ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3037.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3037/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovaným 1) Maghera Royal s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Martinická 987/3, identifikační číslo osoby 29 37 66 61 a 2) O2 Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60 19 33 36, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 282/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 11 Co 420/2014-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2014, č. j. 10 C 282/2013-42, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu o určení, že nevznikl právní vztah ze smlouvy o úvěru ani ze smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi žalobcem a žalovanou 1), a o určení, že závazek žalobce odpovídající právu žalované 2) požadovat úhradu částky 34 960 Kč specifikované jako platební transakce na základě konkrétního vyúčtování zde není, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti citoval ustanovení §237 občanského soudní řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvedl, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž předmětná právní otázka dosud v rozhodování Nejvyššího soudu ČR nebyla vyřešena, resp. by měla být vyřešena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátkou, přes správné poučení odvolacím soudem se co do vymezení přípustnosti omezil na citaci ustanovení §237 o. s. ř. Jeho tvrzení, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž předmětná právní otázka dosud v rozhodování Nejvyššího soudu ČR nebyla vyřešena, resp. by měla být vyřešena jinak“, je vnitřně rozporné a nelze je považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Ač dovolatel výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání se podává, že považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nemá naléhavý právní zájem na určení neexistence konkrétních smluv a závazků. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ani určení, že předmětné smlouvy o úvěru a o spotřebitelském úvěru neexistují, by nic nevypovídalo o tom, jaký právní vztah mezi účastníky skutečně je a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro účastníky vyplývají. Zdůraznil, že žalovaná 1) shodně se žalobcem tvrdila, že smlouvu o úvěru ani o spotřebitelském úvěru se žalobcem neuzavřela. K požadavku žalobce na určení, že neexistuje jeho závazek odpovídající právu žalované 2) na úhradu částky 34 960 Kč, odvolací soud uzavřel s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, že prostřednictvím určovací žaloby nelze už probíhající spor odvrátit. Jestliže se žalovaná 2) na žalobci zaplacení této částky již domáhá, budou otázky vzniku a výše pohledávky řešeny jako otázky předběžné a nemohou být tedy předmětem řízení o určovací žalobě. Tyto závěry dovolatel nezpochybnil, pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání. Odkazuje-li dovolatel v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, není zřejmé, v čem se měl odvolací soud od jeho závěrů odchýlit, dovodil-li, že prostřednictvím určovací žaloby nelze již probíhající spor odvrátit.
Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, pak rozhodnutí tohoto soudu nejsou rozhodnutími dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu