ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1045.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1045/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2015 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch i prospěch obviněného M. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 To 125/2015-203, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 91/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 To 125/2015 - 203.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 T 91/2014 , byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 2. 3. 2012 zaslal na e-mailovou adresu poškozeného J. F. sdělení, které si poškozený tehdy přečetl na svém pracovišti v Exekutorském úřadu Praha 3 v P., S. n. a jehož obsahem bylo varování, že na poškozeného podá trestní oznámení, navrhne zrušení jeho živnostenského oprávnění a způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného, dluhy, nařízení exekuce, vystěhování na ubytovnu pro bezdomovce, umírání hladem a sebevraždu, pokud poškozený nevezme zpět svoji zprávu, kterou vypracoval jako držitel koncese na služby soukromých detektivů a v písemné podobě ji předal jejímu zadavateli R. K., majiteli domu č. p. ... v P., S., pro potřebu občanskoprávního sporu vedeného u Obvodního soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 112/2010 ve věci žaloby M. R. na R. K. o neplatnost výpovědi z nájmu, kdy poškozený J. F. byl tímto soudem předvolán jako svědek, aby ke své zprávě v předmětné věci vypovídal při jednání soudu dne 11. 4. 2012.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 To 125/2015-203 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za použití §222 odst. 2 tr. ř. předmětnou věc postoupil Úřadu městské části Praha 1, Vodičkova 18, Praha 1, protože nejde o trestný čin, avšak možná zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán oprávněn příslušný rozhodovat.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal v neprospěch a částečně i ve prospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále rovněž „dovolatel“). Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a dále podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel zopakoval závěry odvolacího soudu stran aplikovatelnosti §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzovaném případě, které podle jeho přesvědčení nelze akceptovat, a zmínil závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr., týkající se výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V návaznosti na ně rozvedl, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe má své opodstatnění zejména v kategorii přečinů a naopak by měla být zpravidla vyloučena u kategorie zločinů, u nichž se převážně nejedná o hraniční případy trestní odpovědnosti. Současně upozornil, že úvahy odvolacího soudu nejsou podloženy takovou mírou přesvědčivosti použité argumentace, z níž by byly patrné důvody, pro které by společenská škodlivost jednání obviněného nedosahovala úrovně tohoto materiálního korektivu trestnosti obvyklé u nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů.
Vzhledem k tomu, že obviněný svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, překročilo jeho jednání vzhledem k povaze, závažnosti, způsobu provedení a okolností, za kterých k jednání došlo, rámec porušení zásad občanského soužití, na které by bylo možné reagovat posouzením jednání jako přestupku podle §49 odst. 1 písm. a), c) zákona o přestupcích.
Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytknul, že pominul nemožnost uplatnit vůči obviněnému odpovědnost v rámci přestupkového řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek pro jeho promlčení (§20 odst. 1, 2 zákona o přestupcích). Posuzovaného skutku se totiž obviněný dopustil dne 2. 3. 2012, přičemž trestní řízení bylo zahájeno až dne 11. 3. 2014. K zániku odpovědnosti obviněného za přestupek došlo již ke dni 2. 3. 2013, tedy ještě před zahájením trestního řízení. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo k navození stavu znemožňujícímu uplatnit vůči obviněnému jakýkoli postih za jeho jednání.
Nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu oponuje i stran jeho závěru o doznání trestné činnosti obviněným. Připomenul, že obviněný doznal toliko objektivní stránku žalovaného deliktu, nikoli již stránku subjektivní. Plné doznání u něho dovozovat nelze.
Podle názoru dovolatele přecenil odvolací soud i míru pomoci obviněného při objasňování trestné činnosti. Mimo pozornost úvah odvolacího soudu zůstala i ona skutečnost, že poškozený v důsledku této výhružky přemístil svoji rodinu mimo Prahu. I tato skutečnost svědčí o tom, že výhružku obviněného bral vážně.
Relevanci přiznal dosavadní bezúhonnosti, jakož i tíživé životní situaci obviněného. Tyto skutečnosti však dovolatel vnímá pouze jako polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. e) a o) tr. zákoníku, které lze zohlednit při ukládání výše trestu, jak to učinil prvostupňový soud. Již samotný fakt, že jednání obviněného naplnilo znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku vylučuje závěr odvolacího soudu, že jeho jednání není dostatečně společensky škodlivé.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v posuzované věci není na místě uplatnění trestní odpovědnosti vzhledem k §12 odst. 2 tr. zákoníku, spočívá podle dovolatele jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Pokud na tomto základě rozhodl o postoupení věci správnímu orgánu, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Na závěr nejvyšší státní zástupce upozornil, že dovolání, byť z větší části podané v neprospěch obviněného, podal z menší části i ve prospěch obviněného, neboť odvolací soud – který dospěl k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání – nesprávně postoupil věc k projednání přestupkovému orgánu, ač takový postih byl již pro zánik odpovědnosti vyloučen.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný písemně vyjádřil jednak sám, jednak prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Sováka.
Ve vyjádření zpracovaném obhájcem shledává obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s ohledem na §20 zákona o přestupcích v tom, že vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro projednání přestupku měl být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Ke zbývající části dovolací argumentace uvedl, že dovolatel se (podle jeho hodnocení) snaží nepřípustně zasahovat do hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů, což je připuštěno pouze v případech tzv. extrémního nesouladu, který však nelze v posuzované věci shledat. Samotná nespokojenost obžaloby s výsledkem trestního řízení není dovolacím důvodem a nezakládá ani možnost dovolatele napadat hodnotící úvahy odvolacího soudu. Tvrzená skutečnost o přestěhování rodiny poškozeného mimo Prahu pod vlivem jednání obviněného není dokazováním potvrzena, považuje ji za účelové tvrzení.
Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Ve zbytku navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
V samostatně koncipovaných vyjádřeních ze dne 2. 7. 2015 a 18. 8. 2015 (obsahově shodných) obviněný uvedl, že soukromý detektiv (míněno poškozený) zhotovil vymyšlenou, falešnou a lživou zprávu, kterou se prvostupňový soud nechal oklamat. Poškozenému poslal dopis s varováním, že pokud bude ve svém jednání pokračovat, podá na něho trestní oznámení, což následně učinil. Státní zástupkyni vytkl, že zastavila trestní stíhání poškozeného a nařídila trestní stíhání jeho osoby. Nastínil roli údajné podjatosti soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 a odvolacímu soudu vytkl, že opomenul ve svém rozhodnutí zohlednit rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009. Má za to, že pohrůžka trestním oznámením není trestným činem. K přestěhování rodiny poškozeného z P. nedošlo na základě jeho e-mailu, nýbrž na základě údajného anonymního telefonátu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu proto jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k tomuto vymezení nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího důvodu přistoupil Nejvyšší soud k jeho posouzení.
IV.
Protože nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného opravného prostředku dovolatele.
Zcela důvodně dospěl dovolatel k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud při svém rozhodnutí o postoupení věci nezvážil důsledně splnění všech zákonných podmínek, které je třeba při aplikaci ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. dodržet. Konkrétně nepřihlédl k tomu, že skutek, jehož projednání postoupil k projednání Úřadu městské části Praha 1, se obviněný podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, stal dne 2. 3. 2012, a že úkony trestního řízení ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. byly orgány policie zahájeny až dne 11. 3. 2014 (záznam na č. l. 11). Pominutí tohoto faktu má za následek, že odvolací soud rozhodl o postoupení skutku, v němž by podle jeho zjištění mohl být shledán přestupek [str. 7 usnesení: „např. ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích“ ], ačkoli jeho projednání před správním orgánem již v době vydání jeho rozhodnutí nepřicházelo v úvahu, neboť – za situace, že by se skutečně o přestupek jednalo – skutek hodnocený jako přestupek byl již promlčen, a to uplynutím jednoroční promlčecí lhůty (§20 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „PZ“) ke dni 2. 3. 2013. Odvolací soud pochybil, pokud nevzal citované ustanovení ( „ Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.“ ) na zřetel při svém rozhodování, resp. pokud neuvážil, že následující ustanovení, které upravuje stavění běhu promlčecí lhůty (§20 odst. 4 PZ: „Do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.“ ), se v posuzované věci neuplatňuje, neboť – jak již uvedeno - k zahájení úkonů trestního řízení došlo až dne 11. 3. 2014, tedy s více než dvouletým odstupem ode dne spáchání skutku.
Postoupit podle §222 odst. 1 tr. ř. k projednání přestupku skutku, který je ve smyslu úpravy obsažené v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů promlčen, nelze. Pokud tak odvolací soud – při náhledu, že skutek, pro který na obviněného byla podána obžaloba, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek – učinil, zatížil své rozhodnutí vadou, která odůvodňuje jeho zrušení z důvodu existence dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Pokud jde o dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem, připomíná se, že soud druhého stupně svůj od nalézacího soudu odlišný právní názor stran právního posouzení skutku založil na následující argumentaci:
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež rekapituloval na str. 3-4 svého usnesení, v nichž mimo jiné uvedl, že po doplnění dokazování soudem projednávajícím žalobu obviněného na určení neplatnosti výpovědi z bytu bylo prokázáno, že skutečnosti uváděné ve zprávě poškozeného J. F. se nezakládají na pravdě, což vedlo soud k vyhovění žalobě obviněného s tím, že v této části ani nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno žalovaným. Při zjištění, že „po ryze formální stránce došlo k naplnění všech znaků zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku“ , odvolací soud, s odkazem na ustanovení §13 odst. 1, §12 odst. 2, §39 odst. 2 tr. zákoníku, zásadu zákonnosti, zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, při svém posuzování věci zdůraznil (str. 5), že obviněný „je dosud osobou absolutně bezúhonnou, k uvedenému jednání se zcela doznal a napomáhal při objasňování celé složité věci“. Ve prospěch obviněného dále přihlédl k tomu, že „sám se nacházel v tíživé rodinné a bytové situaci, že v rámci občanskoprávního řízení bylo jeho závěrům a postojům dáno zcela za pravdu a že i sám poškozený, tedy svědek J. F., upozorňoval na skutečnost, že závěr jeho zprávy nejsou zcela dokonalé, že vycházel pouze z nejistých zdrojů a že tuto nelze v soudním řízení v podstatě použít“. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že „při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedeného jednání se při celkové úvaze nejedná o případ natolik společensky škodlivý či nebezpečný, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Odvolací soud při vědomí, že o použití zásady subsidiarity trestní represe „z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku je samozřejmě možné uvažovat spíše výjimečně… v případě zločinu“ , vyšel z toho, že „naproti tomu zvláště pečlivě by měla být tato zásada zvažována u přečinu, zejména pokud konkrétní v posuzovaném případě s ohledem na skutková zjištění a okolnosti případu nasvědčují, že půjde o přečin menší závažnosti, vymykající se obvyklým způsobům páchání obdobné trestné činnosti a tedy půjde o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti, což s ohledem na výše popsané zjištění nalézacího soudu nepochybně v tomto případě je naplněno“.
Při akcentaci, že společenská škodlivost byla v hodnoceném případě posuzována „z hlediska intenzity naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty“ , odvolací soud vyložil, že „nahlížel na řešení společenské škodlivosti celé věci přísně individuálním způsobem s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného jednání, resp. posuzovaného zločinu, bezúhonné osobě obžalovaného, k okolnostem, týkající(m) se činnosti poškozeného v obdobných případech a situacích a dospěl k závěru, že ve věci nedošlo ani ke způsobení žádné škody“. Dodal, že „posuzoval i veškeré okolnosti případu a osobní poměry obžalovaného a jeho postoj k celé věci“.
Z další argumentace odvolacího soudu je zřejmé, že k použití zásady subsidiarity trestní represe přistoupil ve snaze zabránit tomu, aby „takové méně závažné činy atypické povahy, ke kterým došlo v podmínkách ne zcela vyvolaných pouze obžalovaným (za takový je pokládán čin obviněného) byly považovány za trestné činy“. Uplatnění označené zásady shledal odvolací soud za důvodné „právě jen u takových trestných činů menší závažnosti, u kterých může zejména chování obžalovaného, resp. jeho doznání, dosavadní bezúhonnost a další okolnosti, vyvážit zájem společnosti na jeho trestním postihu“. Za takto definovaný typ deliktu pokládal odvolací soud i skutek, pro který byl soudem prvního stupně shledán vinným obviněný.
Nejvyšší státní zástupce toto hodnocení nesdílí, když dílem zpochybňuje správnost vyhodnocení zvažovaných okolností soudem, dílem pokládá jím uváděné skutečnosti toliko za okolnosti polehčující ve smyslu §41 písm. e) a o) tr. zákoníku, a nikoli za takové, jež by měly mít vliv na samotný závěr o trestní odpovědnosti obviněného.
Učinění adekvátního závěru není možné bez náležitého odůvodnění dílčích skutkových zjištění a bez důsledného vypořádání se se stěžejními námitkami, které vznesli jak obviněný ve svém řádném opravním prostředku, tak nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. Není úkolem dovolacího soudu, aby zaujímal vlastní hodnotící stanoviska k dílčím skutkovým zjištěním, která z pohledu důvodnosti či nedůvodnosti závěru vyvození trestní odpovědnosti učinil soud prvního či druhého stupně, nejsou-li transparentně s vazbou na ten který důkaz vyložena soudy nižších stupňů. Dovolací soud se proto za stávajícího stavu omezuje na konstatování, že některé námitky uplatněné dovolatelem (např. interpretace výpovědi obviněného ve vztahu k závěru soudu o jeho doznání) je třeba mít za důvodné, což samo o sobě vznáší jistý rozkol do hodnotících úvah odvolacího soudu, které vyústily v právní závěr, že skutek, který podle něj vykazoval formální znaky trestného činu, jenž v něm shledal soud prvního stupně, tedy trestného činu kategorie zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), je možno z hlediska jeho škodlivosti postavit na úroveň přestupku (a řešit způsobem upraveným §12 odst. 2 tr. zákoníku). V daném směru se pak lze přiklonit k hodnocení věci dovolatelem, že jím napadené rozhodnutí zatěžuje i vada, která svědčí o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V.
Všechny výše uvedené poznatky vedou k závěru, že dovolání státního zástupce, jímž se domáhá zrušení napadeného usnesení soudu druhého stupně a vrácení věci tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí, je důvodné. Nejvyšší soud proto na podkladě řádně podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 To 125/2015 – 203, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto rozhodnutí, znovu rozhodl. Při svém rozhodování odvolací soud uváží, jaké výhrady vznesli proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný a vůči hodnocení obsaženému v dovoláním napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nejvyšší státní zástupce, a s těmito námitkami se odpovídajícím způsobem vypořádá.
Zbývá dodat, že učinil-li obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce zpracovaném jeho obhájcem návrh, aby označený mimořádný opravný prostředek byl Nejvyšším soudem zčásti [co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] odmítnut podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pak takovému návrhu nelze vyhovět, neboť o jednom mimořádném opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma odporujícími si výroky. Nedůvodným byl shledán i požadavek na to, aby byl odvolací soud zavázán k tomu, aby ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem [podle §226 písm. b) tr. ř., tedy že skutek není trestným činem], neboť je na odvolacím soudu, který při prvém projednání odvolání obviněného shledal ve zjištěném skutku naplnění formálních znaků trestného činu (str. 4 usneseni), jímž byl obviněný soudem prvního stupně shledán vinným, aby zákonu odpovídajícím způsobem o odvolání obviněného rozhodl.
Pokud jde o skutečnosti, které uplatnil ve vyjádření k dovolání sám obviněný, pak je třeba konstatovat, že řada uplatněných výhrad z nich směřovala vůči jiným orgánům činným v trestním řízení, než vůči tomu, který vydal dovoláním napadené rozhodnutí, takže nevzniká potřeba, na ně v tomto rozhodnutí reagovat. Nelze však nezmínit, že obviněný některé skutečnosti interpretuje v rozporu s obsahem spisu (např. „Po mém zjištění došlo k výměně soudce.“ – oproti tomu obsah jím podané stížnosti na č. l. 138: „… oceňuji čestnost pana předsedy JUDr. Hermana, že sám oznámil věc, která by jistě byla bývala skryta.“). Co se týče jeho výtek vůči soudu odvolacímu, je na tomto soudu, aby na ně reagoval při novém projednávání odvolání obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu