ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1479.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1479/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 358/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 64/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 11 T 64/2015-153, byl obviněný V. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že jménem spol. W., v úmyslu získat hutní materiál v celkové ceně 23.040,72 EUR (v přepočtu 582.123,79 Kč) uvedl v omyl spol. V. L. P. a. T., když její zaměstnance zasláním emailové zprávy ze dne 29. 11. 2012 informoval, že dne 28. 11. 2012 provedl na její bankovní účet vedený u The Royal Bank of Scotland platbu ve výši 23.040,72 EUR k úhradě zálohové faktury vystavené na jím objednaný hutní materiál ze dne 13. 11. 2012, přičemž však ve skutečnosti žádnou platbu neprovedl, neboť neměl dostatek peněžních prostředků, na základě čehož mu poškozená společnost v domnění, že záloha je zaplacena, objednaný materiál dodala, čímž shora uvedené společnosti způsobil škodu ve výši 582.123,79 Kč . Podrobně je uvedený skutek popsán v předmětném rozhodnutí.
Za tento zločin, jakož i sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T 33/2013, byl tomuto uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců. Dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T 33/2013, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 13.575,92 EUR, která byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 358/2015 podle §256 tr. ř., zamítl.
Proti shora citovanému usnesení krajského soudu, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně pak podal obviněný V. S. (dále již jen „obviněný“, případně „dovolatel“) dovolání, v němž (formálně) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci své argumentace obviněný namítá, že oba nadepsané soudy chybně dospěly k posouzení jeho jednání v úmyslu přímém. Toto je vyvráceno zejména výpovědí svědka R., kterou soudy chybně interpretovaly, když obviněný se naopak mohl důvodně spoléhat, že dodávka profilů odebraná od poškozené společnosti bude dalším odběratelem R. ihned uhrazena. Jednalo se tak o zcela běžný obchodní případ, kdy jedna společnost dluží druhé. Obviněný měl v předmětné době rozjednáno více obchodů a vzhledem ke kumulaci okolností došlo k jeho druhotné platební neschopnosti. Po celou dobu trestního řízení vypovídal shodně, nadále komunikoval s poškozenou a snažil se věci napravit splátkami, které probíhají doposud. Pro shora uvedené tedy dovolatel má za to, že není naplněna subjektivní stránka trestného činu a skutek, tak jak je uveden v napadených rozhodnutích, se vůbec nestal. Současně obviněný uvedl, že též uložený trest se jeví jako nepřiměřeně přísný, a to až do té míry, že jej lze vyhodnotit jako nezákonný.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila v tom směru, aby toto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V počátku svého podání shrnula dosavadní okolnosti případu, jakož i argumentaci obviněného. Dále zdůraznila, že protiprávnost jednání obviněného byla náležitě objasněna a znaky skutkové podstaty zločinu podvodu lze jednoznačně spatřovat ve výslovném tvrzení obviněného směrem k poškozené, že fakturovanou částku již uhradil převodem na účet, ačkoliv věděl, že toto není pravda. Obviněný pak pokračoval v utvrzování poškozené, když prohlásil, že k odeslání mu chyběla pouze malá částka a vše napraví a peníze odešle. Ani toto však nebyla pravda, když věděl, že na bankovním účtu nedisponoval potřebnými peněžními prostředky. Jmenovaný se tak nemohl spoléhat ani na budoucí nejistou událost, a to, že jím obstarané zboží po přeprodání uhradí neprodleně spol. EcoStar International, s. r. o., K. R. Posledně jmenovaný svědek navíc zdůraznil, že obviněnému nikdy nedal slib, že zboží zaplatí obratem, nejpozději následující den. Obviněný přes vědomí těchto skutečností opakovaně uváděl poškozené nepravdivé informace stran provedení požadované platby. Takové jednání tedy vykazuje podvodný charakter, a nikoli jednání v adekvátní míře podnikatelského rizika, jak tvrdí obviněný. Ostatně tuto trestnou činnost je možno – dle státní zástupkyně - vnímat rovněž ve světle osobnosti obviněného, který byl v minulosti opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru. Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k otázce sankce, byť předmětná námitka dovolatele nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod důvod, který je uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Daná skutečnost se však vztahuje nikoli k nepřiměřenosti uloženého trestu, ale nepřípustnému druhu sankce nebo její výměře, která je dána mimo zákonnou trestní sazbu. V tomto ohledu se však nejedná o shora citovaný případ, když souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců byl ukládán v sazbě od 2 do 8 let, tedy pod polovinou zákonné trestní sazby a při zohlednění všech okolností případu tak nevybočuje z mezí proporcionality trestní represe.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 358/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do skutkové roviny. Obviněný totiž odvolacímu soudu, i soudu prvého stupně, vytýká, že jeho vinu odvozují z chybné interpretace výpovědi svědka K. R., který měl přislíbit okamžité uhrazení částky za odebraný materiál, z čehož by obviněný dále mohl zaplatit fakturovanou částku poškozené společnosti. Chybnou právní kvalifikaci pak dovolatel spatřuje v navazující absenci subjektivní stránky trestného činu, která na takto vytýkané hodnocení důkazu navazuje. Obviněný tak považuje své jednání za učiněné v mantinelech přípustného podnikatelského rizika a jeho důsledky směřuje do oblasti občanskoprávní a nikoliv trestněprávní.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení nalézacím, popřípadě odvolacím soudem a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Danými závěry je vázán a je povolán toliko ke zjištění, zda právní posouzení skutku nekoliduje s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Oba nižší soudy přitom dostatečným způsobem, a nutno říci, že také správně, vycházely především z vyjádření zástupců poškozené společnosti Van Leeuwen Pipe and Tube – svědků P. a M., kteří potvrdili komunikaci obviněného s poškozenou, i dobrou víru, v níž tato společnost vyskladnila fakturované zboží, když vycházela z předchozí spolupráce s obviněným a především jeho ujištěním formou emailu, že zboží bylo uhrazeno. Při následujících setkáních pak obviněný měnil svá tvrzení tak, jak to nalézací soud shrnul ve svém rozsudku na str. 7-8. Ve spojení s dalšími zjištěními ke stavu podnikatelského účtu obviněného, výslechu svědka R. a při dokreslení okolností o trestní minulost obviněného, pak byl učiněn závěr o úmyslném protiprávním jednání obviněného V. S. v intencích §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Zločinu podvodu se přitom pachatel dopustí mj., pokud sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu, v daném případě značnou . Obviněný si musel být a také fakticky byl vědom finanční situace, která odrážela jeho schopnost hradit sjednané závazky, zejména, že v inkriminované době bylo na účtu deponováno maximálně okolo 1.700 EUR. Věděl též, že k získání materiálu od poškozené je zapotřebí uhradit vystavenou fakturu v objemu 23.040,72 EUR. Již tedy počáteční tvrzení, že fakturovanou částku uhradil, popřípadě pozdější tvrzení, že tak ihned učiní, neboť na účtu chybí menší částka, byla jednoznačně mylná. V neposlední řadě se také jmenovaný nemohl spoléhat na nejisté (okamžité) provedení platby ze strany K. R., což tento svědek také bezpečně konstatoval. I přes veškeré tyto poznatky však obviněný zcela vědomě zaslal poškozené Van Leeuwen Pipe and Tube nepravdivé tvrzení o proběhnuvší platbě, když právě tato informace vedla poškozenou k vyskladnění objednaného materiálu. Dané jednání, které bylo v rámci trestního řízení prokázáno, tak zcela evidentně naplňuje shora popsané znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť obviněný na základě jím uvedené nepravdivé informace uvedl poškozenou společnost v omyl, v důsledku čehož se obohatil o odebrané zboží v hodnotě přesahující 500 tis. Kč, která stanoví dolní hranici značné škody. O subjektivní stránce činu svědčí také následné chování obviněného, který se ostatně o svém úmyslném jednání svěřil v průběhu schůzky svědku M., jakož i jeho opakované změny tvrzení (zmíněné již výše), které adresoval poškozené, tedy nejprve, že částku již zaplatil, poté, že tak učiní okamžitě, neboť chyběla ještě malá částka na účtu, až po konečné sdělení, že peníze použil na svůj údajný podnikatelský projekt v zahraničí. Nižšími soudy zvolená právní kvalifikace jednání tak, jak bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, nevykazuje žádného pochybení.
V projednávané věci pak nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Právě uvedené dovolací soud konstatuje ve vztahu k dalším dvěma argumentům, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí. Primárně se jedná o fakt, že svým dovoláním nebrojí pouze proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, ale též proti rozhodnutí soudu nalézacího, tedy Městského soudu v Brně. Ačkoliv tedy není zřejmé, zda obviněný své dovolání staví rovněž na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je Nejvyšší soud nucen uvést, že taková námitka by nebyla opodstatněná.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však žádná ze shora uvedených alternativ důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohla být naplněna, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného dílem (z podstatné části) žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídala, dílem šlo o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné. Krajský soud v Brně pak jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
V rámci podaného dovolání obviněný rovněž namítal nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to do takové míry, že danou sankci lze – dle jeho názoru – vyhodnotit jako nezákonnou. Ačkoliv sice formálně dovolatel ve svém podání nezmiňuje důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v tr. zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, vzhledem k učiněné námitce se Nejvyšší soud touto otázkou rovněž zabýval a dospěl k závěru, že není důvodná. Obviněný V. S. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž mu byl za tento, jakož i za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 5 T 33/2013, uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Obviněnému byl za splnění zákonných podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest podle ustanovení zákona, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, tedy podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. V jeho rámci byl jmenovaný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let. Již soud prvního stupně přitom ve svém rozhodnutí (str. 9 rozsudku) správně vymezil shora uvedená zákonná kritéria ukládání trestu, zohlednil specifika případu, polehčující i přitěžující okolnosti, a to vše podřadil osobnosti pachatele. Pakliže soudy dospěly k názoru, že na obviněného, který již byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro jinou úmyslnou trestnou činnost (rovněž majetkové povahy) nelze působit ještě podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, který byl vymezen stále ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a doplněn trestem zákazu činnosti pojícím se k jeho sbíhající se trestné činnosti, nelze v takovém případě jakýmkoliv způsobem konstatovat vybočení ze zákonných mantinelů, a to, jak co do druhu ukládané sankce, tak její výměry.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl právně kvalifikován správně, přičemž v průběhu dosavadního trestního řízení nedošlo k porušení jakýchkoliv práv jmenovaného, když orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za jejichž užití pak byla soudem konstatována vina obviněného a tomuto uložen trest plně v intencích trestněprávních předpisů. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.