ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3145.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3145/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ZETBAU s.r.o. , se sídlem v Brně, Černovická 253/2c, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 26937671, zastoupené Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované Troostwijk s.r.o. , se sídlem v Černošicích č.ev. 797, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 24693642, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 55/14, o zaplacení 924 742,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 33/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 29 Co 71/2015-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 907 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Nielsena.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 7 C 33/2011-151 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí (kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení) na dvou závěrech (důvodech): jednak na tom, že žalovaná vstoupila do řízení na místo nizozemské společnosti Troostwijk Veilingen B. V. do smlouvy ze dne 20. května 2010 uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně STROJE SVOBODA, s.r.o. podle čl. 1 smlouvy, a dále na tom, že právo žalobkyně uplatněné žalobou nepožívá podle §265 obchodního zákoníku ochrany, neboť její právní předchůdkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (uzavřela-li smlouvu se společností Troostwijk Veilingen B. V. s vědomím, že dojde k založení dceřiné společnosti této společnosti, na kterou bude po jejím vzniku smlouva automaticky převedena, komunikovala se žalovanou jako smluvním partnerem, přijímala od ní plnění, které nevracela, a poté, co byl účel smlouvy naplněn, kdy žalovaná řádně splnila veškeré povinnosti ze smlouvy, se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které fakticky představuje sjednanou odměnu žalované), přičemž oba důvody nezávisle na sobě vedou k zamítnutí žaloby.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu v dovolání je zřejmé, že naplnění druhého závěru odvolacího soudu (jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) dovolatelka nezpochybnila a právní otázku (včetně odpovídajícího dovolacího důvodu) vymezila pouze způsobem, zda lze založit právo toliko na základě zásad poctivého obchodního styku. Takto položená otázka se však míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) nikde netvrdil ani neuzavřel, že by jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku mělo založit právo žalované, nýbrž pouze z tohoto důvodu neposkytl žalobnímu nároku žalobkyně právní ochranu.
Dovolání, jež není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiného než důvodu vymezeného v dovolání napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. října 2007, sp. zn. II. ÚS 2531/07, uveřejněné na jeho webových stránkách a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právního závěru „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.“ I když se tato rozhodnutí vztahovala k právní úpravě dovolání v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatní se jejich závěry i u právní úpravy ve znění účinném od 1. ledna 2013).
Z uvedeného vyplývá, že nebyl-li závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby) dovolatelkou zpochybněn, pak případná nesprávnost řešení první otázky (závěr odvolacího soudu o vstupu žalované do smlouvy) nemůže na rozhodnutí odvolacího soudu ničeho změnit, a proto není ani tato otázka způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu