ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4505.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4505/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. N. , zastoupeného Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 9/68, proti žalované NN Životní pojišťovně N.V., pobočce pro Českou republiku , se sídlem v Praze 5-Smíchově, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763581, o zaplacení 662 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 13/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 68 Co 431/2014-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 662 000 Kč představující pojistné plnění a částky 152 352 Kč představující nárok na zaplacení pojistného. Při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 31. března 2014 vzal žalobce žalobu co do částky 152 352 Kč zpět. Soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při témže jednání řízení o žalobě co do částky 152 352 Kč zastavil. Rozsudkem ze dne 27. června 2014, č. j. 13 C 13/2013-110, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. června 2014, č. j. 13 C 13/2013-110 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 68 Co 431/2014-124, podal žalobce dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, pokud pouze obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by odkázal na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech odvolacího řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu