ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.208.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 208/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce a) L. S. , a žalobkyně b) JUDr. M. P. , zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 386/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2013, č. j. 12 C 386/2009-168, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č. j. 25 Co 136/2014-209, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2013, č. j. 12 C 386/2009-168, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č. j. 25 Co 136/2014-209, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení, co do částky 1 023 300 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 636 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal částky 165 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 11 700 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby žalobkyně b) o částku 340 064 Kč s příslušenstvím a o částku 199 300 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 340 064 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok II.), zrušil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok III.), odmítl odvolání žalobkyně b) proti vyhovujícímu výroku IV (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
Žalobce a) se v řízení domáhal částky 636 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000 (dále jen posuzované řízení) a dále částky 165 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žalobkyně b) se v řízení domáhala částky 11 700 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Soud prvního stupně shledal nárok žalobce a) na náhradu škody částečně promlčeným a částečně nedůvodným, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a tvrzenou škodou. Nárok žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy shledal soud prvního stupně promlčeným, neboť účast žalobce na řízení byla ukončena 27. 6. 2007, přičemž tento nárok byl u žalobkyně uplatněn až dne 3. 3. 2008, tj. po uplynutí subjektivní 6 měsíční promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně soud prvního stupně počátek řízení určil dnem, kdy se žalobkyně stala pravomocně účastníkem řízení, tj. 27. 6. 2007, přičemž ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně posuzované řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Soud prvního stupně shledal řízení nepřiměřeně dlouhým. Dále se zabýval hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dospěl k celkové výši odškodnění 47 250 Kč. Jelikož žalobkyně požadovala pouze částku 11 700 Kč, přiznal žalobkyni tuto částku.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Z důvodu změny žaloby však musel přistoupit ke změně výroků. Žalobce a) vzal zpět žalobu co do částky 340 064 Kč ohledně nároku na náhradu škody a co do částky 15 000 Kč ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná se zpětvzetím souhlasila, a proto soud návrhu žalobce vyhověl. Žalobkyně b) navrhovala změnu spočívající jednak v uplatnění jejího nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 340 064 Kč a jednak ve výši požadované částky na náhradu nemajetkové újmy, kdy navrhovala navýšit odškodnění o částku 199 300 Kč na celkovou částku 211 000 Kč. Odvolací soud změnu žaloby nepřipustil, neboť v případě nároku za ušlý zisk se jednalo o nový nárok, který je podle §216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v odvolacím řízení nepřípustný. Změna požadované výše zadostiučinění nebyla soudem rovněž připuštěna, neboť dle §95 odst. 2 o. s. ř. nemohly být dosavadní výsledky podkladem pro rozhodnutí o celém požadovaném nároku, když z hlediska výše odškodnění se soud prvního stupně (i vzhledem k výši požadovaného nároku v době jeho rozhodování) zabýval jen obecnými kritérii a nikoliv již dalšími skutečnostmi tvrzenými žalovanou.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV a rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II a III, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolatelé vymezují citací ustanovení §237 o. s. ř. V obsáhlém dovolání dovolatelé uvádějí pouze jedinou otázku ve smyslu §237 o. s. ř., a to otázku hodnocení délky řízení při singulární sukcesi za situace, kdy nový účastník řízení i původní účastník řízení jsou osobami blízkými. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily vztah dovolatelů k řízení v rámci jejich právního nástupnictví, když újmu každého dovolatele posuzovaly jednotlivě v době, kdy se řízení účastnil a nikoliv jako celek po celou dobu trvajícího řízení. Dovolatelé navrhují důkaz spisem vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Dovolatelé dovolání doplnili podáním ze dne 4. 3. 2015, v němž navrhli nové důkazy týkající se zdravotního stavu dovolatelky.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolacím řízení rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Žalobci dovoláním napadají nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Dovolatelé v dovolání nevymezují žádné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., jimiž by byly zpochybněny závěry odvolacího soudu, na nichž odvolací soud postavil dovoláním napadené výroky I, II a III. Jedinou řádně vymezenou otázkou je otázka týkající se právního nástupnictví. Ani odlišné vyřešení této otázky by však nemohlo mít vliv na výrok I napadeného rozsudku, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, ani na výroky II a III, které se týkaly nároků uplatněných žalobcem a). Odlišné vyřešení této otázky by mohlo mít vliv pouze na určení výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni b). Žalobkyni b) se však již v řízení dostalo plného odškodnění, jež žalobou (po částečných zpětvzetích) požadovala, tudíž nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni b) ani není předmětem dovolacího řízení. Nadto dovolateli vymezená otázka již byla dovolacím soudem opakovaně řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009), a to i za situace, kdy k singulární sukcesi došlo mezi osobami blízkými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013).
Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhu na provedení navržených důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu