ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3036.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3036/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce A. Ž. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2045/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 15.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 80/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 21 Co 439/2014-67, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce (dále již „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadou, která nebyla ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna a z uvedeného důvodu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V daném případě dovolatel v podaném dovolání zákonu odpovídajícím způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání. Kromě obecných údajů, vymezení dovolacího důvodu a návrhu, jak má dovolací soud rozhodnout, dovolání předpoklady přípustnosti neobsahuje, když je ve své podstatě založeno na (obsahově ne příliš seznatelné) právní polemice s odvolacím soudem, který svůj právně kvalifikační závěr vyložil v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku. Jinými slovy řečeno, dovolatel prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání právně relevantním způsobem nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Těmto shora vymezeným požadavkům neodpovídá ani ta část dovolací argumentace, v níž dovolatel „tvrdí, že za situace, kdy v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 17/2011 nedošlo k aplikaci některé z výjimek dle rozsudku ESD C-283/81 ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, ač existoval návrh dle ust. §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., je existence újmy nesporná (otázkou je pouze její výše), z čehož lze dovodit procesní postup v režimu rozsudku ESD C-224/01 ze dne 30. 9. 2003, G. Kőbler, jak je tento ostatně použit i v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 ze dne 20. 8. 2012, nikoli v režimu zákona č. 82/1998 Sb.“
Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na označená rozhodnutí Ústavního soudu, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu §237 o. s. ř. řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze jeho judikaturu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015, in http://nsoud.cz ).
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je – stejně jako níže cit. usnesení - veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K tzv. zmatečnostním vadám lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou a jsou řešitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost.
Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání dovolatele vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu