ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4769.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4769/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce L. U. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti žalovanému JUDr. P. L. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zrušení smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 85/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 176/2015-56, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného (dále již „dovolatel“) proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) trpí vadou, která nebyla ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna a z uvedeného důvodu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V daném případě dovolatel v podaném dovolání zákonu odpovídajícím způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání. Kromě obecných údajů, vymezení dovolacího důvodu a návrhu, jak má dovolací soud rozhodnout, dovolání předpoklady přípustnosti neobsahuje, když je ve své podstatě založeno na právní polemice s odvolacím soudem, který svůj právně kvalifikační závěr vyložil v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého usnesení. Jinými slovy řečeno, dovolatel prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je – stejně jako níže cit. usnesení - veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
I když rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě odmítnutí dovolání nemusí být odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.), přesto Nejvyšší soud ve stručnosti k nákladovému výroku uvádí, že s přihlédnutím k obsahu písemného vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možné toto vyjádření považovat za účelně vynaložený výdaj, neboť pomíjí, že dovolání pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není vůbec způsobilé k věcnému projednání. Žalobce sice v úvodu svého vyjádření k přípustnosti dovolání uvádí, že podle jeho názoru „není dovolání žalovaného důvodné a ani přípustné“ , neboť „V dovoláním napadeném usnesení se neřeší žádná otázka, která by byla pro soudní judikaturu jakkoli právně významná. Dovoláním je navíc napadáno usnesení upravující pouze průběh řízení, napadeným usnesením se předmětné řízení nekončí.“ , avšak z citované pasáže nelze vyvodit, že by tím žalobce poukazoval na absenci právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., kterážto (procesní) okolnost byla ovšem v daném případě právně významná z hlediska rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu