ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2540.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2540/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 77/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 25 Co 426/2014-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jako odškodnění majetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti soudu, jakož i nezákonných rozhodnutí (kdy soud řízení nejprve zastavil) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99, ve kterém se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, č. j. 5 Ro 1919/97, pro částku 24 613,30 Kč s příslušenstvím. Průtahy ve vykonávacím řízení v letech 1999 – 2010 zapříčinily, že předmětné nemovitosti byly v letech 2003 – 2010 devastovány, ničeny a rozkrádány, takže znalec v roce 2009 určil cenu na částku 10 000 Kč místo 2 000 000 Kč obvyklých v roce 2000. Rozdíl v obvyklé ceně konkrétního výkonem rozhodnutí postiženého majetku pak podle žalobce představuje škodu.
V dřívějším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2012, č. j. 27 C 77/2012-23, tak, že řízení zastavil z důvodu existence překážky věci rozsouzené. K odvolání žalobce, v němž žalobce uvedl, že se v nyní projednávané věci jedná o zcela odlišný skutkový stav, Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 25 Co 517/2012-32, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 25/2005 bylo rozhodováno o žalobě na náhradu škody ve výši 5 913 474 Kč mezi stejnými účastníky ve stejném procesním postavení, jíž se žalobce domáhal s tvrzením, že mu vznikla průtahy v řízení o jeho návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, když v mezidobí byl na majetek povinného prohlášen konkurs a pohledávka se stala v důsledku průtahů a nařízeného konkursu nedobytnou. Dále žalobce žádal též náhradu ušlého zisku ve výši 4 435 105 Kč. Žalobce tedy v obou řízeních tvrdí, že mu vznikla škoda v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě vedeném pod sp. zn. 52 E 1698/99. Zatímco v první žalobě dovozoval žalobce svůj nárok z tvrzení, že škoda vznikla v důsledku průtahů v řízení, v jehož průběhu byl nařízen konkurs na povinného, a v jeho důsledku se vymáhaná pohledávka stala nedobytnou, v nyní projednávané věci tvrdí vznik škody vyčíslené v jiné výši, a to v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a s průtahy v řízení vedoucími k nařízení exekuce (pozn. správně nařízení soudního výkonu rozhodnutí) prodejem v mezidobí znehodnocené nemovitosti, která nebyla součástí konkursní podstaty.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 27 C 77/2012-61, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 25 Co 426/2014-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném vykonávacím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícímu v nedůvodných průtazích v řízení. Nelze ovšem učinit jednoznačný závěr, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by ke zpeněžení a dokonce i k rozvrhu výtěžku z tohoto zpeněžení ještě před prohlášením konkursu na povinného, kdy by tak jako tak výtěžek ze zpeněžení musel být vydán do konkursní podstaty. Nadto na předmětných nemovitostech vázla zástavní práva k zajištění pohledávek třetích osob, které by musely být uspokojeny přednostně před oprávněným, nynějším žalobcem, přičemž výše těchto pohledávek přesahovala i žalobcem tvrzenou (byť značně spekulativní) hodnotu nemovitostí. Krom toho žalobce vztahuje svá tvrzení toliko k nemovitosti, která v době zahájení řízení nebyla ani ve vlastnictví povinného, a lze jistě důvodně předpokládat, že pokud by nemovitost měla hodnotu přesahující hodnotu pohledávek zajištěných zástavním právem, že by se její vlastník jistě dovolal svého vlastnického práva. Tyto skutečnosti vedly k závěru, že nesprávným úředním postupem žalobci škoda nevznikla, neboť tak jako tak nemohl očekávat jakékoliv uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nemovitostí, a to s ohledem na hodnotu nemovitostí, na nich váznoucích zástavních práv třetích osob a v neposlední řadě i konkurenci ostatních věřitelů téhož dlužníka. Nadto by byl konkrétní závěr o škodě, pokud by o ní vůbec bylo možné uvažovat, předčasný i z toho důvodu, že stále běží konkursní řízení proti povinnému a nelze dosud učinit jednoznačný závěr, v jakém rozsahu budou pohledávky žalobce v konkursu uspokojeny. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly naplněny všechny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody (tj. existence odpovědnostního titulu, škody a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Správně bylo dovozeno, že v daném případě, kdy žalobce pohledávku, jež byla předmětem posuzovaného řízení, přihlásil do konkursního řízení, a to není dosud ukončeno, nelze dosud dojít k závěru, do jaké míry bude uspokojen, tedy zda a v jaké výši mu vznikla škoda. Rovněž je správný právní názor, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek příčinné souvislosti mezi průtahy ve vykonávacím řízení a tvrzenou škodou, k čemuž soud prvního stupně uvedl přehledné argumenty, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a odkázal na ně. Stěží lze předpokládat, že nebýt průtahů v řízení, byl by nárok žalobce uspokojen realizací výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného. Na nemovitostech, které byly předmětem návrhu na výkon rozhodnutí, vázla zástavní práva ve prospěch jiných osob a byla k nim omezena dispoziční práva dalšími již nařízenými exekucemi, což by nutně časově komplikovalo nařízení i provedení dražby a rozvrh prodejem nemovitostí získaných částek.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Zcela bez relevance jsou snahy dovolatele konstruovat právní otázku, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99 (dále též jako „posuzované řízení“) došlo k porušení práva na soudní proces probíhající bez průtahů. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedůvodných průtazích došlo, což odpovídá žalobcovým žalobním tvrzením.
Namítá-li dovolatel rozsáhle, že soudy měly v řízení provést další důkazy ohledně obvyklé ceny továrního areálu úpadce, nepřednáší takto žádnou právní otázku. Nadto není vůbec zřejmé, z jakého důvodu by zjištění obvyklé ceny továrního areálu mělo být pro věc významné.
Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, z něhož dovolatel vyvozuje, že soudy měly výši škody určit podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu, je nepřiléhavý. K zamítnutí žaloby v této věci nevedl závěr o neprokázání výše škody, ale o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Ve zde projednávané věci nedošlo ani k uvalení nesplnitelných důkazních břemen, neboť žaloba nebyla zamítnuta pro „neunesení“ důkazního břemene, ale na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu věci, z nějž soud učinil závěr, že ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nedošlo. Krom důvodů vyjádřených v rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které nejsou v dovolání relevantně rozporovány, závěr o nedostatku příčinné souvislosti obstojí již s ohledem na skutkové zjištění, že všechny čtyři nemovitosti, prodejem kterých byl výkon rozhodnutí v posuzovaném řízení navrhován, byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Po prohlášení konkursu nebylo možné provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty [§14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] a k prodlevám ve vykonávacím řízení, jež by mohly zapříčinit vznik škody, od okamžiku prohlášení konkursu již nemohlo docházet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009). Prodlevy při rozhodování soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (když návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 2. 12. 1999 a výkon byl nařízen rozhodnutím ze dne 17. 5. 2002) nejsou adekvátní příčinou namítaného chátrání nemovitostí v letech 2003 až 2010. Nelze důvodně dovozovat, že nebýt dalších okolností (minimálně okolnosti spočívající v nastalých účincích prohlášení konkursu), došlo by ke vzniku škodlivého následku (k příčinné souvislosti a jejímu přerušení viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze, již s ohledem na výše uvedené, souhlasit s dovolatelovým názorem ohledně zamítnutí žaloby na základě jediné objektivní skutečnosti, a to že konkursní řízení na úpadce (současně povinného v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/99) stále trvá. Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, též podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že má-li být dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu spočívajícího na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, musí být každé z těchto posouzení dovoláním zpochybněno (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy obstál závěr soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti, nemůže zpochybnění závěru o předčasném uplatnění nároku vést k založení přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. 12. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu