ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1409.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1409/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný T. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 54/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 19 T 54/2014, byl obviněný T. S. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §270 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně mu soud uložil podle §270 odst. 2 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč, tedy 50 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 200 Kč. Podle §61 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozeného Š. H. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozený Š. H. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, tak, že je zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný v zákonné lhůtě dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle obviněného popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“), a nevyhovuje tak podmínkám stanoveným judikaturou Nejvyššího soudu. Zpochybnil dále závěry soudů ohledně předmětného grafického návrhu, který podle jeho přesvědčení rozhodně nelze považovat za autorské dílo ve smyslu autorského zákona. Přitom odkázal na tzv. legální znaky díla, se kterými se nevypořádal znalec prof. akad. mal. Karel Míšek, Ph.D., ve svém znaleckém posudku, a přesto soudy jeho závěry zcela převzaly.
Obviněný má dále za to, že v projednávaném případě měly být pro posouzení naplnění zákonné podmínky dané skutkové podstaty, tedy zásahu do zákonem chráněných práv v rozsahu nikoli nepatrném, zohledněny další okolnosti, konkrétně otázka výlučného autorství poškozeného Š. H. Podle obviněného měl být on sám považován minimálně za spoluautora předmětného návrhu.
Rovněž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť poškozený Š. H. se nesnažil využít občanskoprávních prostředků k ochraně svých údajných autorských práv a bez dalšího podal na obviněného trestní oznámení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 19 T 54/2014, aniž by specifikoval další postup ve věci.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera (dále jen „státní zástupce“). Ohledně námitky absence odkazu na konkrétní ustanovení autorského zákona ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně připustil její opodstatněnost, avšak podle jeho názoru se nejedná o takové pochybení, které by mohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí o vině a trestu obviněného. Tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž podle názoru státního zástupce jednoznačně popisuje způsob, jakým obviněný zasáhl do autorských práv poškozeného. Tudíž i při absenci výslovných odkazů je z výroku odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zcela zřejmé, které „konkrétní normy autorského zákona“ obviněný porušil, a čin tak mohl být správně právně kvalifikován.
K námitkám vůči právnímu posouzení předmětného grafického návrhu jako autorského díla státní zástupce odkázal na úvahy Obvodního soudu pro Prahu 5 obsažené na stranách 9 až 10 jeho rozsudku. Výhrady ke znaleckému posudku odmítl, neboť nejen že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nejsou důvodné ani v obecné rovině.
Státní zástupce je přesvědčen, že soudy učiněná skutková zjištění neposkytují podklad pro závěr dovolatele o jeho spoluautorství k chráněnému dílu, jehož prostřednictvím obviněný tvrdil nenaplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle §270 spočívajícímu v nikoli nepatrném neoprávněném zásahu do práv k autorskému dílu. Stejně tak státní zástupce odmítl výhrady obviněného o porušení principu ultima ratio, neboť neshledal, že by jednání dovolatele nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u tohoto typu protiprávního jednání. Upozornil navíc na judikaturu Ústavního soudu, podle které skutečnost, že existuje paralelně i jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, nevylučuje uplatnění odpovědnosti trestní. Státní zástupce proto navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu předpokládá vadu v hmotněprávním posouzení skutku a může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací argumentace obviněného převážně odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom shledal opodstatněnou jedinou výhradu vytýkající neoznačení konkrétního ustanovení autorského zákona, k jehož porušení zjištěným skutkem došlo.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný T. S. dopustil žalovaného přečinu tím, že v přesně neurčené době od 31. 1. 2012 do května 2012, bez souhlasu Š. H., předal jeho grafický návrh designu limonády Zenonade, který je autorským dílem ve smyslu autorského zákona, obchodní společnosti Zenonade a. s. k jeho další úpravě, již následně provedla obchodní společnost Lowe GGK s. r. o. za účelem jeho použití na plechovku nápoje Zenonade, čímž došlo k zásahu do osobnostních práv autora, a to bez souhlasu poškozeného k takovému jednání, byl si vědom skutečnosti, že se jedná o dílo chráněné autorským zákonem, aniž by o tom ostatní informoval, a na základě daného návrhu byl vypracován design limonády Zenonade, jež byla následně distribuována.
Tento popis skutku sice zahrnuje v zásadě všechny skutkové okolnosti nezbytné pro naplnění zákonných znaků přečinu podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neobsahuje však označení konkrétního ustanovení autorského zákona, které (á) obviněný při nakládání s grafickým návrhem poškozeného porušil. Tuto vadu obviněný ve svém dovolání důvodně vytkl v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť představuje nesprávnost v hmotněprávním posouzení skutku.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tzv. blanketní dispozici odkazující na autorský zákon a předpisy jej provádějící. Výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, proto musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, které obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost. Zároveň musí být tato právní norma jednoznačně specifikována, a to nejen číslem normy, pod nímž byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, ale také v aktuálním znění předpisu, z něhož soud vycházel. U tzv. blanketních skutkových podstat je podmínkou trestnosti pachatele nejen naplnění znaků vyjmenovaných v trestním zákoně, ale současně též porušení konkrétních práv, jež jsou jejich nositelům zaručena právě autorským zákonem, případně předpisy jej provádějícími, které stojí mimo oblast trestního práva. Jestliže ve výroku o vině chybí odkaz na takové právo, které obviněný zjištěným jednáním porušil, a není popsán protiprávní zásah proti tomu, kdo požívá ochrany ve smyslu autorského zákona, jedná se o nesprávné právní posouzení skutku, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, uveřejněné pod č. T 916 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 28, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1361/2008, publikované pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1017/2005).
Byť se uvedená judikatura vztahuje ještě k předchozí právní úpravě trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, formulace skutkové podstaty tohoto trestného činu zůstala v novém trestním zákoníku v podstatě totožná (až na nově doplněnou podmínku neoprávněného zásahu do uvedených práv v míře „nikoli nepatrné“), a proto je možné použít tuto judikaturu i za nové právní úpravy. O kontinuitě výkladu tohoto ustanovení mezi předcházející a současně účinnou právní úpravou svědčí též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 966/2012, které bylo publikováno pod č. 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Přestože věc v něm řešená se týkala porušení práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, jeho právní věta navazuje na shora uvedený výklad týkající se jedné z podmínek naplnění znaků této skutkové podstaty ve vztahu k porušení autorského práva a práv souvisejících s právem autorským, která spočívá v nutnosti vyjádřit v odsuzujícím rozsudku konkrétní práva, do nichž pachatel zasáhl, uvedení způsobu, jakým se tak stalo a důvody pro dosažení nikoli nepatrného zásahu.
Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud v tzv. skutkové větě pouze konstatoval, že „došlo k zásahu do osobnostních práv autora“, aniž by odkázal na dotčené ustanovení příslušného právního předpisu (autorského zákona) a současně vyjádřil, v čem spočíval konkrétní zásah do oprávnění poškozeného jako autora grafického návrhu. Zjištěné pochybení nenapravil ani Městský soud v Praze jako soud odvolací, byť obviněný ve svém odvolání výslovně nepoukázal na chybějící část výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, nicméně jde o takovou vadu, kterou byl soud druhého stupně povinen přezkoumat i za této procesní situace.
S ostatními námitkami obviněného, z nichž některým lze přiznat hmotněprávní povahu a jsou tudíž podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, se již vypořádal soud druhého stupně v rámci projednávání řádného opravného prostředku obviněného. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že dovolání, v němž obviněný opakuje argumenty, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým způsobem, zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tedy Nejvyšší soud může dodat, že neshledal zbývající výhrady obviněného T. S. odůvodněnými a v argumentaci vyvracející vytýkaný postup lze přitom kromě napadeného rozhodnutí odkázat na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Již tento soud naprosto přesvědčivým a zcela dostatečným způsobem vyložil naplnění všech zbývajících znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, za nějž byl obviněný odsouzen, a to v návaznosti na výsledky provedeného dokazování.
Pokud se jedná o výhradu obviněného ohledně naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 tr. zákoníku, tedy zda zásah do chráněných práv k autorskému dílu Š. H. byl nikoli nepatrný, lze obecně konstatovat, že soudy při zvažování této podmínky trestnosti musí zohlednit okolnosti konkrétního případu. Za nepatrný zásah by bylo možné považovat ojedinělý nebo jen nepatrně významný zásah do chráněného práva poškozeného jako autora, přičemž za takové situace by postačoval postih pro přestupek či jiný správní delikt podle §105a až §105c autorského zákona (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2752).
Nikoli nepatrný charakter zásahu do autorských práv poškozeného je v projednávaném případě dán tím, že obviněný nedbal původní, ústní dohody s poškozeným na dodání grafického návrhu designu limonády Zenonade včetně jeho následného předání potenciálnímu klientovi pro zahájení distribuce předmětného nápoje. Místo toho dílo poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu poskytl k případné úpravě na obal tohoto výrobku, který byl předmětem marketingové kampaně a následně distribuován spotřebitelům. Obviněný přitom své další nakládání s převzatým návrhem designu před poškozeným dokonce zatajoval a uváděl nepravdy ohledně jeho skutečného využití. Jak stručně ale výstižně konstatoval soud prvního stupně na straně 11 svého rozsudku, nejedná se tedy o zásah ojedinělý nebo dokonce náhodný a o naplnění tohoto znaku základní skutkové podstaty přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku nelze mít pochyby. V posuzovaném případě navíc byl obviněný odsouzen podle kvalifikované skutkové podstaty citovaného přečinu, neboť soudy shledaly naplněným též znak „obchodní činnosti“ ve smyslu §270 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přísnější trestní postih dokonce obviněný v dovolání nenamítl. V trestním spisu je dostatek podkladů pro přijetí této právní kvalifikace, neboť je zcela evidentní, že na obalu široce propagovaného „nového“ typu nealkoholického nápoje je zcela identický grafický návrh poškozeného Š. H., a s tím byl uvedený výrobek rozšiřován v rámci obchodní sítě mj. též prostřednictvím internetových nabídek. Za této situace nelze skutečně uvažovat o tom, že by zásah do chráněných práv poškozeného mohl mít nižší než nepatrnou intenzitu. V této souvislosti lze odmítnout tvrzení obviněného, že soudem prvního stupně byl považován za spoluautora návrhu, čímž se dovolatel právě snažil zpochybnit výše uvedený znak. Skutková zjištění v dané věci jednoznačně tuto obhajobu obviněného vyvrátila, soudy se jí zabývaly a již soud prvního stupně dostatečně vyložil okolnosti, pro něž tvrzení obviněného neuvěřil.
S těmito okolnostmi souvisí též použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v zásadě vypovídají o nutnosti použít trestní postih obviněného za jednání, jehož se dopustil v rámci své podnikatelské činnosti, na niž dopadá zvláštní úprava ochrany autorských práv a práv k databázi. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ani uvedená zásada a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují uplatnění trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními právními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V předmětné věci navíc poškozený Š. H. obviněného kontaktoval s návrhem na řešení vzniklé situace ještě před zahájením trestního stíhání (srov. výzva na č. l. 56 trestního spisu), ovšem bez jakékoli reakce z jeho strany. Obviněný byl tedy důvodně postaven před soud za trestný čin a odsouzen při respektování všech platných zásad trestního řízení včetně zásady subsidiarity trestní represe.
U zbývajících dovolacích námitek obviněného, kterými se snažil zpochybnit povahu předmětného návrhu jako autorského díla, lze konstatovat, že pro svoji skutkovou povahu již přesahují meze uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
I přes poněkud nejasnou formulaci bodu 2) dovolání se lze z textu jeho odůvodnění domnívat, že obviněný napadá závěry znaleckého posudku prof. akad. mal. Karla Míška, Ph.D. Opět zcela nad rámec dovolacího přezkumu však lze konstatovat, že pokud tento soudní znalec označil předmětný grafický design za autorské dílo ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona, Nejvyšší soud neshledal tento závěr nepřezkoumatelným a jakkoli zpochybnitelným. Jak v textu tohoto posudku, tak při svém výslechu při hlavním líčení dne 30. 9. 2014, znalec vysvětlil, že se jedná o dílo ve smyslu autorského zákona, a popsal jeho jednotlivé znaky. Konstatoval, že zásadní tvůrčí přínos měl pro zpracovaný grafický design právě poškozený Š. H. a tudíž mu lze přiznat autorství později využitého návrhu. Pokud obviněný napadl skutečnost, že znalec vycházel při zodpovídání zadaných otázek i ze svých poznatků a zkušeností z dlouholeté praxe, nelze mít proti takovému postupu žádné výhrady. Samotný znalecký posudek nevyjadřuje výlučně subjektivní názor jeho zpracovatele, naopak prof. akad. mal. Karel Míška, Ph.D. v něm objektivizoval jednotlivá hlediska, jimiž je možné autorské dílo charakterizovat. V tomto směru nelze považovat za chybné ani další úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na straně 9 jeho rozsudku a soudu druhého stupně obsažené na straně 8 napadeného usnesení.
Nejvyšší soud proto po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu dospěl k závěru, že dovolání obviněného T. S. je částečně opodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl naplněn, neboť Městský soud v Praze nenapravil zjevnou vadu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, která neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení autorského zákona jako mimotrestní právní normy, již obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost.
Na podkladě podaného dovolání obviněného proto Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze tak v rámci nového projednání věci bude muset upravit popis výroku o vině v intencích platné judikatury, jak bylo vyloženo shora.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu