ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.187.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 187/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci návrhu I. K. , zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, na nezrušitelné osvojení nezletilé M. K. , dcery matky L. N., a otce M. K., vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 15 Nc 1205/2013, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 13 Co 142/2014-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2013, č. j. 15 Nc 1205/2013-14, zamítl návrh I. K. (navrhovatelky) na nezrušitelné osvojení nezletilé M. K., (dále již „nezletilá“). Dospěl k závěru, že založení osvojeneckého poměru by ztrácelo svůj smysl a tím i své odůvodnění tam, kde mezi těmito osobami určitý blízký druh přirozeného pokrevního poměru se stanovenými právy a povinnostmi již existuje. Tak je tomu v daném případě, kdy navrhovatelka je s navrhovatelkou v příbuzenském poměru v řadě přímé, neboť je babičkou nezletilé ze strany její matky. Kromě toho tomuto osvojení brání i nepřiměřený věkový rozdíl mezi navrhovatelkou a nezletilou, který činí 47 let.
K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 13 Co 142/2014-31, dle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry a důvody zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že vyslovení osvojení brání blízký příbuzenský vztah mezi navrhovatelkou a nezletilou, přičemž není ani ku prospěchu dítěte, kdyby v důsledku osvojení mělo dojít k záměně příbuzenských vztahů. Nelze z posuzování vyloučit faktické biologické rodičovství, které je vždy pro svou povahu i základní sociální hodnotu provázeno určitými právy a povinnostmi rodičů, jež jsou nezrušitelné i přes případné soudní rozhodnutí. V daném případě ztrácí smysl založení osvojeneckého poměru, neboť mezi účastníky blízký druh přirozeného pokrevního poměru se stanovenými právy a povinnostmi již existuje a nachází své vyjádření i v jiných právních oblastech. V závěru svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na současnou právní úpravu dané materie, kdy §804 o. z. zakotvuje, že je osvojení vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatní v případě náhradního mateřství.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jímž se domáhá změny napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu jejího návrhu. Dovolatelka vytýká oběma soudům, že se zaměřily pouze na formální znaky, tj. určitý existující příbuzenský poměr a věkový rozdíl mezi dovolatelkou a nezletilou, a nezohlednily zvláštní okolnosti tohoto případu. Soud při svém rozhodování má rozhodovat tak, aby rozhodnutí bylo především ku prospěchu dítěte, což podle názoru dovolatelky v tomto případě splněno nebylo. Biologická matka opakovaně potvrdila, že nemá zájem o výchovu nezletilé, stejně jako její manžel O. N., jehož otcovství k nezletilé bylo popřeno rozhodnutím soudu. Rozsudkem téhož soudu prvního stupně ze dne 18. ledna 2013, č. j. 15 Nc 93/2012-50, byla nezletilá svěřena do společné výchovy dovolatelky a jejího manžela M. K. Dovolatelka připomíná, že je manželkou otce nezletilé a zároveň i babičkou nezletilé, o kterou pečuje již od jejího narození, neboť matka se nezletilé fakticky zřekla již před porodem nezletilé. Podle dovolatelky formální překážky nemohou převažovat při vydání rozsudku nad zájmy dítěte, tj. aby nezletilá žila v úplné rodině, v níž by byla matkou osoba, která fakticky o nezletilou již od jejího narození pečuje. Je tedy v zájmu nezletilé, aby se stala osvojencem dovolatelky, i když tomu podle soudů obou stupňů brání formální překážky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť dovolatelka v dovolání nevymezila dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 1 ve vazbě na §237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je totiž podle §237 dána pouze tehdy, pokud se odvolací soud 1. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného vyplývá, že na dovolání je možno pohlížet jako na přípustné jen tehdy, je-li v něm alespoň naznačena existence právní otázky odpovídající požadavkům stanoveným v §237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu (resp. obou soudů), přičemž přehlíží, že přípustnost dovolání nezakládá okolnost, že dovolatel se neztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, resp. jím řešenou právní otázkou, jež byla zásadně významná pro meritorní rozhodnutí, nýbrž až s posouzením naplnění jedné ze čtyř variant předvídaných v již shora cit. §237 o. s. ř., a to při splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání dle §241 o. s. ř. Dovolatelka ovšem žádnou z těchto variant zakládajících přípustnost dovolání ve svém dovolání (prostřednictvím shora vymezeného dovolacího důvodu) neuvádí; pak tedy nezbývá, než takové dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Nad rozsah odůvodnění možno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky přípustnosti osvojení dítěte jeho prarodičem není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. ve svém usnesení ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. 30 Cdo 2787/2005, zaujal právní názor, že „Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v takovém příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. Nebylo by ani k prospěchu dítěte, kdyby v důsledku osvojení mělo dojít k záměně již existujících příbuzenských vztahů, jak je tomu především v případě, kdyby se prarodiče dítěte stali jeho rodiči.“
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu