ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2984.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2984/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MIRA, elektromontážní společnost s r.o. , se sídlem v Brně, Cejl 58/72, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27745015, zastoupené Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 112/44, proti žalované Solaris CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Moskevská 495/48, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 29028108, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zaplacení 697 045,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 77/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 65/2014-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 213 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Radslava Janečka.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 19 Cm 77/2012-123, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2014, č. j. 19 Cm 77/2012-141, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu 574 239,27 Kč s tím, že z částky ve výši 441 432 Kč úrok z prodlení činí 7,75 % ročně, a to od 1. listopadu 2011 do zaplacení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako dále uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která by měla být dovolacím soudem jako sporná právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby „sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka naznačuje možné vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce marně uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl. Pro úplnost dodává, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu