ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4598.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4598/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odčinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 29/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 29 Co 457/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 14 C 29/2011-51, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal částky 4 255,382 EUR jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 112/2007 (dále jen „posuzované řízení“) za období od 15. 11. 2006 do 17. 2. 2011, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal částky 2,741 EUR za každý další den průtahů v posuzovaném řízení od 18. 2. 2011 do dne vydání rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném řízení, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení, přičemž uvedl, že v posuzovaném řízení jde o spor o ochranu osobnosti týkající se ochrany zdraví před nepříznivým vlivem pasivního kouření. Dne 16. 11. 2006 byla podána žaloba šesti žalobců u místně nepříslušného soudu. Následně byla řešena otázka místní příslušnosti. Bylo rozhodováno o vzájemném zastupování jednotlivých žalobců, o návrhu na předběžné opatření, o návrzích na osvobození od soudních poplatků. Žalobci byli vyzváni k řádnému doplnění žalobního návrhu. Někteří z žalobců vzali žalobu zpět, v důsledku čehož bylo vůči těmto žalobcům řízení postupně zastavováno. Následně bylo řízení zastaveno i vůči ostatním žalobcům. Ve věci rovněž rozhodoval Ústavní soud. Řízení tak trvá od 16. 11. 2006 a ke dni rozhodování soudu prvního stupně nebylo skončeno. Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z úřední činnosti soudu je známo, že žalobce vykonává dlouholetý trest odnětí svobody, a dále, že u soudu prvního stupně je vedena řada jeho žalob a různých podání žalobce v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, z nichž evidentně musí být žalobcem vnímáno, že řada z nich úspěšná být nemůže. Dále soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, v němž bylo vysloveno podivení nad přístupem jiného stěžovatele (což lze připodobnit tomuto případu), kdy vyvoláváním mnoha desítek sporů i jen z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžoval kapacitu obecných soudů, přičemž takové počínání lze považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Již od dob římského práva platí zásada, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti. Tvrzení žalobce o vzniku újmy na jeho straně tak je pouze fiktivní a nemůže se vůbec negativně odrazit v žalobcově osobní sféře. I přesto se však soud zabýval délkou posuzovaného řízení, přičemž uvedl, že posuzované řízení je procesně komplikovanější s ohledem na počet účastníků řízení na straně žalující, z nichž činí jednotlivě každý z nich procesní úkony samostatně, což v důsledku podávání opravných prostředků způsobuje časovou náročnost posuzovaného řízení. Soud prvního stupně tak posuzované řízení, které v době jeho rozhodování ještě nepřesáhlo 6 let, nepřiměřeně dlouhým neshledal, přičemž odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. 12. 1983. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž se rovněž ztotožnil s jeho právními závěry. Uvedl, že s ohledem na okolnosti daného případu, zejména ve vztahu ke složitosti věci, chování účastníků a jednání soudu soud prvního stupně nepochybil, když posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým neshledal. Rovněž soud prvního stupně nepochybil, pokud poukázal na výše citované rozhodnutí Ústavního soudu, jehož závěry lze na danou věc aplikovat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel napadá závěry soudů nižších stupňů ohledně jeho obstrukčního a litigiózního přístupu. Podání žaloby a domáhání se práv zaručených mezinárodním právem a ústavními normami není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na to, že vedením většího množství řízení není vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, tato domněnka tudíž žalovanou vyvrácena nebyla. Dále poukazuje na soudem prvního stupně citované rozhodnutí Evropského soudu ve věci Pretto proti Itálii, dle nějž je nutné dobu soudního řízení přesahující 6 let považovat již za zřejmě nepřiměřenou. Dovolatel žádá o předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Jak plyne z výše uvedeného, soud prvního stupně postavil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že posuzované řízení zejména vzhledem k procesní složitosti věci nepřiměřeně dlouhým nebylo, přičemž s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Uvedený závěr nebyl dovoláním nikterak zpochybněn, resp. dovolatel neuvedl, že závěr o procesní složitosti posuzovaného řízení považuje za nesprávný, případně že i přes procesní složitost posuzovaného řízení dané řízení nepřiměřeně dlouhým bylo. Dovozuje-li dovolatel z rozhodnutí Evropského soudu ve věci Pretto proti Itálii, že každé řízení trvající déle než šest let je nutné považovat za nepřiměřeně dlouhé, je takovýto závěr nesprávný. Evropský soud danou délku řízení (tedy šest let, z nichž posuzoval pouze tři roky, šest měsíců a pět dní vzhledem ke dni, kdy Itálie přijala právo na podávání individuálních stížností k Evropskému soudu) posuzoval shodně jako v jiných věcech ve světle konkrétních okolností případu (srov. odst. 31 až 37 citovaného rozhodnutí). Naopak z judikatury Evropského soudu plyne závěr, že nelze stanovit jakoukoliv délku řízení, jíž by bylo možné vždy považovat za nepřiměřenou, neboť přiměřenost délky řízení je nutné posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti případu a kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Scordino proti Itálii (č. 1), stížnost č. 36813/97, ze dne 26. března 2006, odst. 157 a 177).
K námitkám dovolatele ohledně závěrů soudů nižších stupňů ve vztahu k jeho obstrukčnímu a litigióznímu přístupu (jenž je rovněž dovolacímu soudu znám, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014) dovolací soud uvádí, že se těmito námitkami žalobce pro nadbytečnost nezabýval s ohledem na to, že dovolání nenapadá jeden ze závěrů, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, a který sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. 12. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu