ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2624.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2624/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobkyně V. C. , zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2. České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 64/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 22 Co 320/2014-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. 22 Co 320/2014-54, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2014, č. j. 19 C 64/2014-45, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala částky 884 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, kterou jí žalované způsobily v trestním řízení vedeném proti jejímu druhovi, M. B., obviněnému ze spáchání trestného činu loupeže. Druh žalobkyně byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by skutek, z jehož spáchání byl obviněn, spáchal. V důsledku tohoto nezákonného trestního stíhání došlo k poškození dobrého jména a pověsti žalobkyně v pracovní oblasti, když žalobkyně byla po zatčení svého druha vyzvána k podání vysvětlení přímo na pracovišti, kde proběhlo loupežné přepadení, s nímž policie jejího druha spojovala. Uvedeným způsobem a následnou medializací případu došlo k ponížení žalobkyně v zaměstnání, když v očích kolegů i veřejnosti nabyla pověsti osoby úzce spojené s kriminálními živly. V žalobě žalobkyně uvedla, že již dne 6. 3. 2012 podala žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodů věcné příslušnosti postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který ji v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 239/2012 zamítl se závěrem, že nelze aplikovat obecná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a její nárok posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudek v uvedené věci byl též potvrzen odvolacím soudem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v pokračování v této věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně se na základě týchž skutkových tvrzení na státu domáhá téhož nároku jako již žalobou podanou dne 6. 3. 2012 k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2013, č. j. 15 C 239/2012-135, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 36 Co 58/2013-156. Dovolání proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 30 Cdo 1496/2014-171. Totožnost předmětu řízení, významná pro posouzení překážky věci rozhodnuté a překážky litispendence, předpokládá jak totožná skutková tvrzení, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po stránce právní. Žalobkyně se mýlí, pokud rozdílnost nároku spatřuje ve skutečnosti, že na rozdíl od dřívějšího řízení je vedle České republiky – Ministerstva spravedlnosti žalována též Česká republika – Ministerstvo vnitra, protože podstatné je to, že v obou řízeních je žalován vždy jen stát (tedy totožný subjekt), a je to soud, který je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná za stát v konkrétním sporu vystupovat, a poté s touto organizační složkou jednat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže byl skutek soudem po právní stránce posouzen nesprávně, popřípadě neúplně.
Dovolání, které žalobkyně podala proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Krom obecného nesouhlasu s napadeným rozhodnutím žalobkyně namítá toliko jeho rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, přičemž ovšem výslovně žádnou právní otázku neformuluje. Z dovolání je toliko zřejmý názor žalobkyně, že pokud v později podané žalobě tvrdí neoprávněný zásah do svého práva na ochranu osobnosti a svůj žalobní požadavek na přiměřené zadostiučinění dovozuje z ustanovení §11 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jedná se o uplatnění jiného nároku než v dřívějším řízení, ve kterém soudy její žalobní požadavek na náhradu nemajetkové újmy hodnotily podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V tomto ohledu se ovšem žalobkyně mýlí, neboť není rozhodné, jak žalobkyně nebo i soud posoudí uplatněný nárok po právní stránce. Stejně tak věta odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000: „O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti.“ (již žalobkyně v dovolání cituje a zvýrazňuje), dále vysvětluje uvedený ustálený právní názor, a nelze ji vykládat zcela opačně. Potenciálně jiné právní posouzení týchž skutkových okolností, na základě nichž žalobce vyvozuje stejný předmět (žalobní petit), nevede k rozdílnosti předmětů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela souladné s ustálenou judikaturou.
S ohledem na závěr, že o stejné věci bylo již rozhodnuto v jiném řízení, jsou zcela liché námitky, že by napadené rozhodnutí žalobkyni upíralo přístup k soudu.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. 12. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu