ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2016.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2016/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Ing. R. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 26 565 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 93/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. 15 Co 392/2014 - 207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2014, č. j. 18 C 93/2011-164, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 26 565 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě. Nezákonnost rozhodnutí o vzetí do vazby nebyla vyslovena (Krajský soud v Hradci Králové stížnost žalobce proti vazebnímu rozhodnutí zamítl). Žalobce nezákonnost odvozuje od nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 8. 2005, na kterou v odůvodnění poukázal Vrchní soud v Praze, když zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové odsuzující žalobce a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. V následném řízení byl žalobce shledán vinným z trestného činu podvodu, avšak trestní stíhání bylo vůči žalobci řádně zahájeno až v průběhu jeho pobytu ve vazbě. Žalobce tedy považuje vazbu za nezákonnou a má za to, že mu bylo právě v důsledku vazby znemožněno dostát povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí o postoupení pohledávky, již uzavřel jako budoucí postupitel se společností FOX REAL, spol. s r. o., jako s budoucím postupníkem. Podle názoru žalobce nebylo v důsledku vazby smluvním stranám umožněno budoucí smlouvu uzavřít, čímž přišel o odměnu za postoupení ve výši 31 565 000 Kč. Společnost FOX REAL, spol. s r. o. měla být připravena k uzavření předmětné smlouvy. Žalobce vlastnil veškeré potřebné dokumenty, čímž naplnil jednu z podmínek smlouvy o smlouvě budoucí. Příčinu neuzavření předmětné smlouvy pak žalobce spatřuje právě ve svém zadržení ve vazbě, neboť z toho důvodu nebyl schopen naplnit časovou podmínku – předmětná smlouva měla být uzavřena nejpozději v den, kdy již byl žalobce v důsledku vazby omezen na osobní svobodě.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť mezi předmětným rozhodnutím a tvrzenou škodou neshledal příčinnou souvislost, když pobyt žalobce ve vazbě nebyl jedinou, resp. rozhodující příčinou, pro kterou nemohla být realizována smlouva o smlouvě budoucí o postoupení pohledávky. Závěr o absenci příčinné souvislosti odůvodnil soud prvního stupně tím, že jednatel společnosti FOX REAL, spol. s r. o. dal v řízení jednoznačně najevo, že od svého záměru uzavřít se žalobcem budoucí smlouvu odstoupil z důvodu ztráty důvěry v žalobce, když se z médií dozvěděl informace o činnosti žalobce. Soud prvního stupně dále akcentoval, že žalobce měl před vzetím do vazby 5 měsíců na to, aby podmínky plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí splnil, v období jeho vazby mu pak zbýval méně než měsíc pro splnění těchto podmínek. Soud prvního stupně též poukázal na možnost žalobce zajistit si prostředníka ke splnění smluvních podmínek a využít služeb svých advokátů, o což se ani nepokusil. Závěrem svého odůvodnění soud prvního stupně uzavřel, že žalobci žádná škoda nevznikla, jelikož i nadále byl věřitelem předmětné pohledávky.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyjádřil souhlas s výše uvedenými závěry a dále uvedl, že není možné rozhodnutí o vzetí do vazby považovat za odpovědnostní titul, když nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Odvozovat jeho nezákonnost od nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání není podle odvolacího soudu bez dalšího možné. Jako důvodnou uznal i žalovanou uplatněnou námitku promlčení celého nároku.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce v celém rozsahu napadl dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel vymezuje následující otázky:
1) Zda rozhodnutí o vazbě je možno považovat za nezákonné, když usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje popis zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který je sdělováno obvinění, a zda takovým rozhodnutím o vazbě může být způsobena škoda?
2) Mohl si žalobce způsobit vazbu, když usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje popis zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který je sdělováno obvinění, a zda takovým rozhodnutím může být způsobena škoda?
3) Zda může dojít ke způsobení škody nezákonnou vazbou v ušlém zisku z nedokončeného rozjednaného obchodu (podloženého uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí), kdy k nedokončení takového obchodu nedojde z objektivní skutečnosti, kterou je nezákonné omezení účastníka smluvního vztahu vazbou?
Odvolací soud se při řešení výše uvedených otázek měl odklonit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovolatelem vymezených právních otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel sice vymezuje tři otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak u otázky 1) a 2) obsah dovolání ve své faktické podstatě neuvádí, od které „rozhodovací praxe“ se při řešení těchto právních otázek odvolací soud odchyluje. Dovolatel sice při své polemice o nezákonnosti vazby poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, avšak vychází zde z předpokladu, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil závěr o zákonnosti vazby. Tento předpoklad dovolatele je mylný, neboť odvolací soud zákonnost rozhodnutí o vazbě nekonstatoval, nýbrž uvedl, že rozhodnutí o vzetí do vazby není odpovědnostním titulem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dovolatelem uváděná rozhodnutí nejsou k namítaným otázkám přiléhavá.
Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
K dovolatelem uvedeným rozhodnutím je přiléhavá pouze otázka 3), avšak ta s nimi není v rozporu, proto nemůže založit přípustnost dovolání. Jádrem řešení této otázky je skutkové posouzení, zda nezákonná vazba byla příčinou ušlého zisku.
V tomto směru odvolací soud mj. uzavřel, že i kdyby na rozhodnutí o vzetí do vazby bylo nahlíženo jako na způsobilé být odpovědnostním titulem, tedy jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 OdpŠk, nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi vzetím do vazby a tvrzenou škodou. S ohledem na provedená skutková zjištění odvolací soud uvedl, že při pravidelném běhu událostí nebylo samotné vzetí do vazby příčinou nerozmnožení majetkových hodnot dovolatele, neboť zamýšlený prodej pohledávky byl pouhou hypotetickou spekulací.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou, či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Dovolatelem předkládaná námitka je námitkou toliko skutkovou, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tak bezpředmětná rekapitulace vlastních žalobních tvrzení, na základě kterých dovolatel staví odlišné právní posouzení věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani opožděně podané doplnění dovolání doručené dne 20. 4. 2015, ke kterému nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo zasláno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), by nezaložilo přípustnost dovolání, když obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro které odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (příčinná souvislost), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. 12. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu