ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2393.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2393/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně DME, a. s. , se sídlem v Praze 9 - Klánovicích, V Soudním 774, identifikační číslo osoby 25 09 98 25, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované PROKOP INVEST, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Dělnická 35, identifikační číslo osoby 26 51 00 22, zastoupené JUDr. Mikulášem Ürge, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení částky 68 349,31 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 19/2009, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 12 Cmo 337/2013-366, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. června 2013, č. j. 55 Cm 19/2009-340, zamítl žalobu o zaplacení částky 68 349,31 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná obsáhlé dovolání, v němž podrobně popisuje předmět žaloby a uvádí skutečnosti podle jejího názoru významné pro rozhodnutí ve věci. Jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovolatelka označila skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. pokud vyřešeny byly, mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak, a to tak, jak uvádí v dovolání. Současně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění při opakování některých důkazů. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na formální nedostatky dovolání. Zdůrazňuje, že dovolání nesplňuje zákonné náležitosti ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá důvody pro odmítnutí dovolání, vyjadřuje se k jednotlivým námitkám a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zcela nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo2488/2013, ústavní stížnost pro němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).
Je-li uplatňován předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, a již zmíněné usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatelka své povinnosti na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., tak jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, uvádí-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vyjádřila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Kromě toho je třeba dovolatelce vytknout, že v dovolání neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl podle jejího názoru dovolací soud odklonit.
Dovolatelka s obsáhlou argumentací namítá nesprávnost závěru, že žalobkyně jako zasílatel neodpovídá za vícenáklady, protože „konosamenty jsou odpovědností odesílatele, potažmo dovolatelky jakožto příkazce“. Na tomto závěru však rozhodnutí odvolací soudu nespočívá. Odvolací soud přeci výslovně uvedl, že soud prvního stupně se otázkou, kdo zavinil vznik vícenákladů, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, zabýval nadbytečně. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Kromě výše uvedené vady ve vymezení přípustnosti dovolání proto i z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání založena.
Dovolatelka dále považuje za nesprávný závěr, podle něhož „cokoliv, co žalobkyně (zasílatel) v souvislosti s přepravou utratil, je žalovaná (příkazce) povinna zaplatit a pak se může domáhat náhrady škody“. Ani na tomto závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil z důvodu, že soud prvního stupně se nezabýval zkoumáním zákonných předpokladů žalobního nároku určených ustanovením §607 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a jeho výší. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Pro úplnost lze uvést, že otázkou další újmy podle ustanovení §380 obch. zák. a prevenční povinností ve smyslu ustanovení §384 obch. zák. se odvolací soud vůbec nezabýval. Naopak výslovně uvedl, že předmětem sporu není nárok na náhradu škody.
Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu