ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1029.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1029/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému J. V. , podnikateli se sídlem v Brloze 217, PSČ 382 06, identifikační číslo osoby 12884961, zastoupenému JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 230/31, PSČ 370 01, o zaplacení částky 631 762 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 528/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2014, č. j. 22 Co 1178/2014-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též je „R 4/2014“), a dále např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ].
Dovolatel požadavkům zákona na obsahové náležitosti dovolání nedostál. V čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neuvedl; otázku přípustnosti v dovolání vůbec nezmínil.
Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Je ostatně na místě dodat, že dovolatel v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost aplikace ustanovení §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. k tomu R 4/2014, a dále např. usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
V té části dovolání, v níž otevírá otázky hmotného práva, dovolatel argumentuje způsobem, jenž se míjí se závazným právním názorem, který formuloval Nejvyšší soud ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, a který převzal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. V něm Nejvyšší soud dovodil, že žalovaného (dovolatele) nelze posuzovat toliko v pozici provozovatele, tedy jako osobu odpovědnou ve smyslu ustanovení §427 odst. 1 obč. zák., nýbrž též i jako osobu odpovídající za škodu podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., a je třeba aplikovat ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). S odkazem na svou rozhodovací praxi (na rozsudek ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005, a usnesení ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010) vysvětlil, že postihové právo ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. stíhá nikoliv řidiče, který jako zaměstnanec pojištěného způsobil škodu poškozenému v opilosti, ale pojištěného, jako zaměstnavatele řidiče, který tohoto řidiče použil pro plnění svých úkolů v rámci pracovněprávního vztahu. Na základě toho pak uzavřel, že je-li žalovaný osobou odpovědnou za škodu poškozenému podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., plyne z toho, že žalobkyně má proti němu postižní právo pojistitele podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.
Jestliže se tedy dovolatel zabývá výkladem §427 odst. 1 obč. zák. a na jeho základě prosazuje závěr, že škoda nebyla způsobena zvláštní povahou provozu motorového vozidla ve smyslu ustanovení §427 odst. 1 obč. zák., nýbrž porušením právní povinnosti podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., pak nastoluje právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí a tudíž nesplňuje kritéria stanovená §237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Požadavkům na obligatorní obsahové náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. nevyhovuje dovolání ani v té části, v níž směřuje proti výrokům o nákladech řízení a která postrádá jakoukoliv argumentaci. Ani v tomto ohledu se tudíž nelze přípustností dovolání zabývat.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu