ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4970.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4970/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, proti žalované R. M., zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 306/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 19 Co 96/2015-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Aleše Tolnaye, advokáta.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 15 C 306/2014-32, se Okresní soud v Mladé Boleslavi prohlásil za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí dané věci, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 11 Co 397/2014-372, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není specifikováno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné. Vymezení přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu; žalobce v dovolání pouze interpretuje rozhodnutí soudů a vytýká odvolacímu soudu, že splnění podmínek řízení posuzoval na podkladě nesprávných, resp. neúplných zjištění týkajících se bydliště žalované i místa, kde údajně podniká.
Absence správného údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Žalobce nadto v dovolání neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť svými námitkami primárně zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při posouzení, zda jsou splněny podmínky, za nichž lze rozhodnout o věci samé (podmínky řízení), vycházely. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že žalobcem užitá argumentace dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. nevystihuje.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu