ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4870.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4870/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 293/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 58 Co 241/2014-190, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 58 Co 241/2014-190, se v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 16 456 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 9 C 293/2011-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16 456 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 21. 5. 2010 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částky 55 614 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 21. 5. 2010 do zaplacení (výrok I) a na nákladech řízení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II).
Rozhodl tak (svým v pořadí druhým rozsudkem) o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši (posléze) 72 070 Kč s příslušenstvím, a to na náhradě škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a měla spočívat v nákladech vynaložených na obhajobu druhým (dalším) obhájcem v trestním řízení, ve kterém byl žalobce zproštěn na něj podané obžaloby.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v záhlaví uvedeným rozsudkem (rovněž v pořadí druhým) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 16 456 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně kvalifikoval trestní stíhání žalobce jako nezákonné a takto zakládající nárok na náhradu škody ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž druhý obhájce žalobce Mgr. Jan Bouček vykonal při obhajobě čtyři úkony právní služby, a to převzal a připravil obhajobu, prostudoval spis, podal odvolání proti rozsudku a zúčastnil se veřejného zasedání odvolacího soudu. Neztotožnil se však se soudem prvního stupně v otázce výkladu závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu (jako dovolacího soudu v této věci) ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013 a v té souvislosti se soudem prvního stupně provedeným posouzením účelnosti vynaložení nákladů na obhajobu provedenou tímto druhým obhájcem ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že ani jeden ze čtyř úkonů právní služby vykonaných druhým obhájcem nemohl přispět k výsledku trestního stíhání příznivému pro žalobce (a náklady za ně byly tak vynaloženy neúčelně), byl-li žalobce zproštěn obžaloby z jiných než tímto obhájcem v odvolání či u veřejného zasedání namítaných důvodů. Proto odvolací soud neshledal nárok na náhradu škody těmto nákladům obhajoby odpovídající, vyčíslený soudem prvního stupně dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (s použitím ustanovení o mimosmluvní odměně advokáta), na částku 16 456 Kč, důvodným. Ohledně zbytku žalobního nároku (55 614 Kč) pak odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce o jednotě žalobního požadavku s tím, že jej žalobce v žalobě výslovně rozdělil na náklady obhajoby zaplacené obhájcům JUDr. Františku Tůmovi a Mgr. Janu Boučkovi. O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na převážný procesní úspěch žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) v celém jeho rozsahu dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně níže vymezené otázky hmotného práva, čímž je dle dovolatele dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a projednání věci přikázal jinému senátu odvolacího soudu s ohledem na nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání proti měnící části meritorního výroku napadeného rozsudku není nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jakkoliv jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, neboť dovolání směřuje rovněž proti potvrzující části tohoto výroku, přičemž oběma částmi dotčeného výroku bylo (v souhrnu) rozhodnuto o jediném nároku založeném na totožném skutkovém základě (na náhradu škody odpovídající nákladům obhajoby vykonané Mgr. Boučkem). Tento (jediný) nárok pak uvedenou hranici 50 000 Kč přesahuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro řešení otázek, „zda může být v rozporu s dobrými mravy uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za náklady právního zastoupení, jejichž výčet a charakteristika nebyly v žádosti specifikovány“ a „zda může být v rozporu s dobrými mravy uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za náklady právního zastoupení, jejichž výčet a charakteristika nebyly v žádosti specifikovány za situace, kdy se žalovaný při prvním svém úkonu po seznámení se se žalobou vyjádří tak, že nárok uplatněný žalobou neuznává“, nelze shledat (oproti mínění dovolatele, který je považuje za dovolacím soudem dosud neřešené) dovolání přípustným, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku (dovolacím soudem dle dovolatele rovněž dle §237 o. s. ř. dosud neřešenou), „zda žalobci přísluší náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za náklady právního zastoupení, a to v součtu nákladů vynaložených na své dva obhájce, nepřesahující rámec maximální výše možného nároku za zastupování oběma obhájci, když na odměně prvnímu obhájci zaplatil částku nedosahující výše mimosmluvní odměny za práci odvedenou tímto obhájcem a na odměně druhého obhájce zaplatil částku přesahující výši mimosmluvní odměny za práci odvedenou tímto advokátem“.
Formulováním uvedené otázky prosazuje dovolatel správnost svého názoru, že náklady obhajoby vykonané více obhájci je nutno posoudit jako „jeden nedílný celek“. Nesprávnou proto shledává úvahu odvolacího soudu zdůrazňující rozdělení celkového žalobního požadavku (132 070 Kč) samotným žalobcem na náklady obhajoby vykonané JUDr. Tůmou (ve výši 60 000 Kč) a Mgr. Boučkem (ve výši 72 070 Kč). Dovolatel má za to, že žalobě o náhradu škody odpovídající (smluvním) nákladům obhajoby vykonané jeho druhým obhájcem (Mgr. Boučkem) ve výši požadovaných 72 070 Kč, kteroužto částku dovolatel prokazatelně uhradil (přičemž výše mimosmluvních nákladů této obhajoby dle advokátního tarifu měla činit toliko soudem prvního stupně přiznaných – a dovolatelem nezpochybněných – 16 456 Kč), mělo být zcela vyhověno už proto, že jeho prvnímu obhájci (JUDr. Tůmovi) vznikl za obhajobu nárok na mimosmluvní odměnu a náhradu nákladů ve výši ne méně než 164 000 Kč, kteréžto částky se však dovolatel žalobou domáhat nemohl, neboť disponoval doklady o úhradě toliko ve výši 60 000 Kč; z uvedeného důvodu měl dovolatel požadovat na náhradě škody odpovídající nákladům obhajoby vykonané JUDr. Tůmou právě jen zaplacení částky 60 000 Kč.
Podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Judikatorní i teoretický výklad ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. je ustálen v náhledu, že zde zakotvená zásada vázanosti soudu žalobou zahrnuje mj. zákaz přiznat rozhodnutím soudu žalobci požadované plnění z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než z kterého žalobce požadovaný nárok odvíjel a který tak byl žalobcem učiněn předmětem řízení. Není překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže přizná žalobci požadované plnění na základě takového (jiného) právního posouzení věci. Přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování, však (zakázaným) překročením návrhu je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005 – rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , nebo publikaci Občanský soudní řád, komentář, Karel Svoboda a kol., 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 523 a násl.).
Z obsahu spisu je patrné, že dovolatel se sice domáhal žalobou zaplacení jediné peněžité částky (132 070 Kč), avšak ze dvou skutkově nepochybně samostatných důvodů (na nákladech obhajoby vykonané JUDr. Františkem Tůmou ve výši 60 000 Kč a na nákladech obhajoby vykonané Mgr. Janem Boučkem ve výši 72 070 Kč), k nimž bylo soudy nižších stupňů vedeno dokazování. Dovolatel neformuloval žalobní požadavek tak, že by mu soud měl přiznat náklady obhajoby vykonané druhým obhájcem (resp. částku odpovídající rozdílu smluvních a mimosmluvních nákladů obhajoby tímto obhájcem vykonané) z toho důvodu, že na nákladech obhajoby vykonané prvním obhájcem mohl žalobou požadovat více (nebýt v důkazní nouzi), tedy že částka jím zaplacená druhému obhájci by tak vlastně měla v určitém rozsahu „krýt“ obhajobu vykonanou obhájcem prvním.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud vyřešil otázku „jednoty“ žalobního požadavku, vázán žalobou, při přezkumu zamítavé části výroku I rozsudku soudu prvního stupně plně v intencích pravidla vyjádřeného v §153 odst. 2 o. s. ř. a jeho ustáleného judikatorního výkladu (včetně rozhodovací praxe dovolacího soudu). O tom, že řízení v dané věci nespadá mezi řízení, jež by bylo možno zahájit i bez návrhu nebo v nichž vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky z právního předpisu, přitom nemůže být pochyb.
Dovolací soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzující části meritorního výroku napadeného rozsudku, jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel konečně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce posouzení nákladů obhajoby vykonané jeho druhým obhájcem Mgr. Boučkem jako neúčelně vynaložených, a to nerespektováním závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozsudky soudů nižších stupňů v této věci.
Pro posouzení této otázky shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud se jejím řešením (zdůvodňujícím měnící část meritorního výroku napadeného rozsudku) vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rovněž kasačním rozhodnutím v dané věci). V tomto rozsahu je dovolání současně i důvodné.
V již zmíněném kasačním rozsudku vydaném v této věci [ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2014, (dále jen „R 29/2014“)] shledal dovolací soud neakceptovatelným závěr vyjádřený odvolacím soudem v jeho předchozím rozsudku, že se v případě dalšího (druhého) obhájce jedná o neúčelně vynaložené náklady bez dalšího. Dále uvedl, že „[u]vedené potíže s posuzováním přispění více obhájců k příznivému výsledku trestního stíhání pro poškozeného vedou k závěru, že účelnost takto vynaložených nákladů na obhajobu lze posuzovat jen ve vztahu k výsledku trestního stíhání, aniž by poškozený musel tvrdit a prokazovat, že nemít dva obhájce, trestní řízení by pro něho skončilo nepříznivě. Z uvedeného budou dány výjimky jen tehdy, bude-li zjevné, že – stejně jako v případě jediného obhájce – určité úkony nemohly k výsledku trestního stíhání poškozeného přispět, nebo že jsou úkony dvou obhájců duplicitní (obsahově totožné), což lze z povahy věci s určitostí dovodit výlučně u úkonů písemných.“
Úvaha dovolatele, že dovolací soud zavázal v R 29/2014 soudy nižších stupňů k hodnocení předmětné obhajoby jako účelně vykonané, je, jak ze shora citované části odůvodnění tohoto rozsudku vidno, nesprávná. Účelností obhajoby vykonané druhým obhájcem se dle pokynu dovolacího soudu měly soudy nižších stupňů teprve zabývat, pročež odvolací soud nepochybil, pokud tuto otázku z pohledu překračujícího východisko vyjádřené v jeho předchozím (zrušeném) rozsudku (opětovně) posuzoval.
Se závěrem odvolacího soudu, že obhajoba vykonaná druhým obhájcem neprospěla zdárnému výsledku trestního stíhání pro dovolatele (a byla proto neúčelná) jen (resp. právě) proto, že tento obhájce takříkajíc „netrefil“ důvody, jež vedly odvolací soud ke zproštění dovolatele obhajoby, se však ztotožnit nelze. Uvedený závěr nezohledňuje názor vyjádřený dovolacím soudem v R 29/2014 , že o neúčelnosti úkonů obhajoby vedené druhým obhájcem lze uvažovat jen tehdy, pokud by takový závěr platil i pro úkony obhájce jediného (srov. „… stejně jako v případě jediného obhájce… “). Odvolacím soudem provedené ztotožnění účelnosti obhajoby se správností odhadu důvodů, které v budoucnu orgány činné v trestním řízení vskutku povedou k zproštění obžaloby (zastavení trestního stíhání), resp. formulace požadavku takové důvody v rámci (účelně) vykonávané obhajoby tvrdit, přitom na situaci, kdy je obhajoba vykonávána jediným obhájcem, zjevně nepřiléhá. Nepožaduje-li ustálená soudní judikatura k výkladu ustanovení §31 OdpŠk splnění takové podmínky pro jediného obhájce (čemuž ostatně plně odpovídá to, že ani v dané věci nebyl ve vztahu k prvnímu obhájci JUDr. Tůmovi takový požadavek soudy dovozován), nelze takto podmiňovat závěr o účelnosti nákladů obhajoby ani v případě obhájce druhého.
Kvalifikoval-li proto dovolací soud v R 29/2014 úkony obhajoby, které nemohou přispět k příznivému výsledku trestního stíhání pro poškozeného, jako úkony, jež „… byly vynaloženy, aniž mohly odstranění závadného stavu způsobit“, mínil tím, jinak řečeno, úkony nemající jakýkoliv potenciál být poškozenému prospěšné, a současně úkony, u nichž je absence takového potenciálu zcela zjevná již v době jejich vykonání (tj. v reálném čase, bez znalosti výsledku trestního stíhání a věcných důvodů, které k takovému výsledku vedly).
Dospěl-li tedy odvolací soud z uvedeného důvodu k závěru o neúčelnosti druhým obhájcem dovolatele vykonané obhajoby, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné. Proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnící části jeho výroku I a závislého výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
K dovolatelem navrhovanému nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, dovolací soud nepřistoupil, neboť důvody pro takový postup ve smyslu §243b odst. 5 a §221 odst. 2 o. s. ř. zjevně nebyly naplněny (nedošlo k tomu, že by odvolací soud nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu – tento názor byl spíše nepřiléhavě interpretován, rovněž tak v řízení před odvolacím soudem nedošlo k závažným vadám).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. V rámci svého nového rozhodnutí o věci samé tak vyjde z toho, že druhým obhájcem dovolatele vykonané úkony právní služby shora zmíněný prospěšný potenciál měly, a vypořádá se s tou částí odvolací argumentace žalované, kterou s ohledem na svůj opačný názor prozatím opominul (tj. že část druhým obhájcem vykonaných úkonů obhajoby byla duplicitní úkonům vykonaným obhájcem prvním a že soud prvního stupně pochybil při určení výše odměny druhého obhájce podle advokátního tarifu).
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu