žalobě hovoří o „celkové délce řízení“, z čehož lze dovodit, že měli v úmyslu požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou délkou celého řízení.
Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou dobu posuzovaného řízení od podání žaloby dne 31. 1. 2003 do právní moci rozhodnutí o dovolání (pokud bylo v době vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dne 15. 11. 2012, o dovolání v původním řízení již rozhodnuto), anebo do vyhlášení vlastního rozhodnutí dne 15. 11. 2012 (pokud v posuzovaném řízení nebylo o dovolání do tohoto dne rozhodnuto).
Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu se skutečností uvedl, že žalobci v žalobě uplatnili nárok na zadostiučinění jen za tu část řízení, která probíhala do 5. 3. 2010, tedy do doby, kdy žalobci svůj nárok uplatnili u ministerstva spravedlnosti. Pouze o této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobcům zadostiučinění.
Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení délky řízení, Nejvyšší soud proto shledal dovolání v této části přípustným a důvodným.
Žalobci v dovolání dále namítali, že v důsledku toho, že odvolací soud vzal v úvahu pouze část řízení, neodpovídá jím přiznané zadostiučinění částce, která by měla být žalobcům přiznána podle judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tím však žalobci pouze opakují svou předchozí námitku (že odvolací soud nesprávně právně posoudil délku řízení). Skutečnost, že odvolací soud základní částku zadostiučinění vynásobil špatným počtem let, po které trvalo posuzované řízení (vzal do úvahy pouze část posuzovaného řízení) se odrazila v názoru Nejvyššího soudu, že dovolání do otázky posouzení délky řízení je důvodné. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou žalobců již nezabýval, neboť se nové posouzení celkové délky řízení musí ve stanovení základní částky odškodnění nutně projevit (srov. část VI. Stanoviska).
Přípustnost dovolání zakládá také námitka žalobců, podle které žalobci nebyli povinni vést soudy k dřívějšímu vydání rozhodnutí a využít možnosti podat stížnost na průtahy v řízení nebo návrh na určení lhůty k provedení úkonu.
K uvedené otázce se Nejvyšší soud již vyjádřil ve své judikatuře a uvedl, že není přiléhavé absenci postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění účinném ode dne 1. 7. 2009) přičítat k tíži poškozeného. Není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí, vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. §6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, nebo §101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal stížnost podle §164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. (Srov. Stanovisko, část IV., odstavec ad b/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.)
Odvolací soud tedy pochybil, pokud se uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu neřídil a při snižování základní částky zadostiučinění podle kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk přihlédl k tomu, že žalobci nepodali stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty pro provedení úkonu. Rovněž v této části je proto dovolání důvodné.
Námitkou, že soud se nemá při stanovení základní výše zadostiučinění řídit manuálem ministerstva spravedlnosti, napadají žalobci závěry soudu prvního stupně, nikoliv závěry soudu odvolacího obsažené v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění z manuálu ministerstva spravedlnosti nevycházel, ani se jím neřídil, naopak uvedl, že žádný materiál zpracovaný pro vnitřní potřebu pracovníků ústředního orgánu státní správy jednoznačně nemůže být podkladem pro rozhodování soudu. Na vyřešení namítané otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tato otázka přípustnost dovolání nemůže založit.
Protože je právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem v otázce posouzení délky řízení a v otázce významu nepodání stížnosti na průtahy v řízení nebo návrhu na určení lhůty k provedení úkonu nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle ustanovení §243b odst. 3 věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily jednotlivá kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2014/2010).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu